Sladký život

Raději se na něj dívat, než si jej žít – to je logický poznatek vyvoditelný ze sledování Sladkého života, který již prvními minutami dává tušit, nakolik ironicky je takový název míněn. Ježíš Kristus opouští Řím, zdánlivě jenom dočasně, ve skutečnosti na věčnost. V helikoptéře jej pronásleduje bulvární novinář Marcello, který se na chvíli zastaví, aby si promluvil s opalujícími se ženami na střeše jednoho domu, jenže nemůže, bariéra vytvořená hlukem motoru je příliš silná. Těmito symboly je prostoupen celý film – víra, zábava, mezilidská komunikace a odcizení. A celý film je uzavřen nádhernou scénou, kdy Marcello stejně jako na začátku neslyší, co mu dívka na druhé straně říká, jenomže rozdíl je v tom, že nyní ani slyšet nechce, zcela podlehl vábení jiného světa. Je to svět známostí na jednu noc, pokrytectví, úplatků, lidského hyenismu a hlavně divokých a nesmyslných orgií, v tomto ohledu je vrcholnou scénou závěrečný striptýz, kdy dochází k nevyhnutelné kulminaci nastřádaného napětí. Scéna je to pozoruhodná bravurní režií, odvázanou kamerou, hereckým nasazením a rovněž hořkým konstatováním, že pro tyhle lidi už není cesty zpět. Ale jim je to jedno, oni si prostě jenom žijí svůj sladký život! Přiznávám, že jsem se ke sledování tohoto filmu musel dlouho přemlouvat a že jsem nevěřil v jeho sílu po tolika letech, ale on nezklamal a vlastně ani nenudil. Nenechte se odradit téměř tříhodinovou délkou, černobílým formátem a dějovou roztříštěností (je to spíše soubor povídek) a zkuste to taky. Jenom na jednu noc. 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Marigold, Dan9K, Eddard, RAPIDUS, MIMIC, AGO, crozet (01.08.2007)

Nemám žiadny problém so staršími ani čiernobielymi filmami. Tento preslávený Felliniho Sladký život však vo mne zanechal skôr horkú príchuť. O čom to vlastne bolo? Epizódky zo života sukničkára? Hádky na taliansky spôsob - "krik-facka-kopanec-milujem ťa", to vždy poteší, zastrelený priateľ a jeho rodina, to všetko bolo oživenie, ale až tesne pred koncom . Tie dve hodiny pred tým nebolo nič moc a jediné, čo mi v hlave z tohto filmu ostane je blond megacica a skvelý hudobný motív. Ak by to bolo o hodinu kratšie, tak je pravdepodobné, že by som hviezdu pridal. 60%. (11.11.2012)

Fellini skvěle vystihl to, co lze nazývat prázdným životem. Kdo by ale ve skrytu duše nechtěl, alespoň na pár týdnů takovýto život žít? K postavám jsem necítil závist, ale rozhodně ani odpor. Tento Felliniho film, ke mě proniknul nejvíce, z celé jeho zásadní tvorby. Jednak je tato série večírků a úletů skvěle řemeslně natočena a jednak je mi blízký konflikt a rohodování mezi rodinným životem a životem nezodpovědným, plným pařeb. Volba je těžká, protože každý, nebo si to alespoň myslím, prahne po tom, co nemá. Nejsilnější scénou filmu pro mě je dialog, kdy se Marcello kamarádovi svěří, jak moc mu závidí jeho rodinný život. Na to však přijde poněkud nečekaná, šokující odpověď. Ale ve snímku je silných scén mnoho, například ta, když paparraziové, totální hyeny, a jiní obletují krásnou herečku, která je však ztělesněním absolutní povrchnosti. Bylo by toho mnohem víc, o La Dolce vita by se daly psár a určitě i byly napsány eseje. (09.03.2009)

Po dlouhá staletí žili lidi s představou, že jejich mocenské a majetkové elity jsou jaksi z podstaty lepší, ušlechtilejší, šikovnější než prostý plebs, a na tomhle pohledu nic nezměnily ani příležitostné revolty a revoluce včetně té nejslavnější Velké francouzské s heslem Rovnost, svornost, bratrství. Až do 1. světové války se obvykle řešilo, kolik je potřeba nemajetných služtiček a podomků u soudu, aby vyvážili svědectví jednoho váženého majitele realit, a jestli je vůbec možné lidi bez majetku pouštět k volebním urnám. 1. světová válka a velká hospodářská krize elity natolik blamovaly, že se záhy rozšířilo opačné mínění, které líčí příslušníka bohaté vrstvy automaticky jako parazitujícího zhýralce, a přesně na téhle vlně se veze i Felliniho Sladký život. Jeho filmový hrdina Marcello sice v jádru není špatný člověk, ale opakovaně podléhá svádění dekadentního záhalčivého života popkulturních a majetkových elit poválečné Itálie. Nesouhlasím s Felliniho jednostranným pohledem, ale to ještě není důvod, abych měl k filmu tak odtažitý vztah, že bych ho vyjádřil pouhými 2*. Jak jde ale čas, s Fellinim si obecně rozumím čím dál míň a mám velké výhrady k jeho neschopnosti stříhat a jít na věc. Tam, kde můžeš totéž vyjádřit dvouhodinovým snímkem, není důvod sledovat hodinu materiálu navíc jen proto, že režisér trpí nestřídmostí. Všechny ty kudrlinky, odbočky, všechny ty scény, které tam jsou prostě jen proto, že Fellinimu se to v nějakém hnutí mysli zalíbilo, spolehlivě ničí můj dojem z filmu. Tam, kde vás film nudí, je i ta nejlepší pověst a nadílka festivalových ocenění k ničemu. Celkový dojem: 45 %. (26.12.2014)

Snobské večírky římské smetánky; prázdnota života těch, kteří mají zdánlivě vše a přitom vlastně méně než nic; žena, která mě na pár chvil vážně dokázala přesvědčit o tom, že je tou úplně nejkrásnější a zároveň nejhloupější na světě; muž, zmítaný mezi soudností a lákadlem sladkého života v nevědomosti - tak bezstarostného a zároveň tak prázdného a falešného. . . . . Řekla bych, že snímek lze opravdu plně docenit až při některém z dalších zhlédnutí, a tudíž se možná příště té páté hvězdě už neubráním - kdo ví... (11.04.2007)