Amarcord

100% - Dlouho jsem nevěděl, co sem mám napsat jako koment. Ani teď to nevím. Jedná se o můj nejoblíbenější Felliniho film, a popisovat můj vztah k němu by bylo zdlouhavé a složité. Ten vztah se totiž vyvíjí s přibývajícím věkem. Poprvé jsem ho viděl ve třinácti letech. Nadchla mě tehdy především hudba Nina Roty, Štěstíčko, příjezd konkubín, a možná taky úplně jiný druh filmu, než na jaký jsem byl zvyklý (můj první Fellini...). Časem jsem začal odhalovat další kvality, těžiště mého nadšení a dojetí se pohnulo jiným směrem (sám sobě jsem se začal divit, proč se tak dojímám u čekání na nějakej parník...), a dodnes se hýbe sem a tam -kéž to tak zůstane. Felliniho Amarcord, to je óda na všechny ty maličkosti, které náš život dělají zajímavým, a kterým se obecně říká vzpomínky. (29.05.2006)

Z filmů, které jsem od Felliniho viděl, je tento asi divácky nejvstřícnější. Tím by se vysvětlovalo i velmi vysoké hodnocení, které si zde AMARCORD vysloužil (po SILNICI je to druhý nejlépe hodnocený Felliniho film na ČSFD). Nic naplat, ale komedie je podle mě nejúspěšnější žánr, který mají v oblibě asi úplně všichni a který představuje nejjistější cestu do srdce většiny diváků. Přes to přese všechno, já osobně si od mistra více cením jeho vážnějších snímků (a především pak těch, které vzešly s tvůrčí spolupráce s Mastroianim). AMARCORD je podle mě jen hloupoučká komedie, která nedosahuje kvalit dalších snímků Felliniho filmografie - toto píšu po druhém zhlédnutí, které můj dojem z tohoto filmu jen utvrdilo. (25.08.2013)

Jediná větší výtka směřuje k Felliniho mechaničnosti, s kterou dobýval svět. Amarcord naštěstí není tak smutně prázdný, jako Sladký život, protože téma evidentně k režisérovi hovořilo. Stále je to film epizodický, plný karikatur a zkratek, ale je v tom tentokrát jakási italská vitalita, vzdálená Mastroianniho strnulému pisálkovi. Jenže pohon je pořád stejný: rodina, dospívání, církev, automatizované motivy podávané ve stejné formě, až se sám Fellini jako režisér ztrácí. Z jeho kariéry se stal hlavně ten velký font, co na plakátu oznamuje další břitkou fresku, soubor předvídatelných vlastností, které slouží jen k tomu, aby obohatily filmografii v hezčím a malebnějším kabátě. Proto se chodilo do kina "na Felliniho", chodilo se na skandál. Jak nuceně a trapně zde působí scéna s obézní trafikantkou, která možná odhaluje Felliniho zvrácený vkus, ale hlavně generuje další šeptandu o obscénním filmu bez zmínky, jak je zbytek poetický a skvělý. (30.06.2012)

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)

Amarcord nakrútil Fellini v dobe, keď už mal takmer všetky významnejšie snímky hotové. Má to byť spomínanie na jeho mladosť a dospievanie. To je v poriadku, veď títo sebastrední umelci sa veľmi radi zaoberajú sami sebou. Ale to mal potom nakrútiť film vo vlastnej produkcii a po večeroch si ho púšťať sebe a Giuliette. Čím má osloviť diváka tá nespojitá záplava epizódiek, s pitoresknými postavami, kolotočovou hudbou a hľadaním sexu, pripomínajúca roztrhnutý náhrdelník. Chcem však dodať, že Felliniho si naďalej vážim a jeho filmy mám rád, iba Amarcord ani náhodou. V záujme spravodlivosti priznávam, že som sa raz aj zasmial, a to v scénke, keď chceli dostať bláznivého a hulákajúceho strýčka zo stromu a jeden mládenec navrhol: "A co kdybychom ho sestřelili?" (24.09.2009)