Lurdy

Nejdřív filmařsky. Ten televizní styl mi časem hodně lezl na nervy. Vlastně se to nijak nelišilo od hraného dokumentu. Také střih je televizní a ubíjející. Velmi podivná je práce s hudbou a zvukem - jednou kontaktní zvuk až příliš hlasitý, jindy (když by byl potřeba) zcela chybí. Hudba vybrána zcela strašidelně. Co se dějové linky týče. V tom pomalém rozvíjení jednoduchého příběhu vynikají povrchnosti postav. Vlastně o těch postavách nic nevíme. A v tom je zakopaný pes. Zde jsou jen nemocní a zdraví. Věřící a ne až tak věřící. Závistivci a snaživci. Pochybovači a hledači pravdy. Zamilovaní a nemilovaní. Osamocení a plní života. To vše by mohlo dát dohromady zajímavý výsledek, ale vše je podáno strašně povrchně. Vojákovi se nejdřív líbí sestřička, potom holka na vozíku. Sestřička zapomíná své povinnosti, a ráda lyžuje. Co víme o hlavní hrdince? Proč sem jela? Z vlastní vůle? Má nějaké příbuzné? A co ta starší paní, co se o dívku na vozíčku stará, když ošetřovatelka stále odchází? Čím ta je nemocná, proč tu je? Nevíme. Celkové vyznění je také takové nijaké, dokonce se zdá, že spíše negativní vůči věřícím, Lurdám a podobným akcím obecně. Jenže v Lurdách se někteří lidé prokazatelně uzdravili. Proč o nich není pořádně řeč? Proč se neříká, jaký měli život oni? Takto mi to přijde příliš jednostranné a povrchní. Navíc Lurdy nerovná se jen nemocní, sestřičky a kněží. Třeba můj nevěřící otec sem jel párkrát jako řidič zájezdního autobusu, a i když je nevěřící, udělalo to na něho dojem. Zkrátka, co člověk, to jiný pohled na Lurdy. Takto okleštěný skoro dokument vlastně nakonec nevypovídá nic o ničem, jen klade otázku, kdo si uzdravení zaslouží, a zda skutečně šlo o uzdravení. Asi nejsilnější je scéna se zpovědí, kdy kněz říká, že i lidé, kteří mohou chodit, mohou žít neplnohodnotný život. (12.11.2013)

Pomalu plynoucí film se skoro až dokumentárním nádechem má svoje čaro i atmosféru, je zajímavý jak po té vzdělávací stránce coby umělecká exkurze do Lurd, i jako malá sbírka lidí různých charakterů se stejným cílem na jedném místě a dá se určitě v pohodě zhlédnout bez ohledu na věrovyznání diváka. Nepochybuji však, že silně věřící mohou mít z podobného filmu mnohem silnější zážitek, než jaký jsem měl já, co ho beru spíše jen jako zajímavý. Pomalé tempo mi vzhledem k celkové náladě snímku a projevu jisté piety k postiženým a věřícím dlouhou dobu ani nevadilo, ale když se mimo jeden zásadní zvrat celý děj nikam moc neposouval a mimo to už v druhé polovině občas neměl co dalšího nabídnout, začal se mi tenhle film přeci jenom táhnout. Ve výsledku zdaleka nebyl po obsahové stránce naplněn po celou dobu natolik, abych sáhl po vyšším hodnocením, než po 3 hvězdičkách, ani případné poselství tu nebylo pro mě podáno dostatečně silně, nicméně zhlédnutí Lurd určitě nelituji. Ať to zní jakkoliv kacířsky, mým favoritem na téma Lurdy zůstává nadále Zázrakem uzdravený. ;o) [65%] (28.03.2022)

Asi se sama do Lurd nikdy nepodívám a tak mě potěšilo, že jsem se tam s tímto filmem ocitla a bylo to dosti autentické. Na zázraky nevěřím ( i když bychom se mohli bavit o tom, co je to zázrak), ale tady o to zase až tak nejde. Spíše je o psychologickou sondu do duše mladé dívky upoutané na vozík a pokud film bereme takto, je působivý a jeho závěr otevírá mnoho otázek, na které si každý musí odpovědět sám. (01.07.2015)

Moje názory se neslučujou s názory tohoto filmu, ale to by ještě nemusel být problém, kdyby 90 minut z 96 nevozili Sylvii na vozejčku sem a tam a hovno. Jediný co oceňuju, že tvůrci nepoužili muziku a film je plných přirozených ruchů (původní znění podmínka ! ), který dělají z diváka neviditelného učástníka, tohohle ničeho. Viděno v rámci Challenge tour 2015 jako film číslo 5. (04.04.2015)

Roztomile absurdní a paradoxní film. Absurdní a paradoxní jako instituce víry a zázraků sama. Nejsem Bůh, a kdybych byla, asi bych se škodolibě chechtala. Asi jako stvořitel Pratchettovy zeměplochy, který do svého světa naházel falešné zkameněliny, aby měli vědci nad čím bádat. Nebo jako režisér, který uprostřed "jako" bitky nechá jednoho z herců doopravdy zabít. Taková nenormálnost se ovšem retušuje trošku hůř, protože něčí smrt se vrátit nedá. Vybočení z normálu se totiž netoleruje nikomu, ani Bohu ne. Ta úleva, že to vybočení bylo jen na chvíli, ta musí být obrovská. A můžeme směle zase prodávat zázraky na poutních místech a vyprávět známým, že jsme "to" viděli. Ale chraň vás ruka Páně, jestli byste chtěli vstávat z vozíku! (11.06.2012)