Lurdy

Asi se sama do Lurd nikdy nepodívám a tak mě potěšilo, že jsem se tam s tímto filmem ocitla a bylo to dosti autentické. Na zázraky nevěřím ( i když bychom se mohli bavit o tom, co je to zázrak), ale tady o to zase až tak nejde. Spíše je o psychologickou sondu do duše mladé dívky upoutané na vozík a pokud film bereme takto, je působivý a jeho závěr otevírá mnoho otázek, na které si každý musí odpovědět sám. (01.07.2015)

Velký sál s prostřenými stoly. Pomalu přicházejí lidé. Dlouhý záběr. Trpělivost. Vítejte v Lurdách, závodní jídelně, kde podávají zázraky. Porce jsou malé, ale vydatné. Ač sám v Boha nevěřící cynik, dýchlo na mne z některých scén zvláštní spirituální čaro. Jako při těch nemnoha návštěvách kostela během bohoslužby, kdy jsem vnímal, že se přede (či spíše nade) mnou odehrává něco mimořádného, co však nikdy plně nepochopím. Jessica Hauser zpracovává ožehavé téma citlivě, tak trochu v jedné tónině. Nebaží po skandálech. Jen párkrát nabídne nějakou trpce úsměvnou nekřesťanskou paralelu. Lurdy tedy samozřejmě nejsou filmem, který vás bude bavit, spíše filmem, o němž se budete bavit. Koho neosloví v duchovní/pocitové rovině, neosloví asi vůbec. Náznak dramatu aby jeden hledal mikroskopem. K jediné dějposunující události dojde zhruba v polovině a fascinujícím způsobem se změní současně pohled protagonistky (nenápadně skvělá Sylvie Testud) na svět i diváka na film. 80% (19.11.2009)

Moje názory se neslučujou s názory tohoto filmu, ale to by ještě nemusel být problém, kdyby 90 minut z 96 nevozili Sylvii na vozejčku sem a tam a hovno. Jediný co oceňuju, že tvůrci nepoužili muziku a film je plných přirozených ruchů (původní znění podmínka ! ), který dělají z diváka neviditelného učástníka, tohohle ničeho. Viděno v rámci Challenge tour 2015 jako film číslo 5. (04.04.2015)

Nejprve se musí uzdravit duch, až pak teprve tělo. Hlavní hrdince se uzdravilo tělo, duch ale úplně ne a nějak uvěřila až potom, co zázrak skončil, tudíž se jí pak uzdravil i ten duch. Asi takhle jsem pochopil ten závěr, chápete, jak to myslím. Každopádně i tak si myslím, že to celé vlastně byla jenom jakási koláž typu lidí, co přijíždějí do Lurd. O těch, co se tu potřebují za každou cenu uzdravit, i když nevěří, o těch, co věří, ale když se stane zázrak někomu jinému, jenom závidí a nadávají a taky o těch, co nevěří a nakonec uvěří a pak je tu ten zbytek, co věří a bere ty věci tak, jak jsou (třeba ten liliput). Bohužel jsem doufal v nějaké jasnější poselství, kterého se mi moc nedostavilo. Navíc ten film je zbytečně utahaný, byť kameru má dobrou (pokud se teda nezačne zoomovat nesmyslně na jedno místo) a chvílemi působí až mysticky. Ale přece jenom jsem od toho filmu čekal něco víc. Sice je to z Rakouska, které má takový svůj vlastní filmařský styl, co někdy funguje a někdy ne, mě osobně spíš sedí, ale tady to podle mě uvízlo tak na půl cesty. 3* (09.10.2019)

Lurdy představené s chladným „kubrickovským“ odstupem a s jízlivostí jak z „Hoří, má panenko“. Zájezd poutníků, který má lidem nemocným a osamělým, pomoci aspoň na chvíli rozehnat samotu a přinést duchovní, případně i tělesné uzdravení, je ve skutečnosti poznamenán mnoha podobami lidské lhostejnosti, zatvrzelosti a sobectví. Ani ta ochrnutá, opuštěná žena, která tu posléze možná je a možná není uzdravena, není výjimkou. Není to zbožný film ani film snadný, nýbrž hořká, místy přímo zlovolná podívaná, která nepřipraveného diváka duchovně spíš vysaje, než posílí. „Lurdy“ Jessiky Hausner představují výtečnou provokaci, drsnou, ale neřekl bych, že přímo rouhavou. Útěchu však neposkytnou. [díky Artranovi za postřehy] (16.05.2011)