Správcovia osudu

V následujícím textu bych chtěl ukázat, proč většina z toho, co kdy bylo napsáno o filmech, je špatně. Konkrétně jde o pojem žánr. Tvrdím, že nic jako žánr či žánrový film neexistuje. Jinými slovy chci vyvolat revoluci. A vy můžete říct, že jste byli při tom. ____ Jde o to, že každá filmová kritika (a tím myslím skutečně každá, ať mainstreamová, nebo akademická, německá, francouzská, nebo americká), stojí na jednom jediném principu: žánr versus realismus. Na jedné straně máme žánr, tj. konvence, eskapismus, populární filmy splňující divácká očekávání, na straně druhé realismus, tj. filmy angažované, umělecké, politické, ukotvené v konkrétních reáliích. Skutečně si všimněte, že i ti nejlepší filmoví kritici své texty na ničem jiném nestaví. O ničem jiném filmová kritika není než o tom přiřadit film buď k jednomu, nebo k druhému. Je to pořád ta stejně otravná a ohraná písnička. Kdokoliv mi ukáže filmovou kritiku, která se tímhle rozdělením neřídí (z Lidovek, A2, Filmu a doby, MF Dnes, to je jedno, odkudkoliv), tomu věnuji finanční obnos ve výši 50 000 korun. Kdyby snad někoho zajímalo, proč tomu tak je a proč tady ono rozdělení žánr versus realismus existuje a kdy se utvořilo, tomu budiž řečeno, že všechno (a tím myslím skutečně všechno), co bylo napsáno za posledních 2500 let v západní kultuře ve filozofii, matematice, sociologii nebo estetice, stojí rovněž na jednom jediném triviálním rozporu: člověk versus příroda. Na jedné straně máme normy, společnost, etiku, jazyk, člověka, na straně druhé chaos, anarchii, mystérium, zkrátka přírodu. Toto rozdělení má všechny možné důsledky, od banálních (mohou za mojí tloušťku tlustí rodiče – geny/příroda, nebo bych se měl hýbat – je to ve mně/v člověku), po vážnější (je tak málo režisérek proto, protože ženy nejsou od přírody kreativní, nebo za to může společnost, která jim brání v rozletu, jak tvrdí genderová studia), po velevýznamné (objevujeme matematické poučky – tzn. je „pí“ skutečně na nebesích, nebo pouze vynalézáme – takže je matematika čistě lidským vynálezem), až po ty nejzávažnější (stvořil Bůh člověka, nebo člověk Boha). Pointa je každopádně v tom, že střet člověk versus příroda je principielně shodný se střetem žánr versus realismus. Když mluvíme o žánrových konvencích, míníme tím konvence vytvořené člověkem, zatímco když přijde na přetřes film experimentální, alternativní či politicky a kulturně ukotvený, vkrádá se nám sem příroda, tzn. něco nefikčního, něco skutečného hlásícího se nejčastěji k evropské tradici. ____ Existuje ale skutečně něco jako žánr, respektive žánrový film? Co když jsme žili v iluzi? Za žánrové filmy pokládáme nejčastěji filmy mimo Evropu, není to ale spíše tak, že u těchto filmů nejsme schopni rozlišit, jestli odpovídají místní kultuře, nebo ne, protože tamní kulturu neznáme, tudíž se nám jeví žánrově a neukotveně? Víte, znám jednoho Američana, jmenuje se Jonathan, a kdykoliv se s tímhle člověkem bavím o amerických filmech, zjišťuji neuvěřitelnou věc: on o těch filmech uvažuje úplně jinak než my Evropané. Kde Evropan vidí nějaký žánrový vzorce a konvence, tam on vidí skutečné reálie a známé lokace. Vidí Boston, Indianu, Texas. Vidí konkrétní kulturní a politický kontext, nikoliv thriller. Ten vidíme akorát my, protože nám se tyhle lokace slévají do jakéhosi idylického žánrového prostoru USA daleko za oceánem. Ozývají se nám tu rovněž staré známé pošklebky na účet Američanů za to, že nevědí, kde leží Vídeň a jaké je hlavní město Španělska, aniž si připouštíme, že my na oplátku nevíme, kterými městy protéká Mississippi a kde leží Denver. Chci prostě říct, že všechny ty fráze jako „hollywoodské žánrové vyprávění“ nebo „předvídatelný thriller“ jsou jeden velký omyl, který navíc přiživuje skutečnost, že s pojmem žánr operuje úplně každý. Existují pojmy, které využívají pouze akademici (fokalizace, diegeze), vedle nich jsou ale pojmy jako žánr, které využívají úplně všichni. Samozřejmě je třeba dodat, že tak jako se nám mylně jeví filmy mimo Evropu za žánrové, jeví se i cizím kulturám mimo Evropu žánrové zase naše filmy, byť my sami je tak rozhodně nevnímáme. Je pravda, že tady jen znovupromýšlím to, co už jsem napsal ve třetím odstavci k filmu Ledová bouře, jenže iluze žánru je natolik rozšířená – mezi diváky, kritiky i akademiky, že je tohoto opakování třeba. Stojí se ještě zamyslet nad tím, jakou roli v celém tomhle problému hraje jazyk: není to náhodou tak, že u českých filmů vnímáme více postavy a méně příběh, a máme pak dojem, že tvůrci umí napsat postavy a neumí moc příběh, zatímco třeba u amerických filmů je tomu obráceně, neboť s česky hovořícím člověkem se ztotožníme nepochybně snadněji? ____ Pokud ale nic jako žánr neexistuje, jak můžou Správci osudu propojovat žánry thrilleru, sci-fi, akčního filmu a romance? Jednoduše proto, protože jsou typickým příkladem klamavého filmu, který se jako žánrový film pouze tváří, ale ve skutečnosti má mnohem víc společného s realitou USA. Neukazuje snad rozkošná scéna, v níž je manažer kampaně Michael Kelly doslova přeprogramován podivnými pány v oblecích, propojení politiky (manažeři kampaně, poradci, politici) a byznysu (andělé-ilumináti) v Americe? Oproti jiným, rozmáchlým, až barokním adaptacím P. K. Dicka jako Minority Report, Blade Runner nebo Total Recall se zdají být Správci osudu až podezřele při zemi, ale to jen proto, že odpovídají realitě. Není tu místo pro velká gesta, konflikty se řeší po staru pěstí, bez krve a bez okázalosti. Kdyby měl s touto neokázalostí někdo problém, vyčítal by filmu to, co je jeho pointou – ukázat, že organizace správců osudu není spolkem abnormálně výjimečných iluminátů pořádajících okultní seance, ale zcela normálním uskupením na způsob lobbujícího think tanku. Správci osudu naznačují, že kdokoliv se protiví systému, není odstraněn a zameten pod koberec, ale spíše může očekávat telefonát z Washingtonu, jako se to přihodilo onomu potápěči, který se rozhodl vypravit do Arabského moře vylovit odsud tělo Usámy bin Ládina. Jedna z nejzásadnějších a nejzáhadnějších otázek kinematografie, jestli vnímají Američané své filmy jako žánrové, tak dostává tváří v tvář Správcům osudu jednoznačnou odpověď: nevnímají. Netýká se to ale jen mainsreamu. Například americká nezávislá tvorba bývá často spojována s charakteristikami jako melancholie, málomluvnost či drsný humor. Přitom jsou často přehlíženy antropologické, historické či kulturní determinanty významně určující povahu této kinematografie, především v hodnocení „zvenčí“. ____ Nabízí se tu přesto jedna vážná námitka: jsou-li Správci osudu skutečně tak napevno spojeni s americkou realitou, jak vysvětlit ty kouzelné dveře, jimiž postavy cestují napříč lokacemi? Když pomineme metaforické vysvětlení (dveře coby určitý symbol moci pánů v klobouku), nabízí se mnohem elegantnější vysvětlení zastávané psychoanalytiky, podle nichž v každém předmětu musí být začleněn jeho přesný opak, jinak řečeno i ten nejreálnější film v sobě musí mít nějaký prvek magična. Asi nejukázkovější dva příklady včlenění nedokonalosti do dokonalosti nacházíme u krásných žen a v japonské kultuře: stoprocentní dokonalost je nudná a nezajímavá, proto musí být na ženě vždy nějaká nedokonalost, například Nicole Kidman a Naomi Watts jsou všechno možné, jen ne prototypem syntetických blondýn, ale proto jsou tak populární a oblíbené; podobně je nesmírně silná ekonomika a technologická vyspělost Japonska vyvážená prvenstvím v počtu sebevražd a enormním množstvím tzv. hikikomori asociálů. Jedno bez druhého by ale nebylo. Známe i další příklady: Robert Rodriguez by nemohl natáčet vynikající grindhousey bez dětských filmů a Hitlera i Goetha nám dala tatáž německá kultura, neboť zlo je obsaženo v dobru a obráceně, o kterémžto zvláštním rozporu si zafilozofoval snad každý myslitel, malý i velký. Zakončeme dvěma příklady ze světa vědy a techniky: digitální kamery přinášejí divákovi až neživou čistotu obrazu, zbaveného jakéhokoliv „života“ krystalků filmové suroviny, z čehož jasně vidíme kontraproduktivitu naprosté dokonalosti, o čemž by nás mohli poučit i stavaři: plná cihla je neprůzvučná, ale blbě tepelně izoluje, zatímco u cihly s dutinami je tomu obráceně, jinými slovy dokonalost každé cihly je v její nedokonalosti; cihla nemůže být super neprůzvučná, nebo super izolační – pak by byla totiž nedokonalá. (09.07.2011) (menej) (viac)