Pre moju sestru

Před zhlédnutím jsem od všech slyšela o čem film je, jak končí, ale i přesto, že jsem na to byla připravována, neexistuje film, který by mě stejně rozbrečel a donutil mě tolik přemýšlet. V dohledné době si ho určitě úmyslně nepustím, ale v hlavě mi utkvěl na hooodně dlouhou dobu. A pro ty kdo si chtějí hodinku a půl pobrečet neexistuje lepší volba.. (03.06.2011)

Film, který vás donutí k přemýšlení, ač přirozeně nic nevymyslíte... jen srovnáváte postoje a říkáte si: "Kam až bych zašla já?" Na první pohled dítě pořízené na náhradní díly pro nemocnou sestru vyznívá jako naprostá zhovadilost ve jménu vědy proti přirozeného běhu života a nutí vás kroutit hlavou nad zaslepeností rodičů, ubližujících jednomu dítěti pro uzdravení druhého... ale lze je odsoudit, když jim lékař v návrhu zmínil původně jen pupečníkovou krev? Jenže dítě dál umírá, ale naděje, ta vždycky jako poslední... a vhodný dárce je tak blízko. Pod povrchem rodinného štěstí jsou praskliny... komentuje stav otec, což lze z filmu opravdu vycítit, aniž by diváka obtěžoval nesplnitelnými nesmysly se záměrem provést ho slzavým údolím až k finálnímu vodopádu, jako například zde, Cassavetes se soustřeďuje na všechny členy trpící rodiny ve skutečně působivých, protože možných, životních situacích, navíc výborně zahraných - při odevzdaném pláči malého dyslektika Jesse mně srdce usedalo... Jasně, mouchy by se našly, třeba zrovna podezřele vyzrálá jedenáctiletá Anna (na druhou stranu, když může někdo v pěti letech složit operu...), příliš protahované songy (které však dávaly prostor na urovnání myšlenek z předchozích scén) a Cameron Diaz (i když na vratký balanc mezi odsouzením a pochopením matky, kterou ztvárnila, by se těžko hledal někdo vhodnější), takže vlastně jen mušky :-), každopádně, úkol č. 11 v Challenge Tour Special - Filmový lov - film, který mě dojme, splnil očekávání. (16.06.2015)

Ačkoli podle synopse filmu by člověk mohl pojmout podezření, že to bude typická americká limonáda, není tomu tak. A to zvláště zásluhou režiséra Nicka Cassavetese (Zápisník jedné lásky). Ten má totiž cit pro dávkování romantiky a osobních dramat v dostatečně rozumné míře - což možná neplatí tolik pro jeho dřívější "Zápisník jedné lásky", ale rozhodně to platí pro My Sister's Keeper. A to to postavy tohoto příběhu nemají vůbec lehké - když byly Kate dva roky, diagnostikovali u ní lékaři leukémii. Její matka Sara se ovšem rozhodla bojovat. A protože ani ona, ani její manžel a ani Katein starší bráška nejsou vhodnými dárci potřebné kostní dřeně a krve, rozhodne se Sara pro umělé oplodnění, ze kterého se má narodit dítě - ideální dárce... - Anna. Dnes je Anně 11 a stojí před těžkým životním rozhodnutím: její sestra potřebuje novou ledvinu. Výtečně obsazené jsou zejména role obou sester. Vynikající je nejen Abigail Breslin (líbila se mi již v Malé Miss Sunshine) jako Anna, ale také pro mě naprosto neznámá Sofia Vassilieva jako Kate. Civilním výkonem mě příjemně překvapila i Cameron Diaz. Právě trio těchto ženských hrdinek stojí v centru pozornosti. Vztah matky k dcerám a motivace jednotlivých postav jsou divákovi postupně odhalovány ve flashbacích obou sester. Bylo by příliš jednoduché odsoudit matku, která je rozhodnuta obětovat zdraví jednoho dítěte pro záchranu života druhého. Jak se vyostřují vztahy v rodině (dějová linie se soudním sporem o zplnoletnění Anny k samostatnému rozhodování o vlastním těle), začíná se čím dál jasněji rýsovat, že boj o záchranu života dcery je vlastně to jediné, co dává Saře naději. A že je příliš těžké se té naděje vzdát. Vyústění děje sice není nijak překvapivé, ale ten kousek naděje v něm zůstává. Jedinou drobnou výtku bych měla k typicky hollywoodskému střihu obrázků - ano, všichni jsou krásní, mají krásný dům... Obsah ovšem přebíjí formu - a to je u hollywoodského filmu velmi pozitivní plus ;-) Není to film dokonalý, ale rozhodně zanechá stopu. (04.07.2009)

Neskutečně silný film nápadně připomínající rovněž nádherný snímek. Tenhle typ příběhu mě vždy vezme za srdce, možná proto, že má moje rodina s touhle hnusnou zákeřnou nemocí bohatou zkušenost... Možná proto, že je to prostě ŽIVOT. Každopádně.. Když přes slzy nevidíte na titulky, nejde dát méně než 90% a před Cameron (kterou jinak vůbec nemusim) smekám. (20.11.2009)

"Chci žalovat rodiče o právo nakládat se svým tělem." A já s Annou snaživě souhlasím. Taková je totiž role muže v tomto filmu - být sympatickou oporou a nechat malé i velké dámy rozpoutat vlnu emocí. Přiznám se, že filmy proklamující již svým námětem touhu vyvolat pláč obecenstva u mne dopředu vyvolávají ostražitý odpor, ale s trochou zdráhání musím konstatovat, že tento se celkem povedl. (16.08.2016)