X-Men: Prvá trieda

Tak nějak nedokážu dát pět hvězd, a to především pro to, že jsem k X-Menům neměl nikdy větší vztah. Filmy byly fajn, ale nikdy jsem si neřekl, jako třeba u Watchmenů, že jsou boží a já budu žrát každý film, který bude mít v textu X-Men. Každopádně mi nevadili a to byl taky důvod, proč jsem se pustil do tohodle filmu. Nicméně musím říct, že tenhle film je asi to nejlepší, co X-Meny potkalo, protože kromě skvělých herců je tu i naprosto perfektní příběh, který, pokud neznáte předlohu, nevíte, jak se v dalších okamžicích bude vyvíjet. A že se nakonec vyvine jinak, než je u amerických filmů zvykem? To už je taková třešnička na samotném dortu. Jestli jsem před chvílí tvrdil, že herci jsou skvělý, tak jsem to řekl málokrát, protože oni jsou opravdu boží. Snad každý, kdo se ve filmu objeví. A že se jich tam objeví hodně. Ta minutová scéna Hugh Jackmana je třeba naprosto boží. Stejně tak i samotné efekty, trošku mě mrzelo, že jsem k X-Menům neměl větší city. Pokud ale vznikne další film, což by se klidně mohlo stát, budu přemýšlet i nad samotnou návštěvou kina. Nějak se ty city ve mně probudily. (29.12.2012)

Singer dozpíval, Ratner ani nevzdoroval a Hood s Wolverinem dohodovali. "Mutant & Proud", aneb Vaughn navrací X-Menům kdysi ztracenou pýchu.. Ve stopách emočně hlubších prvních dvou dílů zaměřených na tenkou hranici mezi darem a prokletím, ale živelněji, poutavěji a hlavně s na komiksovou adaptaci magnetickými hereckými výkony (sorry, Gandalfe a kapitáne Picarde), kdy především "Metall Kaiser" Fassbender představuje pro vaše srdce stejnou zátěž, jako by jste byli majitelem kardiostimulátoru a on kousek vedle vás využil své zvláštní schopnosti. Nechci si hrát na Chucka Xaviera, ale cítím, že se v cerebrech producentů prohání myšlenky na podobný soukromý snímeček, jakého se naposledy dostalo tomu svalnatému rosomákovi bafajícímu Havanu. Nějaké to vytahování plomb bez nástrojů, pár směn v kovošrotu a nadvláda nad světem i střelkami kompasů - jen prosím žádná umělá hmota a umělé emoce. Jo, jo, bylo fajn se zase jednou proletět na blockbusteru v biografu první třídou.. (24.06.2011)

Když mi bylo deset, chtěl jsem být Michelangelem a všechny mlátit nunchakama. Ve čtrnácti bych nejradši v posilovnách i spal, jen abych se co nejvíc přiblížil Arnoldovi. A dnes bych chtěl být Magnetem, protože co ten frajer mnohdy bez mrknutí oka předvádí, to není první liga, ani extraliga, ale nějaká spaceliga. No jo, jenže já bych chtěl být i Wolverinem, tím sekáčem, co s doutníkem v hubě pošle každýho během tří vteřin do hajzlu, až celé publikum vyprskne smíchy (cameo roku). No a kdybych měl režisérské choutky, tak chci točit stejně tak dobře jako Matthew Vaughn. Už předešlé Kick Ass bylo naprosto skvělé a První třída X-menů si to rovnou štráduje do mé Top5 letošního roku. Strašně se mi líbí, když film jede, je tam rušno, živo, divák má lehký úsměv na rtech a najednou do toho přijde scéna, kdy se vše zpomalí, zvážní,celý sál úplně utichne a jen sleduje McAvoyův a Fassbenderův koncert. Tohle se stane asi třikrát a vždycky to má ohromně hutnou atmosféru, emoce a sílu. Efekty jsou dávkovány v pravidelných intervalech a poměrech, na několik drobnějších pak připadne jeden ohromující. Závěrečná smršť vmáčkne diváka do sedadla, je to jako polibek v chemické laboratoři. Spousta emocí uprostřed explozivní válečné vřavy, valí se jedna příčina za druhou, proč známe Singerovy X-meny tak, jak je známe. Parádní zážitek a přál bych tomu aspoň půlmiliardu dolarů a co nejdříve další díl. 160 miliónů dolarů(rozpočet)/352,5 miliónů dolarů(výdělek celosvětově)/16 miliónů dolarů(čistý zisk z kinoprojekcí) (04.06.2011)

Zábavný trikový blockbuster, ale Singerovi X-Meni jsou o třídu, respektive o dvě třídy výš. Ty dvě hodinky sice uběhly jako voda a rozhodně jsem se nenudil, ale mírnému zklamání se po vynikajících ohlasech a trailerech nemůžu ubránit. Je to celé takové moc povrchní a přímočaré, hrané jen na efekt (tolik dramatických pohledů!) a bez hloubky. Pár momentů je velmi rozpačitých (třeba když Eric hýbe tím velkým satelitem), mnohem víc jich je naštěstí cool, ale i v těch nejsilnějších chvílích jsem měl pocit, že by to šlo vybrousit ještě k větší dokonalosti (rozrušený Eric v koncentráku, Shawův útok na CIA, letící ponorka). A únosnou mez přerostl zvlášť počet scén typu "postavy kdesi efektně strnule stojí, čekají až se něco stane ... a když se něco stane, tak se jako na povel začnou hýbat". Určitě jsem z kina neodcházel s negativním pocitem - minimálně závěrečná půlhodinka je poměrně bombastická - ale myslím, že to chtělo ještě trochu dopilovat. 7/10 PS: Nejpřekvapivější na dnešním zážitku bylo růžové peklo v podobě traileru na V peřině. Asi někdo myslel, že to má podobnou cílovou skupinu diváků :-) (02.06.2011)

Začal bych vtipem: Víte, který X-Man má nejlepší schopnosti? Matthew Vaughn - umí točit skvělé filmy. ____ Velkým filozofickým tématem je čas. Podle svatého Augustina dokonce žádná definice času neexistuje a ve skutečnosti nevíme, co přesně čas je. Čas je velice zajímavý i z hlediska kinematografie, protože když se na všechny filmy, co kdy byly natočeny, podíváme skrze čas, zjistíme, že existují vlastně jen tři druhy filmů: (i) první skupina, do které patří First Class, nějakým způsobem kombinuje minulost s budoucností. First Class například jedinečným způsobem spojuje někdejší studenoválečné rozbroje s nedalekou budoucností genového inženýrství. Ten film si možná hraje na to, že se odehrává v nějakém konkrétním období, ale spíš dává dohromady minulost s budoucností, čemuž nasvědčují i karikatury politiků a vojáků na jedné straně vedle zcela plastických mutantů na straně druhé. Jsou to dva odlišné světy, dvě množiny, které někdo akorát splácl dohromady. Do stejného ranku patří většina scí-fek: nelze si nevšimnout, že většina velkých sci-fi filmů je zároveň neuvěřitelně nostalgická, třeba Gattaca, Počátek, Brazil nebo Blade Runner, což jsou všechno filmy, které nějakým způsobem propojují minulý noir s budoucí sci-fi. (ii) Nesmírně zajímavá je z hlediska času také druhá skupina filmů, která je opakem skupiny první. Sem patří konzervativní a „čisté“ pozdní snímky Eastwooda či Petera Weira nebo třeba Costnerův western Krajina střelců. Na ten se dá nahlížet dvojím způsobem: buďto jako na film, který zaspal dobu, protože přijít v době postmoderních žánrových her s něčím tak nostalgickým a zastaralým značí, že tvůrci jsou těžce mimo současné trendy, ovšem nabízí se tu ještě druhý pohled, který v tomto filmu vidí naopak ohlášení věcí příštích, kdy postmodernu nahradí něco klasičtějšího a filmy jako tento budou opět v kurzu. Nakonec na těchto sinusových cyklech je založen celý náš svět: pravice střídá levici, léto zimu, expanze kompresi, pokles růst, střídmost (renesance, klasicismus, realismus) živelnost (středověk, baroko, romantismus) atp. Proto je vždycky otázka, jestli u filmů jako Krajina střelců zaujmeme postoj „tento film patří do minulosti“, anebo „tento film ohlašuje budoucnost.“ Filmař, který točí v době složitých narativů lineární filmy, tak může být nazván konzervativcem i průkopníkem. Oboje varianty jsou možné (byť samozřejmě převažuje spíše první pohled, který takového filmaře posílá do starého železa). Lekce z předešlých řádek je, že neexistují filmy odehrávající se jednoduše v minulosti, současnosti, či budoucnosti. Věc je složitější. (iii) Třetí skupina, ta nejméně zajímavá, zahrnuje filmy, které se odehrávají v současnosti a jsou poplatné i jejím normám. Nemusí být vyloženě špatné, ale z hlediska času jsou jen málo zajímavé. Nejsou ani kombinací minulosti s budoucností jako první skupina filmů (aneb dualitou k jednotě), ani nerozlišitelným kmitáním mezi minulostí a budoucností (aneb jednotou k dualitě) jako ta druhá. (08.09.2011)