Anvil! The Story of Anvil
Obsahy(1)
Inspirující příběh dvou rockových veteránů a jejich přátelství. Anvil byla populární metalová kapela v osmdesátých letech 20. století, která na nějaký čas zmizela, ale pak se opět vrátila na scénu. (oficiálny text distribútora)
Videá (2)
Recenzie (47)
O skupině Anvil jsem měl jakési povědomí. Znám jejich desku Metal On Metal, ale o jejich osudu jsem nevěděl vůbec nic. Proto existence tohoto dokumentu byla jako blesk z čistého nebe. Takový intenzivní zážitek jsem opravdu od dokumentu nečekal. Viděl jsem tam hodně pararel s Wrestlerem. Ten byl film s určitými dokumentárními prvky. Tohle je dokument s filmovými prvky. Oba jsou o lidech, kteří byli na vrcholu slávy v 80. letech, pak se stáhli do ústraní. Dělají podřadnou práci (u Anvil jako rozvoz jídla do školních jídelen u Lipse, nebo práce se sbíječkou u Robba) a hudbu (wrestling) dělají pro radost a pokoušejí se vrátit zpět na výsluní. Když se dokument po nepodařeným turné po Evropě (zmeškání vlaků, nezaplacení za koncert v pražském klubu Hells Bells, mizivá návštěvnost apod.) vrátíme zpět do Kanady přijdou na řadu citové výpovědi a Lipsovo a Robbovo velké odhodlání stále pokračovat. Může to vypadat jako citové vydírání, ale já to chlapcům sežral i s navijákem. Protože je to prostě skutečné a být tohle film, je to na Oscara. Vše končí self-releasem nového alba a koncertem v Japonsku, do kterého se kapela vrací po 25 letech. P.S.: Uvedení dokumentu vzbudilo bouřlivý ohlas díky nadšeným recenzím a reakcím a zapomenutá kapela se opět ocitla v hledáčku metalových fanoušků. Dostala pozvaní dělat předkapelu AC/DC nebo Saxon a hrát pro tisíce lidí oproti pár desítkám, co jsme viděli v dokumentu. Za to jejich obrovské odhodlání v dobrých i zlých časech si to zaslouží. Snad naloží s obnoveným zájmem rozumně. ()
Přiznám se, že tenhle dokument bych neobjevila, kdyby nebylo Trenta Reznora z NIN a jeho vychvalování. Takže jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám a koukla na to. Sice metal neposlouchám, ale rozhodně nelituju. Je to hlavně o oddanosti k hudbě a nepřestávající víře, že se těm dvěma chlapíkům splní i po padesátce velký hudební sen. ()
To nemůže být pravda. To prostě nemůže být pravda! Anvil je kapela, jejíž název většině lidí vůbec nic neřekne, přesto se k jejímu odkazu hlásí řada významných rockových a metalových hudebníků. A já jako člověk, který viděl fiktivní dokument Hraje skupina Spinal Tap, jsem se zpočátku zdráhal uvěřit (a vlastně tomu stále nevěřím), že kapela, o které se oslavně vyjadřují např. Lemmy z Motörhead, Lars Ulrich z Metallicy nebo otylý Slash, by mohla skutečně existovat, aniž ji kdokoliv zná. A mému přetrvávajícímu pocitu nedůvěry a paranoie příliš nepřispívají ani „náhody“ (nezáměrné) - bubeník Anvilu se jmenuje Robb Reiner a pokud si vyhledáte jméno tvůrce, který stojí za Spinal Tap, pochopíte, na co narážím, (záměrné) - návštěva Stonehenge a krátký záběr na legendární jedenáctistupňovou aparaturu, které celou domněnku o nepravosti podporují. Po projetí googlu na vás sice vyskočí tisíce odkazů, které existenci a autenticitu Anvilu potvrzují, ale nikdo mi nevymluví, že je snímek zela záměrně koncipován a natočen tak, aby působil jako mockumentary. Ať už je pravda jakákoliv, můj názor, že se jedná o vynikající podívanou, která vás v jednu chvíli dojme vyprávěním dvou padesátníků, kteří se přes 30 let snaží urvat svůj kus žvance z metalového koláče, a vzápětí za zvuků řízného hevíku přiměje vztyčit paroháče vysoko nad hlavu, nic nezmění. ()
Člověk tak někdy narazí na skutečnou perlu, aniž by dopředu věděl, že něco takového existuje, nebo o tom byť jen slyšel. Ale to je asi osud kapely Anvil. Její film ukazuje, že nestačí být jen legendou, když se za vás nepostaví dobrý manažer - anebo když nežijete v době, kdy je skutečně snadné si vydávat sám. Emotivní, silné, dojemná, nezlomné. Ti pánové si zaslouží obdiv. ()
Vynikající dokument o skupině Anvil, jež měla kdysi parametry zapsat se do hudební historie nesmazatelným písmem. Bohužel okolnosti byly proti a na padesátileté chlapíky z Anvilu si dnes málokdo vzpomene. Je opravdu až neuvěřitelně s jakou neprofesionalitou se musí potýkat (koncert v Praze, čekání na nádraží...) a člověk neví jestli brečet nebo se smát. Nevím čím to je, že na neúspěch jiných se tak dobře kouká, ale tím co si Anvil musí protrpět se stává dokument zajímavější a zajímavější. Držím "klukům" palce (i když podle mého dnes už trochu zaspali dobu a potřebovali by jiný zvuk) a doufám, že tenhle dokument jim alespoň pár peněz a prodaných show přinese, protože kdyby nic, za těch 30 let si to zaslouží. Protože jak říkal Slash - kolik skupin spolu vydrží hrát 30 roků? Family's important shit, man. ()
Reklama