Povolání: Reportér
Professione: reporter
El reportero
Profession : Reporter
The Passenger
The Passenger
Réžia:
Michelangelo AntonioniKamera:
Luciano TovoliHudba:
Ivan VandorHrajú:
Jack Nicholson, Maria Schneider, Ian Hendry, Steven Berkoff, Ambroise Bia, José María Caffarel, Ángel del Pozo, Jean-Baptiste Tiemele, Jenny Runacre (viac)Obsahy(2)
Co se týče dějové zápletky, jedno z Antonioniho nejatraktivnějších děl. Přitom dramatičnost příběhu nejde na úkor režisérových tradičních filozoficko-existenciálních přesahů, z nichž je tentokrát vyzdvižena myšlenka sociální podmíněnosti lidského konání a existence. Novinář David si uvědomuje „jepičí osud“ svého pracovního úsilí i neutěšenost soukromého života. Záhy po výměně pasů zjišťuje, že se ocitá ve vleku nebezpečných událostí odvíjejících se od jeho nové totožnosti prodejce zbraní. Opojení z příslibu náhle nabyté svobody střídá prohlubující se frustrace. Téměř bez použití subjektivních pohledů nám kamera přináší obrazové „zpravodajství“ o Davidově útěku před vlastní minulostí a vypůjčenou přítomností. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (77)
Atraktivní prostředí, atraktivní zápletka, poněkud zdlouhavý rozjezd, který je zde ovšem naprosto stylový, stejně jako i ostatní zdlouhavé sekvence, jež dotvářejí tajemnou atmosféru, někdy až s meditativním nádechem. Hlavní hrdina využije náhodnou příležitost, aby se změnou identity pokusil vyvléct ze své minulosti, která mu byla už "těsná", aniž by domýšlel důsledky, které to může mít. Nakonec musí před svou pravou identitou utíkat, navíc ovšem i před tou novou, protože být nelegálním mezinárodním obchodníkem se zbraněmi není zrovna bezpečný způsob existence. Vše neodvratně spěje k závěru, který tak není překvapivý, jako spíš zákonitý. Ovšem v podání Antonioniho nejde ani tak o příběh samotný, jako spíš o existenciální zamyšlení nad podmíněností lidského života a především o skvěle zvládnutou filmařinu, kterou si lze beze zbytku vychutnat a ještě ji nechat v sobě příjemně doznít. ()
Mě naštěstí pomalejší tempo vůbec nevadilo, ba spíše naopak. Pohled na "osvobozování v obrazech" považuji za neméně poutavé, jako by tomu bylo v případě dialogy protkaných scén. Ty dialogy jsou to vlastně také, ale pouze v potřebné míře v kontextu s danou látkou a to mi tentokrát naprosto vyhovovalo. Neměl jsem sebemenší problém se vcítěním se do hlavní postavy v Nicholsonově podání, který předvedl nezvykle umírněný výkon a jako malá opuštěná lodička proplouval svým novým životem než si pozdě začal uvědomovat, že do takové lodičky také občas "teče". Finální kamerový záběr, myslím, nepotřebuje další komentáře. ()
Krásně tajemný a imaginativní film o hledání vlastní identity a vlastního Já ve světě, kde není vše jak se zdá a kde se hrdinové stále potácejí mezi realitou a lehkým sněním. I když nejde o tak originální věc jako Zvětšenina, musím přesto hodnotit vysoko. ()
Jack Nicholson ve velmi zajímavém Antonioniově filmu, který mi ze všech, které jsem od něj viděl, přišel nejsevřenější a nejjednoznačnější. Ústřední nápad s výměnou identit se velmi povedl. Navíc to má spád, což u Antonioniho není pravidlem. ()
Málo filozofie. Přesto je tato neantoniovská Antonioniho podívaná ke koukání i po tolika letech. ()
Zajímavější a atraktivnější než Zvětšenina. Přijemné překvapení. ()
Skutečně skromná dávka dialogů, které navíc nemají takřka žádný dopad na vývoj celkového děje, dělá z Professione: reporter velmi tichý film. Příběh je zde kompletně vyprávěn pomocí obrazu, ve kterém Antonioni uplatňuje svoje umělecké nadání, obrazový cit pro konstrukci jednotlivých scén a záběrů. Využívá velmi působivé kamery, díky níž je schopen nabídnout nejen jedinečné záběry, ale zachytit důležité indície vedoucí k rozvoji a posunu příběhu. Herecké výkony jsou taktéž více soustředěny na gestikulaci a pohyb těla. Pokud Antonioni akutně potřebuje divákovi předat důležitou informaci, využívá velmi chytře skvělých flashbacků, které jsou navíc zprvu těžko rozeznatelné od současnosti, a díky nim získáváme potřebné informace, ale pouze ty pro potřebu daného momentu, nikdy více. Tento celkový způsob vypravěčského umění může být v nesprávných rukou smrtící záležitost pro celý film, ale zde nelze obrazovému vyprávění takřka nic vytknout. Jack Nicholson i přes striktně omezený herecký prostor předvádí působivé herectví a role reportéra utíkajícího před minulostí se skvěle hodí k jeho charakteru. I když filmu jednoznačně chybí určitá hloubka, kontakt s divákem, schopnost záživněji a poutavěji vyprávět příběh a jistá prázdnota, tak i přesto je Professione: reporter vizionářským veledílem, na které se nádherně dívá, a zároveň důkaz, že Antonioni je hotoví umělec. Závěrečná sedmiminutová scéna bez střihu, kdy se kamera postupně přibližuje k mřížím, považuji za obrazově bohatý a nepopsatelný moment, patřící mezi nejsilnější okamžik celého filmu. "Who are you? - I used to be someone else, but I traded him in. Uh, what about you? - Well, I'm in Barcelona. I'm talking with someone who is somebody else." ()
Je potřeba si asi přiznat, že Antonini není pro mě. Od filmu očekávám, že události v něm budou mít svůj důvod a opodstatnění. Že chování postav bude mít nějaký motiv a že mně, jako divákovi, bude ten motiv ozřejmen. Co mi na jeho filmech nejvíc vadí je asi to, že se tváří, jako jiný žánr a mají na něj slušný náběh, ale ve skutečnosti vždy uhnou jinam a onen žánr je jen nosičem něčeho jiného. Jak rád bych přitom místo toho viděl opravdový thriller s ozřejmeným motivem postav a s nějakým směřování. Jenže na to jsem si zřejmě vybral nesprávného režiséra. ()
kdo je seznámen s tím, že nejde koukat na nějaký akčně detektivní triler, ale na antonioniho, ten bude bohatě odměněn. z mého pohledu se jedná o mistrkus ve všech směrech. jakési hledání sebe samotného na pozadí jasně čitelné zápletky... nádhera. a poslední jednolitá scéna je opravdu úžasná. jinak jedna malá výhrada přeci jen - maria schneider je v některých okamžicích trochu prkenná. ()
Příběh není úplně to hlavní. Je to prostě Film s velkým F. Nikam nespěchá, divák má čas si vychutnávat záběry, má čas přemýšlet a kochat se. 75-80%. ()
Africká poušť, Nicholson jako reportér, který si po návratu do hotelu vymění doklady i diář s mrtvým obchodníkem odvedle. Ukradená identita ve skutečnosti patří pašerákovi zbraní pro povstalce. Když se Nicholson vydá po jeho stopách a kontaktech, pozná šustitelnou studentku architektury, se kterou se, mimo jiné, snaží uniknout pronásledovatelům z minulého i současného života. Pokud byste podle námětu čekali svižnou akční jízdu, je třeba si říct, že to je film Michelangela Antonioniho. Jízda je to hodně pomalá, v odtažitém, dokumentaristickém stylu, maximum exteriérů, experimentování se záběry, snad jako pozůstatek nové vlny. Rozhodně nevšední a velmi chytré. A Nicholson naprosto k sežrání. ()
Ten film je neuchopitelný, stejně jako Gaudího stavby v Barceloně ()
Můj první Antonioni a asi do něj budu muset ještě vyzrát. Takže další film zkusím za pár let a uvidíme. Pomalým tempem to nebude, třeba se Stalkerem jsem neměl problém. Spíše jsem jaksi nenašel cestu k postavám. Jejich motivace a konání jdou mimo mne. Tak snad příště. ()
Musel jsem se přemáhat, abych to vůbec dokoukal do konce. Strašlivě nudný film.... Nejhorší, ve kterém Nicholson hrál. ()
Maria Schneider je tak neuvěřitelně krásná. A jak v té jedné scéně tak smutně a bezradně pobíhá po té prašné ploše! Vyhrkly mi slzy. Jízda v jednom záběru má perfektní choreografii, vynořují se další a další postavy, které nepomůžou. Kamera jede tam, otáčí se, jede zpátky, mříž nejdřív není, a pak najednou je nepřekonatelnou překážkou. ()
Goat shit. ()