Tri sezóny v pekle

Hovno rozběh, hovno postsynchrony, hovno příběh, hovno sex i hovno krev, hovno odvaha a hovno česká povaha. Hovno umění? 3 sezóny jsou nekonfliktní a bez konfliktu. Po většinu času. Teprve v poslední třetině se skrze všechny ty samoúčelné provokace a letmé náhledy do života poválečných umělců začne prodírat jakási zápletka. Dramatická v neošizeném smyslu onoho slova je nanejvýš sekvence „poslíček pohřebního ústavu“. Navzdory promyšlené práci s kamerou a barevností záběrů (výborně je vizualizovaná Janina ztracenost v temnotě) by ale mnoho podobných scén vyznělo bez hudby do ztracena. Pěkný zevnějšek prozrazuje schopného reklamního režiséra. Minimální důraz kladený na obsah taky. Práce s psychologií postav žádná. Z Hádkových činů a výroků jsem, v rozporu s tím, co se nám film snaží sdělit, cítil pozérství, neupřímnost. Z filmu vlastně taky. Jakoby snaha vyhovět všem koprodukujícím zemím (a nejlépe celé Evropské unii) tvůrcům znemožňovala vyřknout něco na plnou hubu. Hovno hovno. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, triatlet, Botič, fuckme (03.12.2009)

Osudy levicové nekomunistické inteligence na přelomu čtyřicátých a padesátých let jsou prakticky neznámou oblastí-bílým místem našeho historického poznání a tím spíše i veřejného povědomí. Rozporuplná, až bizarní osobnost před časem zesnulého filozofa a slovesného umělce Zbyňka Fišera, známějšího pod pseudonymem Egona Bondy, představuje žádoucí průnik do životního stylu této nonkonformní komunity, která tvoří přímý spojovací článek mezi rovněž levicovými avantgardami dvacátých a třicátých let a kreativním světem literatury a malých divadelních scén rovněž rychle zapomínaných let šedesátých minulého století. Snaha bondyovské generace romantické antikapitalistické subkultury o vlastní životní styl se záhy střetá s drsnou praxí nastupujícího komunistického režimu i dusným mezidobím počínajících padesátých let a v Bonnově i Janině postavě upadá do svébytného bezčasí, prokládaného občasnými výpady do civilizace Bonnova otce či známých z dřívějška. Vystižení a přesvědčivé promyšlené budování tohoto světa ve výpravě i scénáři je jednoznačným úspěchem mladého autorského týmu. TŘI SEZÓNY jsou vedle PROTEKTORA dalším nesporným českým filmem roku. Kvalitou filmové řeči, propracovaností scénáře, pozoruhodnou zralostí a úrovní výkonů protagonistů, z nichž nejvýrazněji na sebe upozorňují v titulní úloze Kryštof Hádek, který zde dosahuje svého dosavadního uměleckého maxima, pozoruhodná a žensky třpytivá Karolina Gruszka i navenek svou uměřeností méně efektní, o to však v podstatě pronikavější Martin Huba. Neobvyklou, precízně zvládnutou úlohu zde ve svém levicovém kritikovi (na mysli vytane osobnost Karla Teiga) profesionálně podává věčný televizní causer nepodbízivého vtipu Jan Kraus. Díky tomuto zázemí si mohou autoři dovolit odstínění charakterů a osobností i v postavách represívního aparátu a přesvědčivé scény Bonnovy záchrany před hrůzným osudem jeho literárního učitele. Pro mladou a střední generaci je ovšem film kontextovým oříškem: pro jeho plné pochopení potřebuje alespoň základní vědomosti o dávno zašlé době, nutné pro odstínění jednotlivých období a subobdobí, jejichž mozaikou TŘI SEZÓNY jsou. To není výtka, to je nepodjatá konstatace stavu a možností naší doby. Lesk a přednosti TŘÍ SEZÓN pak vyniknou ještě přesvědčivěji a průkazněji. (20.12.2009)

Odešel jsem přibližně po půl hodině - sice jsem odejít jakože musel, ale kdybych dostal během té půlhodiny pocit, že je to dobrý film, zůstal bych. Nehodnotím, ale tomu, co jsem viděl, bych dal zdejší hvězdičky dvě. Dobrá výprava, kostýmy, podivné dialogy a vedení herců připomínaly ty z lepších českých telenovel. Neodbytný dojem klišé, především v pohledu na "umělecké kruhy". Podobně jako u Protektora uspěchaný střih v naprosté většině scén v zárodku potlačoval vznik jakékoli emoce. (17.02.2010)

,,Žádný peklo není, ale lidi jsou hloupí, vždycky si nějaký vytvoří. Když už jsou v těch sračkách po krk, tak zase touží po Bohu, po vyšší moci“..... Film o revoluci, nevolném dýchání, volnomyšlenkářském stylu života, lásce a maniodepresivních stavech, při jehož sledování si dost často říkám, jestli je tohle obyčejnej film pro normální lidi. Spolu s PROTEKTORem asi nejzajímavější český film posledních let. Dokonalej protiklad k profláklým ,,Troškovým Hrochům“. Ale záleží na každém, zda zvolí téměř dokonalé ,,vše“ z doby, kdy básníci nebyli v módě či raději vsadí ,,Trošku“ na jistotu. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Jsem básník, intelektuál a surrealista. 2.) Chtěl bych svůj sexuální pud proměnit do umělecký formy. 3.) Zapomněl jsem, jaký mohou být Češi svině. 4.) Filmy Z.Trošky jdou mimo mě. PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** Víte, že? Jako inspirace pro film posloužilo několik let života Egona Bondyho, které popsal v knížce ,,Prvních deset let“ a jsou zde použity i výňatky z jeho textů ,,Ožralá Praha“, ,,Pražský život“, ,,Zbytky eposu“. (23.09.2010)

Ivan Heinz je na začátku takový zábavně nesympatický sráč, opojený vlastní velikostí a schopnostmi (které ovšem neexistují) a plny velkých ideálů. Chce být velkým marxistou a surrealistou a největším žijícím básníkem a zatím je pouze tím, o čem tak rád píše. Hovnem. A jeho poněkud natvrdlá revolta proti společnosti se projevuje tak, že občas někomu "ulpí na botě"... Hned od prvních minut jsem ho měl rád. Na tomhle filmu mě štvaly jen podivné hrátky s kamerou, kdy se některé záběry rozostří či okraje rozmažou (chápu to jako snahu odlišit představy postavy od reality, ale u některých jsem si nevšiml, že by to mělo nějaký důvod), nesedící postsynchrony a ztráta tempa někde kolem třetí čtvrtiny, i když je možné, že šlo o úmysl autora, aby se v tu chvíli divák aspoň trochu cítil jako filmové postavy. Co naopak extrémně potěšilo byla ta nádherná dekadentní atmosféra, jež bohužel vývojem v ději mizela. Jeden z nejlepších českých porevolučních filmů, co jsem viděl... Což není tak těžké :) (27.01.2010)