Réžia:
Jiří BělkaScenár:
Pavel KohoutKamera:
Vladimír OpletalHudba:
Luboš FišerHrajú:
Josef Abrhám, Marie Drahokoupilová, Jiří Adamíra, Karel Charvát, Josef Kaňkovský, Bibiana ŠimonováObsahy(1)
Ve výletní restauraci sleduje venkovská dívka s obdivem spokojeně vypadající manželský pár. Mladá a krásná manželka je pyšná na svého o deset let staršího manžela, úspěšného profesora s kultivovaným chováním. Její krátké setkání s upřímným a otevřeným mladým mužem, který jí zvláštním způsobem vyzná lásku, však způsobí, že hrdinka ztrácí své jistoty. Zapochybuje, zda bylo správné, že manžel nechtěl děti a zda vůbec žila šťastně. Zatouží s tímto mladým mužem odejít… Filmová aktovka byla natočena v roce 1969. Normalizační moc ji však kvůli autorovi scénáře Pavlu Kohoutovi na celých dvacet let uzavřela do trezoru. Televizní premiéry se dočkala až v roce 1990. Režie se ujal J. Bělka, který do hlavních rolí obsadil J. Abrháma a M. Drahokoupilovou. (Česká televize)
(viac)Recenzie (50)
Strhující, nečekaně dramatická a velice emotivní půlhodinová konverzačka. Josef Abrhám a Marie Drahokoupilová po sobě nemilosrdně pálí otázkami a odpověďmi mistrně napsanými Pavlem Kohoutem, patřičnou atmosféru dokresluje hudba Luboše Fišera a režie Jiřího Bělky, který si pohrál s dlouhými záběry. Zkrátka a dobře další archivní televizní klenot, který bychom si měli hýčkat. Doporučuji všem. ()
Velmi hezký návod na oslovení ženy. Skoro mi bylo líto, když vyšlo najevo, co je Abrhámova postava zač. ()
Bravurně napsaná miniatura, která funguje na více úrovních. Za prvé jako zábavná konverzačka, která umí dávkovat napětí a přichází s vtipnou překvapivou pointou. Za druhé jako konfrontace dvou strategií přístupu k životu, kterou pro mě nejlépe popsal Karel Čapek ve svém příběhu o Romeovi a Julii z Knihy apokryfů. Jeden zkrátka plane vášní, sází na emoce a zážitky a neohlíží se přitom na následky. Opačný přístup sází na rozum a pracuje s dlouhodobou perspektivou. V třetí rovině je Aksál jednou z mnoha variací na jedno z klíčových témat literatury a filmu - krizi středního věku. Pocit opotřebovanosti, rutiny, obava z toho, že už v životě nepřijde nic výjimečného, to dokáže s člověkem zamávat a nutí ho dělat pošetilosti. Určitou slabinou může být chudičká výprava, ale jinak funguje inscenace na jedničku. Celkový dojem: 90 %. ()
Normalita když vládne, zavírá za železná vrata vše, co by ji mohlo ohrozit. Autenticitu, lásku, odvahu, vnímavost, poezii. Kdo je tedy blázen? Foucaultovy dějiny šílenství v jedné skvostně nakažlivé půlhodince. *~ ()
Kterak rozložiti ženu středního věku do 30 minut! :o) Pěkné. ()
Pavel Kohout se po mém soudu v Aksálu tak trochu umělecky vlamuje do otevřených dveří. Stačí vzpomenout na literární postavy typu Anna Kareninová či Ema Bovaryová, která se stala přímo literárním typem ztělesňujícím útěk od reality k sebeobelhávajícím iluzím. Obecně představa, že za spořádanou fasádou navenek harmonického života musí být skryt nějaký spodní temný tón, představuje velmi populární a působivý umělecký námět. Na mysl tane celá řada románů, filmů a divadelních dramat, v nichž autoři demaskovali faleš, prázdnotu a absenci štěstí u zdánlivě dokonalých manželství - byl by to opravdu dlouhý seznam, zmiňovanou Flaubertovou Paní Bovaryovou počínaje, přes román Nouzový východ Richarda Yatese, až třeba po můj oblíbený film Noc od Antonioniho, v němž je podle mě toto téma dovedeno k uměleckému vrcholu. A když už jsem zmínil Yatesův román, který byl v roce 2008 zdařile zfilmován Samem Mendesem, nemohu se ubránit jeho srovnání s touto pozapomenutou televizní inscenací. I Yates nechává své postavy manželů Franka a April Wheelerových, tvořících zdánlivě ideální manželský pár, konfrontovat s postavou Johna Givingse (herecky excelentní Michael Shannon), diagnostikovaného psychotika, který jediný nemá zábrany říkat nepříjemné pravdy. Zdánlivá idylka manželství se náhle hroutí jak domeček z karet a postava impertinentního blázna přináší mezi oba partnery hlubokou krizi. Ačkoli se Kohoutova inscenace ani zdaleka nevyrovná působivosti zmiňovanému filmu, jedná se vcelku o zdařilé dílo, které i po těch letech stále stojí za vidění. Abrháma moc nemusím, ale výkon Drahokoupilové na mě udělal dojem, stejně tak použitá hudba. "Subjektivně" 4 hvězdy, "objektivně" spíše 3. ()
Jak (různě) lze toto dílo pojímat, dokumentují komentáře PollyJean, Aelity a Vančury. Já se omezím jen na adoraci. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl tak skvostnou televizní inscenaci (natož původní), jako je Aksál. Při počátečním rozhovoru dvou párů jsem si myslel, že mám Kohouta (autora scénáře) přečteného: že poté, co se prostřednictvím 7 zabitých vypořádal s vlastní minulostí, hledí nyní už k zářné emigrantské budoucnosti. Ale jakkoli i zde by bylo lze usvědčovat autorský osobní mindrák, šlo by o nesmírně ochuzující optiku. Aksál je velmi dobře (až brilantně) napsaná, nadto precisně zdramatizovaná, překrásně situovaná a nasnímaná, úžasně sehraná povídka. Neuvěřitelně přesně dimenzovaná a natlakovaná. Pouhá půlhodina jejího trvání stačí, aby se zakymácel život (jak tady někdo píše: 30 minut rozhovoru stačí na to, aby se zhroutilo neotřesitelných 12 let). Kde se místy zdá být napsaný dialog příliš návodný či příliš spěchající, dojem okamžitě přechází do polohy generální metafory. Vcelku ovšem stačí brát ho doslova, což je zásluha práce režiséra a jeho štábu, jakož i herců. Solidní Adamíra nemůže být nezmíněn, samozřejmě ale mám na mysli dokonalou Drahokoupilovou (herečka, kterou prakticky neznám) a Abrháma, nekompromisního a svůdného jak apoštol (už vyzrálého, ale ještě nezajetého ve své pohodlné klasické filmové poloze). Prostá dialogická televizní inscenace, při jejímž sledování mě jako diváka zároveň strhával obsah i plnil nadšením každý formální detail a projev (včetně např. zámlk mezi slovy, o obrazech nemluvě). A jelikož jsem naštěstí méně bystrý než mnozí komentující, neminul mě ani monumentální závěr. ()
Komorní drama s příliš čekanou pointou. ()
Já jsem šťastná! Jak málo stačí k tomu, aby se převrátil svět. Zemětřesení, které způsobí takřka banální rozhovor o nebanálních věcech dvou neznámých lidí, opravdu nemá daleko k výjimečnosti a potvrzuje tím i Kohoutův společenský pluralismus. Abrhám a Drahokoupilová vynikající, Fišerova hudba místy velice podmanivá. ()
Střet formální dokonalosti s opravdovým vnitřním pohledem na svět. Vy nejste šťastná. Skvěle napsané. Skvěle zahrané. ()
Tak tohle šlo kompletně mimo mě, působí to nevěrohodně a divadelně a i dialogy jsou opravdu příliš teatrální, přestože jejich myšlenky nejsou špatné. Konec je docela čekaný, jediné štěstí je, že to není moc dlouhé a nestrhávám sice právě za to, ale provedení se studiovou pláží je hodně špatné. ()
Jak přijít o léta budovaný pocit štěstí během třiceti minut. Díky bezvadnému Abrhámovi lahůdkový zážitek. A je úplně jedno, že začne být zanedlouho jasné, jak to asi skončí. ()
Blázni vidí a mají pravdu. Drahokoupilová výtečná, Abrhám nepříjemně divadelně přehrává. Konverzačka uvnitř je kvalitně natočená, procházka po pláži je mizerně natočená, nejde si nevšimnout, že herci se pohybují před plátnem. Rozložení nešťastné mladé manželky však výborné. Dialogy fungují, zpracování pokulhává. 3,5* ()
!OVARB ()
Na první pohled krátká povídka, při zevrubnějším prozkoumání však mám pocit, že se tvůrci dokázali obsahově dotknout všeho, co je pro lidský život klíčové.. A ač se to zdá neuvěřitelné, skutečnost je taková, že pouhé dvě otázky mohou jednu přivést na životní křižovatku.. Plus výborná Maruška Drahokoupilová, krásná žena s milým úsměvem a příjemným hlasem.. ()
To, jak postava pana Abrháma rozvrací svýmí otázkami povrchní samospokojenost postavy paní Drahokoupilové, je velice působivé. A působivost tohoto snímku je mocně podpořena hudbou a až snově působícím opuštěným prostředím. Ovšem to vyjevení, co je postava pana Abrháma zač, mi připadá tak křečovité a hloupé. To prostě celý film shazuje. ()
Dobová jednohubka s atmosférou. 1) Mám jakýsi pocit, že 41letý Pavel Kohout nebyl zcela při síle, když to psal. Možná tu reflektuje svou vlastní politickou minulost, co já vím._____ 2) Šroubovaný dialog přehrávajícího 30letého asexuálního (přinejmenším pro mě) Josefa Abrháma a na lady si hrající 28leté Marii Drahokoupilové mě za srdce ani za rozum nechytil. Pozérské roli Aksála (Lásky) odpovídá pozérský Abrhám._____ 3) Výstižný koment: radektejkal***. ()
Tohle vidět víckrát tak jdu ven a oslovim nějakou neznámou ženskou. Abrhám dokonalej. ()
Typická kohoutovka. Převyprávějme si tento příběh za předpokladu, že od začátku víme, kdo je kdo. Pokud o autenticitě života mluví Jean-Jacques Rousseau nebo český blázen, není to totéž, ale vede to k témuž. A nebo jako parafráze: každá prohraná sexuální revoluce vede k další desexualizaci. Pod "desexualizací" můžeme rozumět každý represivní systém. - Navíc: Abrahámova role patří k dalším jeho faux pas. ()
Schizofrenie duše – jistota racionality versus nejistota emocionality. Překvapivá myšlenka – rozum je vlastně strach, který se převléká za opatrnost a praktičnost, ale i poznání, které se dá definovat jako odhadování trendů, možností a rizik za účelem nalezení nejlepší strategie přežití a dosaženi cílů. Demografické statistiky vypovídají, že vzdělání, a tudíž racionalita, je nejúčinnější antikoncepce – čím jsou ženy vzdělanější, tím méně dětí se ve společnosti rodí. Ve skutečnosti život vyžaduje spíše odvahu a nerozvážné přehlížení možných nebezpečí než opatrnost a ostražitost, neboli méně přemýšlení a více konání. Dilema – rozum versus emoce, bezpečí vědění versus blaho nevědění – vyjadřuje Miguel de Cervantes y Saavedra prostřednictvím otázky, kterou pokládá hrdina jeho knihy Don Quijote – "Co si vybereš: moudrost šílenství nebo hloupost příčetnosti?" ___ "Rozum – tak říkají strachu všichni, kdo mají strach." ___ Skvělá hra o lidských vztazích a motivacích, která ukazuje, že rozum je uvědomělý a zveličený pud sebezáchovy, jenž zabraňuje spontánnímu chování a s nim spojeným prožitkům. ()