Vojna a mier

Náročný, ale krásný filmový zážitek. S knižní Vojnou a mír jsem začal, avšak po nějaké té stránce skončil, protože se u čtení (přijměte prosím moji omluvu vy všichni její fanoušci) dostavila docela velká nuda. Trochu zajímavější byly jen bitvy a jediná postava, které jsem fandil, byl starý Bolkonsky (navenek tvrdý, nepřístupný, ale uvnitř dobrý a čestný chlapík). O to větší paradox mě čekal u sledování filmu, kde mně tato postava přišla docela nepříjemná, zatímco ostatní se mi silně zamlouvali. Vojna a mír stojí hlavně na hercích; rozkošné Audrey Hepburn (u které jde ale také velmi dobře pozorovat proměna její postavy v průběhu filmu), Henry Fondovi (pro mě největší sympaťák) a krom dalších také na příjemném překvapení v podobě Herberta Loma, jehož Napoleona jsem mu fakt „žral“. Dále jsou zde také velmi zdařile provedené bitvy (a vůbec davové scény), dobrá hudba a pěkně udělané kostýmy. A ať už mi to budete chtít věřit, nebo ne, za těch 205 minut jsem se ani chvíli nenudil (stejně tak při druhém zhlédnutí). P.S. Co se týče té ruské atmosféry, o které se zde několik uživatelů zmiňuje...ne, že by na mě dýchala z každého záběru, to netvrdím, ale obrovsky mě potěšila scéna, kdy umírá Bezuchův otec a u jeho postele je slyšet píseň posledního pomazání, a to v ruštině (v tu chvíli jsem ji cítil naplno). Výstižné komentáře: Véča, tahit (14.01.2010)

Můj vztah k adaptacím podobných těžnotonážních klasik vyjadřuje myslím jasně hodnocení filmů jako Anna Kareina, Jana Eyerová či Pýcha a předsudek. Vojna a mír má navíc naprosto vražedné tři a půl hodiny, takže po týdnu sledování a 4násobném usnutí si můžu odškrtnout další klasiku. Klady jsou jasné - krásná výprava, úchvatné kostýmy, některé kouzelné scény (balet) a herci. Mel Ferrer, Henry Fonda a především skvělá Audrey Hepburnová. Mínusem je smrtící nuda po celý film. První dvě hodiny jsou milostné tokání, melodramatické výlevy, tuny nezajímavých vedlejších postav a žvanění, žvanění, žvanění. Třetí hodinu odpálí v podstatě jediná delší válečná scéna, Napoleon vtrhne do Ruska a začne se konečně trochu něco dít. Vypálená Moskva, pochod smrti ledovou pustinou, stále zoufalejší Napoleon. I tak je to stále šílené melodrama, těch pár válečných scén je kratičkých a zoufale statických. A já budu klidně za barbara a sestřelím "klasiku", protože postavy mě nebavily, děj mě nebavil, dialogy mě nebavily, táhle se to a nudilo a nudilo. Herci, kostýmy a pár slušných scén to vytáhnou pro mě na 2*, ale více ani ťuk. (16.09.2020)

Jako film velmi půvabné, jako adaptace ruské klasiky nejklasičtější a pohled na jedno pohnuté období ruských dějin z opačného břehu už přece jen vyvolávající spíše úsměv na tváři. Ale ne úsměv škodolibý. Pokud ale něco zvedá tenhle film nad průměr, jsou to bez diskuse herci. Mel Ferrer a Henry Fonda tvoří naprosto dokonalé protipóly urozených lidí své doby a jejich postupná proměna stále ještě dokáže diváka zaujmout. Audrey Hepburn-Nataša, zmítaná osudem i vlastní naivitou mezi nimi, podává Natašinu dětinskost, rozpolcenost i postupné vyzrávání bez křečovitosti, jen ten lehounký šátek přehozený přes její ramena mě v jedné scéně přiměl k pousmání a konstatování, že scénáristé houby věděli, co je to ruská zima. Kdo má rád výpravné americké podívané z 50. a 60. let, bude nesporně spokojený, my ostatní si zabrbláme své obvyklé námitky proti zjednodušování, amerikanizaci a schématizaci, ale nakonec se na to podíváme také. (13.07.2007)

Mám rád staré hollywoodské velkoprodukce, jako točil třeba David Lean a jiní, ale tohle byl jen takový dietní čajíček, který nesahá Bondarčukově verzi ani po kotníky. Sovětská verze tuto americkou předčí ve všem – je nesrovnatelně výpravnější (rozdíl několika set hlavého hollywoodského komparzu versus 120 tisíc ruských komparzistů, převážně povinně nahnaných vojáků Rudé armády, je sakra znát, nehledě na to, že jde dodnes o nejnákladnější filmovou produkci všech dob), je režijně mnohem invenčnější, zajímavější, exteriérově bohatší (počet 168 lokací, kde se sovětské verze natáčela, je v zápisu Guinessovy knihy). V porovnání s tím je Vidorova verze taková…...strojená, bez života, bez vášně a bez emocí. A i když miluju Audrey Hepburn, ani ta by neobstála ve srovnání s Ljudmilou Saveljevou a jejím půvabem, vášní a neodolatelnou bezprostředností. (16.02.2012)

V režii Kinga Vidora se Američanům v roce 1956 podařil téměř husarský kousek, a to natočení dvoudílného veledíla "Vojna a mír" s bezkonkurenčním mezinárodním hereckým obsazením. Tomuto filmu tleskám, ale současně velice chválím i zfilmované dílo režisera Sergeje Bondarčuka z Ruské produkce r. 1965 - Vojna a mír, které je zpracované a vytvořené v drsnější a prozaičtější reálii, než přepis USA. (26.02.2007)