Dylan Moran: Monster

Toho kluka fakt můžu. I když nemám rád stand-up komedie, Dylan Moran mě vážně dostal celou 1,5 hodinu jsem se skvěle bavil. Takhle zaujmout dokáže málokdo. Pro milovníky Black Books je to povinnost. Až jsem na pochybách, jestli Moran toho Bernarda fakt hrál, nebo jen prožíval, protože v tomhle představení je úplně stejný :) (04.12.2008)

Jako první Moranův výstup jsem viděl Like, Totally, a jeho prvotina Monster se mi líbila ještě víc. A po druhém zhlédnutí se to dokonce znásobilo. Chytnul mě už začátek svým krásně absurdním zákulisním rozhovorem, po celou dobu jsem se bavil a ke konci překvapivě kvalita vtipů a nátlak na moji bránici gradovaly, tedy opačný postup než u Like, Totally. V tom se navíc, jak jsem později zjistil, několik vtipů opakovalo, takže oproti druhému představení to bude ještě o půl hvězdy víc. Jinak mi přišlo, že v Monsterovi Dylan také více využíval mimiku a hraní tělem. „Nejsem rváč, víte…jsem krváceč. To nejlepší, v co můžu doufat, je, že někoho jinýho utopím ve vlastní krvi. Když se v ní neutopím první. Víte, nejsem moc dobrej v řešení takovejch věcí. Dobrej v zápasení a tak. Dokonce ani neumím plavat.“ (03.06.2013)

Na tohle sem se fakt tesil, Moran je neskutecnej borec a je jen skoda, ze vic nehraje ve filmech. Jedna se o zaznam vystoupeni v divadle, takze tu je jen stolek, zidle, mikrofon, promitaci platno a Moran a uplne to staci. Skoda, ze kamera obcas nezabrala i to platno, vypadalo to jako vtipny obrazky. No takze krome drobny pauzy v prostredku predstaveni a asi ctyr prostrihu na rozhovor s Moranem, kdy dostava naprosto stupidni otazky ve stylu olizete mymu svagrovi koleno pro charitu, nesleze z podia a zvani, zvani a zvani a do toho obcas ucucne nezbytnyho vina, zapali si cigaretu, nebo si prohrabne vlasy, takze za chvily vypada, jak kdyz zrovna vstaval. A sype to ze sebe fakt neuveritelnym zpusobem a je uplne jedno jesli zrovna mluvi o zenskejch a chlapech, muzice, politice, valce, nabozenstvi a spouste dalsich vecech, s nicim se absolutne nesere a nedela mu problem cokoliv zesmesnit. A klidne i sebe, kde jinde uslysite, ze by radsi vykouril smoulu a perem mu uvaril snidani, nez se nechal zabit. Na druhou stranu ale musim uznat, ze v tom neskutecnym privalu hlasek kolikrat lita od jednoho tematu k druhymu a zapomene to prvni dovest do konce a pak tu sem tam chybi nejaka pointa, pripadne je tak rozjetej, ze uz kolikrat vymejsli kokotiny a obcas se taky na chvilku zadrhne a je videt, ze zapomnel myslenku. Ale to je malokdy, vetsinu casu ze sebe haze hlasky, ktery by se mohli zaramovat a devadesat minut sem se skvele bavil. (13.01.2009)

Vystoupení Dylana Morana mě vždycky zaručeně vytáhnou z nudy či špatné nálady. Jeho humor je prostě neskutečný - přirozený, samozřejmý, cynický, roztomilý, sarkastický, uličnický, ujetý, hluboce lidský, úžasně lehký a přitom nikdy povrchní. Nevím, jestli to dělá ten merlot, který si vždycky k projekci dám, ale nic tak úžasně osvěžujícího snad ani neexistuje (když nepočítám Like, Totally a What It Is). ;) (26.10.2011)

...a pak pustili tu písničku. Jmenovala se "The Funk Soul Brother". Na to nikdy nezapomenu, protože to byl taky veškerej její text. Byl z té písničkářské školy, kde to se slovama nepřehánějí ...pro případ, že by jich byla škoda. Znělo to jako milion požárních aut, který honí 10 milionů sanitek přes válečné území. A pouštěli to tak nahlas, až z toho začala prázdná židle vedle mě krvácet. Zpívalo se tam: "The funk soul brother. Právě teď, jé. Je to funk soul brother. Vomrkni to. Je to, no, funk soul brother. V podstatě." Já neříkám, že je to špatná písnička. To vůbec ne. Říkám jen, že byste mohli vzít dejme tomu koště, namočit ho do ňějaké brzdové kapaliny, strčit druhý konec do mýho zadku ... a posadit mě na trampolínu v jezdícím výtahu, na jehož stěny bych napsal lepší písničku, jen tohle tvrdím. Tohle nemůžu nepodepsat :-) (30.03.2010)