Obsahy(1)
Záznam predstavenia írskeho komika Dylana Morana v Dubline. Zabávač preslávený najmä úlohou kníhkupca v seriáli BLACK BOOKS vedie nepretržitý monológ o všetkých možných aspektoch života v modernej spoločnosti - drogy, ľudský potenciál, technika, hotelové izby, rôzne účinky rôznych druhov alkoholu, deti, výchova, hudba, politika, lži, spolubývajúci, televízne spravodajstvo, Francúzi, náboženstvá, homosexuáli, Ježiš, dômyselnosť designu mužských genitálií, dialekty a dokonca aj fenomén známy ako "írske vlasy". (tomashrabek)
(viac)Recenzie (160)
Pri sledovaní Monster som sa len utvrdila v domnienke, ktorú som nadobudla už pri sledovaní Black Books. A síce, že Dylan Moran sa podľa všetkého s pohárom vína a cigaretou v ruke už narodil :). Najviac som sa bavila na jeho pojednaní o "mladistvých" a samozrejme na konci, pri demonštrovaní úkazu írskych vlasov! To som išla do kolien! Napriek tomu, nemôžem dať 5 hviezd. Je síce fakt, že v Monster na ploche 85 minút zaznie viac a lepších hlášok ako vo všetkých častiach Black Books dohromady, neubránila som sa tomu pocitu, že takto, podávané jedna za druhou sa trochu strácajú a že jednoducho lepšie vyniknú v menších dávkach a v kontraste s naivným dobrákom Manym. Povedané inak: myslela som, že toľko srandy naraz neprežijem! ()
Moran je opravdu monstrum. Své názory prezentuje tak, že sami pochybujete, jak moc vážně je myslí, ale to je přece vedlejší. Umí je perfektně prodat, zesměšnit cokoliv, aniž by byl na hranici trapnosti (ano i to se šmouly mě pobavilo) a hlavně jeho stylizace divákovi napovídá, že jeho stand-up je vlastně parodie na všechny řečníky, co od půlitru řeší světové problémy. ()
Toho kluka fakt můžu. I když nemám rád stand-up komedie, Dylan Moran mě vážně dostal celou 1,5 hodinu jsem se skvěle bavil. Takhle zaujmout dokáže málokdo. Pro milovníky Black Books je to povinnost. Až jsem na pochybách, jestli Moran toho Bernarda fakt hrál, nebo jen prožíval, protože v tomhle představení je úplně stejný :) ()
Jak říkám - nejsem fanda Stand up comedy, ale na tuhle bych šla. Dylan řeší to, co se honí hlavou i nám a především narážky na neustálý soutěžení o Nejlepčí pohovku měsíce, nejsofistikovanější kulinářskej blivajz, když se přitom každej někdy ve spěchu ve špajzu Na stojáka místo Boeuf Bourguignonne se sklénkou Bordeoux láduje chlebem se sádlem a cibulí (což je mimochodem delikatesa) a zalejvá to Veltlínem - zkrátka přetvářky, lži a zbytečnosti, co s dospělostí přijdou, jakoby snad lidi s věkem ztráceli schopnost nazývat věci pravými jmény a styděli se za to, jací jsou a tak se pořád museli nakrucovat do slunce, aby je ostatní viděli v lepším světle. A většinou, ať věci řeknete, jak chcete, i chovanec pavilonu Cé pozná, že prostě jen lžete, mlžíte - slovíčkaříte. Přikrášlování realit a obohacení šatníku produktivního věku o masky, skrz který stejně každej vidí. Nechci říkat silnější holce, že je tlustý prase, ale taky jí nebudu tvrdit, že má v tý minisukni pěknej zadek. Nepojedu na sjezd homosexuálů s transparentem "sodomie a úchylárny", ale normální to přece taky není. Každá barva kůže s sebou nese charakter a ženy a muži nejsou stejný - je na prd tvrdit opak jen proto, že není in to přiznat nahlas, ačkoliv to všichni vědí. Mimochodem: francouzská kulturní vložka je nej..."What was I thinking...It's rubbish!" ()
Moranova mluva zní jako plácání opilce (zvlášť když svá vystoupení doplňuje vínem a cigaretou), ale to plácání je tak vtipné, neotřelé a překvapující, že člověk sedí a čučí a směje se. Neuvěřitelná přirovnání a nápady jsou prostě odzbrojující, takže poslouchat (a sledovat) Dylana Morana je prostě labužnický zážitek. ()
Reklama