Chicagský tribunál

S mírnými sklony k patetismu a přehnaně vyeskalovanému patriotismu, který z takových druhů filmů stříká na všechny strany, jak už to u Amíků obecně chodí. Teatrálnost a přehnané scény. Typické znaky Hollywoodu. Ale vlastně to bylo docela fajn. Dokonce i uvěřitelné. Především Cohen, potažmo jeho postava, mne nevyváděl z údivu. Naopak, rudý hnisavý vřed Eda opět nezklamal, ačkoliv oproti jiným rolím, kdy je mi z něj vyloženě na blití, se neskutečně překonal a ani se nepitvořil jako retardovaná broskev. Celkově bych to tedy zhodnotil jako téměř dokonalý mastrpiss. Chybělo tomu jen málo. 85% (01.11.2020)

Netuším, ako presne sa to všetko odohralo naozaj (nejakí wikipédioví výskumníci budú určite mudrovať o všetkých odchýlkach od skutočnosti, akoby v umení bolo prípustné iba dokonale dokumentárne stvárnenie histórie), ale je mi to dosť jedno. Toto je vynikajúci film, taká tá veľká, za srdce chytajúca, ale pritom nesentimentálna oscarovka a zatiaľ jednoznačne film roka (bez ohľadu na tohtoročné suchoty - keď si spomeniem dozadu pár rokov na držiteľov Oscara za naj film, tak toto je jednoznačne lepšie). Hlavnou hviezdou je, ako inak, Sorkinov brilantný scenár, ale Áron tentoraz drví aj ako režisér, dávno som nevidel niečo tak bravúrne štrukturované a vystavané - z úvodného odľahčeného nadhľadu, ktorý prekvapivo hýri vtipom, sa postupne vyvinie nervydrásajúca dráma. Postavy ani trochu čiernobiele, herci všetci zaradom skvelí. Netflix môže za rok nahádzať tony béčkového hnoja, ale týmto to všetko totálne prebil. (17.10.2020)

Předně mi připadá na sorkinovský projekt pozoruhodné, že konstrukce celku je v tomto případě jednoznačně nadřazena konstrukci konkrétních dialogů, které celku slouží. ___ Aby přitom tento celek o mnoha liniích a vrstvách udržel pohromadě, zvolil Sorkin schéma detektivky. Kauzálně propojené vyprávění tak probíhá v postupně odhalované minulosti, zatímco soudní přítomnost je překvapivě eliptická, postavená především na paralelách, na určitém katalogu postojů a na střídání dvou typů scén (soudních a mimosoudních). Jako hlavní sjednocující linie, která to nakonec svazuje dohromady, mu pak slouží časově nezařazený stand up jedné z postav. ___ Upřímně řečeno, mnohem CHICAGSKÝ TRIBUNÁL mnohem více funguje právě jako kompozičně impozantní filmařská hra než jako síť postupně se propojujících životních i hodnotových perspektiv a politicko-filosofický film o demokracii, spravedlnosti a názorové pluralitě při sdílených principech, jimiž by rovněž chtěl být. (Za mistrovské dílo v obou těchto ohledech považuji LINCOLNA, podle mě nejlepší Spielbergův film od půlky devadesátých let. Jsem ale u nás dost možná jediný, kdo si to myslí.) ___ Vlastně by se dalo říct, že jistou významovou banálnost těch načrtnutých disputací či prezentovaných tezí "zachraňují" herci, kteří i na docela malém prostoru vytvoří silné figury (zejm. Keaton) - a i zprvu trochu nešikovné paralely díky nim nakonec zaklapnou (zejm. v přímé paralele Cohen vs. Redmayne a v nepřímé Rylance vs. Levitt). Oproti tomu obecně chválený Langella je sice typicky langellovsky démonický, ale v tom uměřeném pojetí působí už trochu jako - jistě, impozantní - karikatura, víceméně jako o něco méně růžová Umbridgeová v Potterovi. ___ Ačkoli tedy nakonec Sorkinův film hodnotím pěti hvězdičkami, protože ta konstrukce je strhující a mám pro Sorkinovy hry slabost, srovnání se Spielbergem či Fincherem mi přijdou dost neadekvátní. To je vidět hlavně na inscenování těch klíčových klimaktických scén (zejm. v hodině filmu), kde si namísto postupného budování prostorově, časově a kauzálně vrchlící akce dost pomáhá vypravěčským komentářem a vřazováním archivních záběrů. ___ Oproti tomu vypravěčsky elegantní je úvodní předávání si "slova" mezi liniemi jednotlivých postav. Činí tak pomocí dialogových háčků, kdy se nedokončené věty v jedné linii jako by dopovídávaly v první replice té bezprostředně následující... s určitým posunem důrazu a interpretačního rámce. Řečeno slovníkem časopisu Cahiers du Cinéma v 50. letech, pořád jde ze všeho nejvíc o (parádní) scenáristický film… který si scenárista i zrežíroval. Mohl se přitom spolehnout na herce, který odvádějí pozornost od relativně mechanické práce s inscenováním natolik suverénně, že z této spolupráce nakonec vzešel jeden z nejpozoruhodnějších snímků roku. (22.10.2020)

Soudní dramata mám rád a tohle je navíc obsazené samými skvělými herci. Trial of the Chicago 7 je velice zábavný film, který je dobře napsaný tak, že překvapivě skvěle skáče v čase tak, aby co nejpůsobivěji odhaloval další skutečnosti a přidával zajímavý kotext. Bohužel jsem si ale pak o skutečné události něco zjišťoval, a tohle je ten případ, kdy už se na můj vkus film příliš oddaluje od reality. Skutečný soudní spor byl nejen mnohem složitější (což se dá předpokládat), ale hlavně mnohem šílenější a velkolepější. U soudu se objevilo mnoho tehdejších celebrit a zajímavých osobností a komik, kterého hraje Sacha Baron Cohen, to mnohem víc rozjížděl. Taky je ve filmu pár šokujících scén, jenže realita byla ještě více šokující - například černoch Bobby Seale byl u soudu svázaný tři dny, ne třicet minut. Prostě tohle je taková komornější, krotší a nebojím se říct více idealizovaná verze skutečných události. Domnívám se, že to vše bylo udělané proto, aby byl případ chicagské sedmičky více pochopitelný pro dnešní generaci. Což mně ale docela vadí. Celkově je to velice zajímavý a kvalitní film, který ale rozhodně není žádným dokumentem, jde spíše o takovou pohádku. (7/10) (24.10.2020)

Nevím ani proč, ale místy mi to připomínalo tři roky staré drama Kathryn Bigelow Detroit. Stejně jako Chicagský tribunál tak nějak odráží současnou atmosféru ve Spojených státech. Zatímco ona se pohybovala v Detroitu léta páně 1967, ve kterém vypukly rasové nepokoje, při nichž se umíralo, uznávaný vypravěč Aaron Sorkin v událostech roku 1968 v Chicagu, kdy se původně zamýšlený pokojný protest během demokratického sjezdu u příležitosti prezidentských voleb a díky několika událostem změnil v násilnou záležitost. O rok později soudní prokuratura rozjela proces s The Chicago Seven, tedy sedmičkou obžalovaných z podněcování ke vzpouře a dalších obvinění souvisejících s protivietnamskou válkou a protikulturními protesty. Proces trval řadu měsíců a jen podtrhnul období celospolečenských zaoceánských změn, kterým v šedesátých letech dominovalo zavraždění vůdce afroamerického hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga (1968) či amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho (1963). Flashbacky jsou tu za pouhé vysvětlivky, ze soudní síně tudíž moc nevycházíme, na což je občas náročné přistoupit. Každopádně obdivuju, že se projekt prokousal hollywoodským kolečkem a předložil události tak, jak zřejmě od začátku chtěl. A že to trvalo. Na látce se totiž v průběhu let vystřídalo několik různých režisérů. Nevím, zda je Sorkin ten nejlepší učitel dějepisu, ale dialogové scény mnohdy ztrácejí dynamiku, uvítal bych energičtější pojetí, emoční zásah u mě neproběhl a myslím, že režisérovi jiné látky sedly víc. A teď asi mnohé naštvu, ale myslím, že podruhé si to pustí málokdo. PS: Mark Rylance vynikající. (26.10.2020)