Chicagský tribunál

Byl bych v tomhle případě trochu střízlivější. Chicagský tribunál je velmi kvalitní historickou reflexí a mnohé vypovídá o své rozpolcené době, ale jako inspirativní filmový příběh úplně nestíhá a v poslední půlhodině už vlastně nemá o čem vyprávět - a kompozičně silné vyvrcholení by přitom mělo být pro scénáristu Sorkinova kalibru samozřejmostí. Což o to, soudní retrospektiva se dobře sleduje a nikdy nenudí, jenže jí schází přesahující dramatický impuls, který by našponoval zvědavost a emoce až k závěrečné scéně, o což se přitom inteligentní tvůrce moc snaží. Až moc se spoléhá na vžitý stín ďábelského Nixona, jehož posluhovači necitelně shlíží na vybrané obětní beránky, a zapomíná se na konkrétnější osobní konflikty, popřípadě se zcela opomíná vývoj rozpolcených aktérů (Joseph Gordon-Levitt, jenž má jako státní žalobce svůj vlastní úvod, který naznačuje, že bude hrát v příběhu významnou roli, ale opak je pravdou. Ve zbytku vyprávění už je jen tím 'nepřátelským' právníkem, který má sice dobré srdce, ale jeho potenciální rozpolcení vede jen k dost sentimentálnímu závěrečnému gestu). Herci jsou ale skvělí (hlavně Rylance, Cohen a Langella) a vyprávění má šťávu, která je až příliš návyková, než aby se nedalo mluvit o kvalitním a poctivém řemeslu, jaké byste si neměli nechat ujít - nebýt to tak okatě zjednodušující a manipulativní, mohlo jít bezpochyby o zásadní počin (který bychom dost možná dostali, točit to před třinácti lety tolik skloňovaný Spielberg). Na víc jak 70% to zkrátka nevytáhnu, i když bych i chtěl. (19.10.2020)

„Súdny proces s chicagskou sedmičkou” , mi bol vskutku až doteraz absolútne neznámy, skrátka sa tak extrémne dôkladne (ne)venujem aktivistickým agitkám z konca 60. rokov, dvadsiateho storočia, keď som ani poriadne nevedel, alebo si jednoducho už vôbec nepamätal, kto boli vlastne týmito náruživými demonštrantmi, menovite vyberám niekoľko zvučných mien, trebárs - Tom Hayden, Abbie Hoffman, či ešte aj Bobby Seale, ale zase sa celkom vyznám v tých typických, protivojnových náladách, pretože viem, že sa kvôli vojne vo Vietname, vo veľkom protestovalo, a toto je iba »hŕstka« z nich, ktorým to chcela federálna vláda USA i náležite spočítať so všetkými úrokmi, na čele s nahluchlým sudcom, menovcom Juliusom Hoffmanom, že v podstate títo obvinení z podnecovania nepokojov, tvorili nakoniec 3 skupiny, a to konkrétne: Študenti za demokratickú spoločnosť (SDS), Medzinárodná strana mládeže (Yippies) a Národný mobilizačný výbor na ukončenie vojny vo Vietname (MOBE). Na jednej strane máme obžalobu vo federálnom prokurátorovi Richardovi Schultzovi a na strane druhej obhajobu s obhajcom Williamom "Billom" Kunstlerom, spoluzakladateľom Centra pre ústavné práva (CCR), člen rady amerických občianskych slobôd. A medzitým množstvo súdnych pojednávaní, a taktiež i zaujímavejších « vsuviek » , aby sme si to dokázali trochu lepšie predstaviť, čo tomu sprvoti predchádzalo, t. j. nebyť len neustále medzi štyrmi stenami zavretý, ísť sa tiež pozrieť aj von do exteriérov, kde sa už prakticky schyľuje ku stretom s políciou, z čoho automaticky vyplývajú samé zranenia, / čiže samými prestrihmi a flashbackmi, nazriem presne do tejto problematiky, v ultra prehľadnom, retro spracovaní, s naprosto božským obsadením, pod taktovkou Aarona Sorkina, ktorý nielenže napísal pôvodný, štipľavo-ostrý scenár, ako britva, ale si to aj rovnako kvalitne koordinuje i za kamerou, ako režisér s chirurgickým zárezom jedného z najlepších filmov roku, ktorý má asi najväčšiu šancu zabodovať s premyslenou montážou Alana Baumgartena, či súčasne by nemal ostať nepovšimnutý ani jeho scenário, vďaka ktorému som si neuvedomoval hodinky, a už bol „The End” . Zároveň si začínam čoraz viac uvedomovať najmä to, že Netflix sprostredkuváva také počiny, ktoré by inak asi len tak neuzreli svetlo sveta, a preto ho beriem, ako rovnocenného partnera na poli hollywoodských štúdií, ktorým začína byť veľkým konkurentom. Síce nie sú každý deň hody, ale ešte určite nepovedali posledné slovo. The Trial of the Chicago 7 je mimoriadne nadpriemerný film, pred ktorým mám rešpekt ! (24.10.2020)

Předně mi připadá na sorkinovský projekt pozoruhodné, že konstrukce celku je v tomto případě jednoznačně nadřazena konstrukci konkrétních dialogů, které celku slouží. ___ Aby přitom tento celek o mnoha liniích a vrstvách udržel pohromadě, zvolil Sorkin schéma detektivky. Kauzálně propojené vyprávění tak probíhá v postupně odhalované minulosti, zatímco soudní přítomnost je překvapivě eliptická, postavená především na paralelách, na určitém katalogu postojů a na střídání dvou typů scén (soudních a mimosoudních). Jako hlavní sjednocující linie, která to nakonec svazuje dohromady, mu pak slouží časově nezařazený stand up jedné z postav. ___ Upřímně řečeno, mnohem CHICAGSKÝ TRIBUNÁL mnohem více funguje právě jako kompozičně impozantní filmařská hra než jako síť postupně se propojujících životních i hodnotových perspektiv a politicko-filosofický film o demokracii, spravedlnosti a názorové pluralitě při sdílených principech, jimiž by rovněž chtěl být. (Za mistrovské dílo v obou těchto ohledech považuji LINCOLNA, podle mě nejlepší Spielbergův film od půlky devadesátých let. Jsem ale u nás dost možná jediný, kdo si to myslí.) ___ Vlastně by se dalo říct, že jistou významovou banálnost těch načrtnutých disputací či prezentovaných tezí "zachraňují" herci, kteří i na docela malém prostoru vytvoří silné figury (zejm. Keaton) - a i zprvu trochu nešikovné paralely díky nim nakonec zaklapnou (zejm. v přímé paralele Cohen vs. Redmayne a v nepřímé Rylance vs. Levitt). Oproti tomu obecně chválený Langella je sice typicky langellovsky démonický, ale v tom uměřeném pojetí působí už trochu jako - jistě, impozantní - karikatura, víceméně jako o něco méně růžová Umbridgeová v Potterovi. ___ Ačkoli tedy nakonec Sorkinův film hodnotím pěti hvězdičkami, protože ta konstrukce je strhující a mám pro Sorkinovy hry slabost, srovnání se Spielbergem či Fincherem mi přijdou dost neadekvátní. To je vidět hlavně na inscenování těch klíčových klimaktických scén (zejm. v hodině filmu), kde si namísto postupného budování prostorově, časově a kauzálně vrchlící akce dost pomáhá vypravěčským komentářem a vřazováním archivních záběrů. ___ Oproti tomu vypravěčsky elegantní je úvodní předávání si "slova" mezi liniemi jednotlivých postav. Činí tak pomocí dialogových háčků, kdy se nedokončené věty v jedné linii jako by dopovídávaly v první replice té bezprostředně následující... s určitým posunem důrazu a interpretačního rámce. Řečeno slovníkem časopisu Cahiers du Cinéma v 50. letech, pořád jde ze všeho nejvíc o (parádní) scenáristický film… který si scenárista i zrežíroval. Mohl se přitom spolehnout na herce, který odvádějí pozornost od relativně mechanické práce s inscenováním natolik suverénně, že z této spolupráce nakonec vzešel jeden z nejpozoruhodnějších snímků roku. (22.10.2020)

Aaron Sorkin se hned od úvodních minut nezapře. Chytré a rychlé dialogy štěkají jako M16 kdesi ve Vietnamu a pak přicházejí na scénu naši hrdinové, Sedmička nebo snad Osmička, i když dva jsou tam vlastně jaksi navíc. Ať si divák vybere, kdo jej bude nejvíce v následujících minutách bavit. Mě bavilo sledovat tuhle rekonstrukci jednoho politického procesu, který vedl velmi špatný soudce Hoffman. 80% (30.04.2021)