Chicagský tribunál

Solídna súdna “fajtovačka” no pokiaľ má snímok s takouto tématikou preraziť naplno, musí ponúknuť viac ako len príbeh. Emócia je totižto v takomto prípade rozhodujúcim faktorom, ktorý rozhodne či ide o mimoriadny zážitok alebo “iba” o dobrý film. Môžte teda hádať, ako samotný “Trial .. “ vníma moja osoba .. (25.10.2020)

Chápu tu aktuální žízeň po nějaké hodnotnější kinematografii, ale s těmi extatickými výkřiky o filmové události bych trochu brzdil. Sorkin bezesporu umí břitké „table tennis“ dialogy umocněné při realizaci timingem jejich přednesu a po stránce obsazení je to parádní jízda, ve které nejvíc zaujmou Keaton jako exministr sbírající kuráž, Rylance pohrdající 24x soudem a lehce dementní judge Langella, co je schopen během chvíle naklepat stejný počet řízků, jenže nemám rád, když takhle vedená rekonstrukce soudního procesu finišuje způsobem, jako by ji točil Ron Howard. A co nemám rád ještě víc, je to, když mě film někam tlačí, místo toho, aby mě pustil.. (30.11.2020)

Jak to jenom vyjádřit? Tak třeba: Znáte ten pocit, když vás do bezvědomí bezuzdně upíchá katalogová MILFka, vysoustružená jako z VIP pornokatalogu, navíc chytrá, pružná, řádně chlípná, predickující a bez pokynů samovolně plnící veškeré vaše technické i estetické požadavky, které ale strašně smrdí z huby? Pokud ne, milí panicové, zprostředkuje vám jej Sorkin! Naprosto geniální scénárista ve své vrcholné formě a neméně nadaný režisér, jemuž v tomto kompozičním i dialogovém sqostu neváhala zapózovat celá plejáda nadaných profláklých držek, čímž to svorně dotáhli k totálnímu filmařskému orgasmu. ALE! Kurva špatné načasování! Obviňovat Sorkina nelze. Ač je to bývalý narkáč, scénář lepil už v roce 2007 a film začali patlat ve 2018. Nicméně si dovedu živě představit, jak po tomhle v současnosti skočil jako slepice po Netflusu zkurvený sluníčkářský kokotporát, zřetelně se masově snažící manipulovat ovce ke kolektivnímu vědomí, jen aby to mohl napálit právě teď. Vždyť co může být lepšího, než v době na hlavu postavené společenské negrózy, globální a „naprosto přirozené“ buznyfikace či hysterického prosazovaní, že člověk může mít kromě kundy a čuráka také například kloaku, bliznu, gonospor, pestík, tyčinku, nic, anebo může prostě jen tak cákat na jikry jako ichtyltranska, a to zcela bez zjevných diskriminačních příčin, vytrhkontextově předvádět, jak si jakože „děsně kůl“ levicové smažky a anarchosocialistická mládež můžou děláním bordelu vydupat na tom fuj fuj zkostnatělém systému prakticky cokoliv a navíc se jim nic nestane. Prostě v těchto chvílích nežádoucí vítr do rudočerných plachet diverzitní lobotomie a vůči argumentu, že je zastavení války na příčinných vahách trochu někde jinde než sprostá manipulativní pičidita zamindrákovaných pozornostních kurev a pseudoutlačovaných minorit, budou už ti kokoti jako obvykle kapku retardovaní. Ale jebat. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „tentokrát se nad to musím povznést“, protože to byla tak úžasná a dokonalá filmařina, že jsem si to naprudko užíval, dýchal jen hubou a ten smrad prostě ignoroval. (19.10.2020)

Byl bych v tomhle případě trochu střízlivější. Chicagský tribunál je velmi kvalitní historickou reflexí a mnohé vypovídá o své rozpolcené době, ale jako inspirativní filmový příběh úplně nestíhá a v poslední půlhodině už vlastně nemá o čem vyprávět - a kompozičně silné vyvrcholení by přitom mělo být pro scénáristu Sorkinova kalibru samozřejmostí. Což o to, soudní retrospektiva se dobře sleduje a nikdy nenudí, jenže jí schází přesahující dramatický impuls, který by našponoval zvědavost a emoce až k závěrečné scéně, o což se přitom inteligentní tvůrce moc snaží. Až moc se spoléhá na vžitý stín ďábelského Nixona, jehož posluhovači necitelně shlíží na vybrané obětní beránky, a zapomíná se na konkrétnější osobní konflikty, popřípadě se zcela opomíná vývoj rozpolcených aktérů (Joseph Gordon-Levitt, jenž má jako státní žalobce svůj vlastní úvod, který naznačuje, že bude hrát v příběhu významnou roli, ale opak je pravdou. Ve zbytku vyprávění už je jen tím 'nepřátelským' právníkem, který má sice dobré srdce, ale jeho potenciální rozpolcení vede jen k dost sentimentálnímu závěrečnému gestu). Herci jsou ale skvělí (hlavně Rylance, Cohen a Langella) a vyprávění má šťávu, která je až příliš návyková, než aby se nedalo mluvit o kvalitním a poctivém řemeslu, jaké byste si neměli nechat ujít - nebýt to tak okatě zjednodušující a manipulativní, mohlo jít bezpochyby o zásadní počin (který bychom dost možná dostali, točit to před třinácti lety tolik skloňovaný Spielberg). Na víc jak 70% to zkrátka nevytáhnu, i když bych i chtěl. (19.10.2020)

Jeden z těch filmů, které jsou tak propracované, že je prostě radost se na ně dívat, ačkoliv se v nich dvě hodiny "jen" mluví. Scénář je málem na úrovní Dvanácti rozhněvaných mužů a prostřednictvím příběhu ze 60. let vypráví dost jasně také o současnosti, monology i dialogy jsou vycizelované, napětí stoupá třeba jen tím, že se někdo odmlčí nebo naopak že někdo někomu skočí do řeči. Aaronovi Sorkinovi se to zkrátka povedlo napsat i natočit, a navíc s takovým obsazením, kterému pro mě sice vévodí dokonalí Sacha Baron Cohen a Mark Rylance, nicméně ostatní rozhodně nejsou do počtu. I díky hudbě Daniela Pembertona je to velká lahůdka. (18.10.2020)