Heima: film kapely Sigur Rós

Pět hvězdiček je pro tento film málo. Do Sigur Rós jsem už nějakou dobu zamilovaný a od doby, kdy jsem viděl trailer na Heimu už uběhlo dost vody. A když jsem se nakonec dočkal a Heima se ke mě dostala, měl jsem problém se u něj nerozbrečet štěstím. Už samotné vymyšlení tohoto koncertního turné musí být výplod mysli operující na úplně jiné úrovni. Předem téměř neoznámené koncerty v těch nejzapadlejších částech Islandu, stejně tak neoznámené pochody po ulicích některých vesnic a to vše zakončené osmičkou - velkým děkovacím vystoupením v Reykjavíku. Úmysl skupiny byl ten, že uspořádají menší lidové oslavy a přinesou trochu toho bezstarostného štěstí lidem doma. A stejně na mě působil i film - při jeho sledování, stejně jako při poslouchání samotné hudby, jsem se cítil dokonale šťastný a jestli má existence absolutního hodnocení nějaký smysl, pak je to právě tento počin. Dvěma slovy: nadpozemský zážitek. (07.01.2009)

I když Sigur Rós znám a líbí se mi, nikdy jsem nevěděl, jak členové této skupiny vypadají. Hlavně jsem byl zvědavej na toho, kdo zpívá, protože jsem si ho vůbec nedovedl představit. Tady nám je konečně všechny ukážou, což je fajn - a všichni strašní sympaťáci. Samotný dokument mě nadchl - je to sice klasická osnova koncert + rozhovory (u kterých se mi moc líbily jejich názory - žádná velká touha po zisku, úcta k přírodě a snaha vytvořit něco nového), ale to celé je prodchnuté záběry na islandskou přírodu, kulturu a lidi. Netradiční je to už tím, že ty jednotlivé koncerty byly neohlášené, zadarmo a na zajímavých místech. Svérázný islandský lid má také svou krásu - líbí se mi jejich povaha, přátelské charisma, svetry, čepice, komunita. Obzvlášť ty svetry jsou všudypřítomné. Na závěr musím říct, že ještě štěstí, že tam navzdory názvu ve skutečnosti nebyl Hejma. Je to parádní zážitek a povedený hudební dokument, který by mohli ocenit i lidé, co nejsou fanoušci, ale jen mají rádi netradiční nápady. Tohle je prostě přesně ten Sigur Rós, kterej mě oslovil. (18.05.2021)

Sigur Rós bych přirovnal k Islandským Radiohead (Radiohead jsou ale originální a velice poslouchatelní). Sigur Rós jsou oproti nim ještě dvakrát rozvláčněnější, pomalejší. Frontman mňouká, kníká a vydává zvuky podobné přiskříplé kočce. Každá písnička je téměř stejná, žádná změna hudebního pozadí. Smyčce hrají stále unyle a pokud doposloucháte do konce, tak na vás zaútočí neposlouchatelnou kakofonií. Island je temný depresivní ostrov plný stejně šedých lidí. Nejraději mají šílenou hudbu, uzené kozí hlavy a koupají se v ledové vodě. Melancholická propaganda Islandu v každém záběru. A ještě se ani nestydí členové stále opakovat, jak jsou skvělí, že koncertují zadarmo po celém Islandu. Upřímně, na jejich koncert bych nešel ani zadarmo. Během celého hudebního dokumentu jsem se schovával zabalený pod dekou a sledoval po očku ten horor z temné země jménem Island. (03.10.2011)

tak tohle bylo zklamání. Hodinu a půl agonie. Sigur rós jsem předtím znala jen trochu, a docela se mi líbili. Ale dlouho se to opravdu poslouchat nedalo. Body jsou jen za krajinu, (to se ale radši můžu na nějaký cestopis) a za Steindóra Andersena. Taky mě zklamalo, že nemluvili islandsky, a že tam do toho zamotali ekologii. Je to takový patetický film, co si hraje na umění. Ale fanouškům Sigur rós se asi bude líbit. (20.08.2008)

Najkrásnejší hudobný dokument, aké môže ľudské oko zhliadnuť.Námety miest kde sa dá všade hrať a vystupovať Sigur Rós ukazuje čo znamená slovo-originalita.Obsahovo a vizuálne jedinečné dielo,ktoré minimalistickými tónmi kapely, vsuvkami rozhovorov a pohľadmi na prekrásnu krajinu Islandu vytvárajú nádhernú a dokonalú symbiózu jednotlivých vecí.Proste úžasná filmová meditácia. (04.08.2009)