Poslední údolí

Jeden z filmů, v němž charisma Michaela Caina převyšuje údolí, okolní krajinu i ostatní postavy jako mrakodrap podomácku stlučené králíkárny. Zvláštní výběr Omara Sharifa jako jeho důstojného a rovnocenného parťáka na mě působil sice trochu úsměvně, ale v zásadě zas tak nevadil. Poslední údolí pokládám především za velezajímavý a inspirativní filozofický film o střetu dvou světů a přístupů k životu. Dvou možných protipólů na jedné ose, přičemž každému z nich se dá porozumět i vřadit jej do kontextu doby. (15.07.2011)

Poslední údolí, kterému se milosrdně vyhýbala válka. Ale jak se později ukáže, nevládla v něm až taková idylka, jaká se nabízela při pohledu zvenčí. I tady žili jenom lidé - spolu se svou slepou vírou, s nezbytným pokrytectvím i problematickými vztahy. Před zimou se za dramatických okolností nečekaně objeví vojáci - ale díky vzdělanému tulákovi jménem Vogel přijdou (alespoň navenek) v míru. Skryté i zjevné bitky plné taktických ústupků tak spolu obě strany svádějí převážně jen slovy, přičemž ke střetům dochází i uvnitř obou táborů - a je jen otázkou času, kdy nejisté příměří skončí. V konfrontaci jednotlivých názorů a rozdílných životních postojů lze nalézt všeobecně platné pravdy, které v kolotoči dějin obyčejně nemívají ani tu nejmenší šanci ... A Bůh ? Ten se jen dívá. Jestliže je opravdu vševědoucí a vševidoucí, s největší pravděpodobností nad námi už dávno zlomil hůl. Protože zákonitě musel zjistit, že jsme se mu nijak zvlášť nepovedli. Víceméně stvořil neopravitelný zmetek - otázkou zůstává, jestli "k obrazu svému". (22.06.2011)

Viděla jsem jako malé dítko, leč některé scény mi uvízli velice dobře v paměti. Tak i po letech pro mě zůstává gró příběhu ve hře v kostky než v bitevní vřavě na konci. Jemné, lidské, pochopitelné. Někdy stačí jen málo slov a dva pohledy. Další silnou scénou je přesun kapilčky. Víc se rozepisovat nebudu, krásně to shrunul ve své příspěvku kolega fragre, lépe bych to nevystihla. Poslední údolí rozhodně stojí za vidění. (27.02.2018)

"Jaktože najednou potřebujeme vojáky?...Protože nikdy předtím tady nebyli." Snad nejvíc tyto slova vystihují tento snímek. Hladomor, zima na krku, země zpustošená a zbídačená 30-ti letou válkou, drancování, vypleňování a znásilňování na denním pořádku, jedna vesnice a společné soužití místních vesničanů s vojáky. Výhodné pro obě strany. Je to ale křehké pouto. Stačí, aby povolily první ledy a je po příměří. Syrové, naturalistické (včetně bojových scén). Musel bych zapátrat hodně hluboko v paměti, abych si rozpomenul, kdy naposledy jsem při sledování tohoto typu snímku takhle pochrochtával blahem a zároveň neustále pokyvoval hlavou a říkal si: takhle nějak to muselo nutně být. Potom, že se nedá dosáhnout působivého výsledku bez megalomanských rozpočtů a velkolepých scén aneb, když si něco napíšeš a nechceš, aby ti to nějaký neumětel zprasil, je nejlepší si to natočit sám. Chce to pouze takovou "maličkost" a to sice cit pro režii a scénu. Tu tedy J. Clavell rozhodně měl. Silní souputnící Omar Sharif-M.Caine, působivá kamera, silný příběh a v neposlední řadě působivý průvodní hudební motiv J. Barryho. Chce se dodat, jak je to snadné. Škoda, že 85% snímků podobného ražení tomuto 41 let starému snímku nesahá ani po kotníky. p.s. když už vzpomínáme na "staré dobré časy"...to byl dabing že... (viděno na Čt2). Tady má (měl) ještě divák pocit, že dotyčný, když už přímo nenatáčel se štábem, ležel dlouhé večery ve scénáři. Ne jako dnes, frajer přifrčí ze solárka do studia, odpapouškuje text a uhání na Braník na golf, či uvést "V.I.P. večírek". Přesto sorry, ale originál je originál.....91% (21.06.2011)

Je málo historických filmů, na které se díváte a říkáte si "Jo, takhle to tenkrát muselo vážně vypadat". Poslední údolí k nim patří. Třicetiletou válku ukazuje jako konflikt, jenž dokázal rozdělit světadíl na dva tábory plus několik menších a poštvat proti sobě lidi, které do té doby nezajímalo nic než vlastní dům a pole. Pochybovat o smyslu toho všeho mohl každý. Zároveň ale musel být připravený na prostý fakt, že bude-li mu někdo chtít podříznout krk, nic mu nezabrání. Takhle nějak asi smýšlí postava Michaela Cainea, který se někomu pro roli Kapitána může zdát zvláštní volbou, nicméně jeho první scéna všechny obavy zažene (o scéně poslední nemluvě). Poslední údolí má ale kromě Cainea velkou výhodu i v jeho proti / spoluhráči Omaru Sharifovi a v přesném Nigelu Davenportovi alias Gruberovi. Překvapila mě rozhodně Clavellova režie - bitvy jsou nekompromisně drsné a špinavé, scény jako morová jáma nebo upálení čarodějnice (od Kladiva na čarodějnice nejlepší scéna tohoto druhu, jakou jsem viděl) zase nezapomenutelné. No a pak je tu samozřejmě John Barry. Bez jeho špičkové hudby by filmu velká část té úžasné atmosféry chyběla. Takže pokud se vám líbí Barryho Lion In The Winter nebo Mary, Queen Of The Scots, rozhodně po tomhle soundtracku sáhněte. Ve svém žánru se jedná o nezpochybnitelnou dokonalost. Poslední údolí si plný počet zaslouží. (14.03.2011)