Nic než pravda

Téměř dokonalé, justiční drama. Kate Beckinsale, Alan Alda, David Schwimmer, Matt Dillon. Herci, kteří nejsou úplnou topkou dnešní hollywoodu. Zahráli bravůrně, uvěřitelně a právě na těchto hercích stál celý film. Příběh je dosti reálný, vsadím se o cokoliv, že se tohle někdy stalo, nebo stane. Film nemá silné témpo, ale přesto nenudí, naopak. Vše je podáno tak osobně, že mě pohltilo a nepustilo. Film je jednoznačně na straně novinářky. Ukazuje její trápení, její beznaděj. Když se ale člověk zamyslí, pravdu měly obě strany. Film, který končí patovou situací, kazí jen postava informátora, kvůli kterému by se člověk nenechal zavřít na tak dlouhou dobu do vězení. 90% 30.12. 2009 (30.12.2009)

„Muž může mít dobrý život, být uznávaný, přispívat na charitu. Na konci ale počet lidí, kteří přijdou na jeho pohřeb, většinou závisí na počasí. - A počasí se změnilo.“ Dosti ošemetnou látku si vzal pod svá křídla režisér a scénárista Rod Lurie, který se opřel do vládních kruhů a po několika ne zrovna jistých filmech se konečně našel. Drama podpořené silným scénářem a nadprůměrnou hereckou sestavou (standardně velmi dobří Matt Dillon a Alan Alda, překvapivě velmi dobrá Kate Beckinsale) neklouže jen po povrchu, ale solidně se zavrtává do palčivých otázek mediální zásadovosti i senzacechtivosti, která paradoxně vyústí v bezvýchodnou situaci.. Mnohé se dalo řešit jinak, přesto tu máme inteligentní „dilema“ snímek, ve kterém prostřednictvím ambiciózní novinářky po celou stopáž vyčkáváme na pointu – a ta rozhodně nezklame!! (05.07.2009)

Výjimečnou devizou tohoto filmu je, že navzdory široké paletě provázaných témat, postav a pozic, jimž se věnuje, má určenou jejich jasnou hierarchii vůči příběhu, který chce vyprávět. A díky tomu se mu mistrně daří soustředit celý příběh s téměř čtyřiceti mluvícími postavami (obvykle jich má film kolem 10-20, horory třeba málokdy i těch 10) do 100 minut, kdy naprosto vědomě prakticky přehlíží problematiku záminek Spojených států k vojenským intervencím či reakce a náladu veřejnosti ke zjištěním a práci protagonistů. Vše, co zde vidíme, se odehrává za oponou, kde má každý své motivace a z toho vychází i rozhodnutí filmu nevybudovat vyloženě zápornou stranu. Té se nejblíže, vzhledem k jeho pozici vůči protagonistce, profiluje sice státní návladní, bravurně zahraný Mattem Dillonem, ale i on má prostor na to, pojmenovat svoje motivace, abychom je byli schopni pochopit i když s nimi nemusíme souhlasit. Největším překvapením je však zde práce kamery, jež vědoma si limitů snímku poskládaného z desítek postav, jež spolu komunikují v generických interiérech, volí atypické úhly, extrémní zoomy, dialogy snímá z detailů, často s protisvětlem a estabilishing shoty jsou až klidně třeba 5. až 10. záběr oné scény (podobně pracuje ve svých současných filmech například Sodebergh). I díky tomu jsou postavy filmu částečně odlidštěné jako obecné symboly svých principů, což je ve výsledku i celá pointa zobrazeného boje. Proto je Nothing But the Truth ideálním zástupcem autorského filmu, kde režie naprosto chápe, o čem chce scénář být, protože za ním stojí stejná osoba. (13.10.2018)

Spoiler! 98% filmu jsem na to čuměl jako u vytržení. Konec to bohužel všechno obrátil naruby a nekalým způsobem nakopnul bodlem přímo do prdele. Celou dobu jsem rezonoval s hrdinným bojem novinářky v (parádním) podání Kate Beckinsale a žil v představě, že ochraňuje v podstatě holý život svého zdroje. Jenže chyba lávky, ona se z ní nakonec vyklubala sprostá kariéristka, která svůj zrdoj PŘEDTÍM prozradit nemohla, neboť by se jí všichni vysmáli, kdo by taky bral vážně malou holku, že, ale POTOM už sakra měla, protože by sice přišla o práci, ale ne o nejdůležitější léta dospívání svýho syna (a nakonec tím také zachránila život agentky FBI). Opravdu odproný scénáristický zvrat tak zhatil nejen celý filmový zážitek (a 100 minut mýho životta), ale devalvoval i mimořádné herecké výkony, kromě Beckinsale i Dillona, Aldy a hlavně Very Farmigy. 50% (11.09.2010)

Etickou povinností každého žurnalisty je chránit si svůj zdroj bez ohledu na to, z jak vysokých je kruhů.. Když si odmyslíme nasvícení, přiblížení mluvících, či mlčících hlav nemá daleko k Leoneho detailům obličejů ošlehaných větrem prérie, Dillon přesvědčivě jede svého záporáka s kusem pravdy ve svých motivech, do toho působivá řeč zestárlého kapitána Pierce před Nejvyšším soudem a pointa, která i přes svou předvídatelnost neztratila na síle. Tyhle střípky mohly dát dohromady klidně něco většího, nebýt té dějové zacyklenosti a laciné manipulace s divákem na emočním poli. A mimochodem, trestat spoluvězenkyně Kate Beckinsale ve vazbě zákazem sexuálních aktivit je téměř na úrovni waterboardingu! (06.04.2022)