Na západní frontě klid

Protiválečný román Na západní frontě klid z roku 1929 vysloužil jeho autorovi Erichovi Mariovi Remarqueovi nominaci na Nobelovou cenu za mír, ihned rok poté došlo na filmovou adaptaci v režii Lewise Milesteona, která získala Oscara za nejlepší film. I druhá adaptace z roku 1979 byla americkou produkcí, teprve třetí filmová adaptace se ovšem vrací ke kořenům a jedná se o německou produkci, kdy se nové adaptace Na západní frontě klid chopil Edward Berger, kdy je především i díky aktuální situaci ideální, že se příběh s protiválečným poselstvím dočkává nové adaptace. Už samotné propagační materiály navíc přislíbili, že samotná nová filmová adaptace bude velmi drsnou a nepříjemnou sondou do první řady 1. světové války, kdy se patriotické ideály tváří v tvář s krutou realitou velmi rychle rozplynou. Jeden z nejsilnějších románů v historii literatury se dočkal další bravurní adaptace, která navíc pod Bergerovým uchopením přidává nadstavbu a sám Berger servíruje epický náhled do zákulisí německé armády za 1. světové války, kdy primární snaha většiny vrchních generálů netkví v rychlém dosažení míru, ale ve snaze hrdě protivníky ponížit za libovolnou cenu nevinných životů. Bergerova adaptace je v tomto ohledu velmi nepříjemná a v jeho podání se poukazuje, že primárním problémem válečného konfliktu nejsou vojáci na poli, ale loutkáři tahající za nitky. Daniel Brühl je tu poté v Matthiase Erzbegera usilujícího o vyjednání míru vynikající a předvádí další ze svých silných výkonů.  Nová adaptace Na západní frontě klid sice nesází pouze na pohled jednotlivce, přesto zůstávají duch a poselství románu bez problémů zachované.  Paul Bäumer v podání Felixe Kammerera je pořád primární postavou příběhu a neznámý Kammerer působí jako castingová trefa do černého. Právě i díky němu tolik funguje postupný rozpad duše Paula během válečného konfliktu, kdy přichází o přátelé, sám může libovolný přijít o život a je svědkem jatek, které nejde popsat slovy, kdy Kammerer sám dokáže prodat strach a prodat charakter naivního chlapce, který se do válečných řad dostal omylem skrze svou naivitu. Remarqueův román měl sílu v tom, že na samotných stránkách dokázal pouhým popisem vyvolat mrazivost a popsat nepříjemné události. V audiovizuální formě poté Na západní frontě klid pochopitelně zobrazuje nepříjemné momenty, které dokážou být nepříjemné i díky kameře Jamese Frienda, která se nebojí být přímým svědkem nejbrutálnějších momentů. V mnoha momentech se dá vlastně říci, že zhruba takhle si šlo jisté momenty z knih představit ve filmové podobě. Mnoha masivních válečných sekvencí, které v jistých momentech vyvolají pocit, že zhruba takhle by Na západní frontě klid realizoval třeba Steven Spielberg nebo Christopher Nolan. Je to epická podívaná, kterou by bylo hřích nevidět na velkém plátně plátně a je proto škoda, že to díky uvedení na Netflixu není možné (lidé s domácím kinem mají alespoň krapet výhodu). Soundtrack Volkera Bertelmanna AKA Hauschky poté jako doprovod k těmto mrazivým výjevům sedí naprosto skvěle a celé nepříjemné atmosféře po celou dobu jen přispívá. Jen je vlastně škoda, že se člověk přeci jen nezbaví dojmu, že Berger mohl zajít ještě o krapet dál, nejen skrze ještě drsnější vyobrazení, ale občas i skrze výraznější autorské vedení. Samotné válečné výjevy jsou solidní, žádný z nich ovšem po nemá například na Vylodění v Normandii v Zachraňte vojína Ryana či běh přes bitevní pole v 1917 v režii Sama Mendese. Právě Mendesova válečná paráda sázela nejen na hraní si na odehrávání se v jednom táhlém záběru, ale v závěru dokázala i více řezat do masa a to i přes fakt, že se na rozdíl od Bergerova Na západní frontě klid v rámci vyobrazení brutality držela zkrátka. Na západní frontě klid může sázet na nepříjemnost a syrovost, přeci jen mu ovšem chybí menší finální tah na branku. Bergerova Na západní frontě klid stojí především na Paulovi, Erzbergerovi a komplexní postavě Stanislause Katczinskyho v bravurním podání Alberta Schucha, kdy je Katczinsky nejlepší postavou původního románu a Bergerův film mu nedělá medvědí službu. I skrze to u Na západní frontě klid vládne pocit, že opět na Netflix dorazil film, kdy jeho existence není úplně zbytečná a peníze tentokrát šli správným směrem a nepůsobí utopeně. Ve finále jen zůstane závist vůči německým sousedům, kteří si tuhle podívanou mohli vychutnat na velkém plátně. Málokterý film na streamu totiž dokáže vyvolat pocit, že by měl spíše nejdřív zazářit na filmovém plátně. K nové adaptaci Na západní frontě klid jde mít výhrady, v součtu to jsou ovšem jen drobné vady na kráse, které poutavost této podívané neshazují. Němci se pravděpodobně s Na západní frontě klid dostanou do užšího výběru na Oscarech v kategorii Nejlepší mezinárodní film., dost pravděpodobně i do výsledné TOP 5. Dojde tedy snad 92 let po úspěchu první adaptace na další úspěch? Těžko říct, případná výhra by ovšem minimálně neměla nikoho dvakrát urazit. Měl by Erich Maria Remarque z nové adaptace radost? Na to by spíše mělo odpovědět nějaké velmi schopné médium, dá se ovšem odtušit, že by byl minimálně rád, že navzdory faktu, že nejde o adaptaci 50:50 se Bergerovi a spol. nepodařilo zničit poselství původního díla a scenáristé Lesley Paterson a Ian Stokell zvládli do filmové adaptace přenést to nejdůležitější. Díky nemilým událostem, které aktuálně probíhají, paradoxně nemohlo mít Na západní frontě klid lepší načasování. Šotkovi leštícímu si atomovky nejspíš do duše nepromluví, silné poselství ovšem bez problému předá dál.... (28.10.2022) (menej) (viac)