Zatmění
L'eclisse
L'Eclipse
L'Eclisse
Réžia:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giovanni FuscoHrajú:
Alain Delon, Monica Vitti, Francisco Rabal, Rossana Rory, Lilla Brignone, Louis Seigner, Cyrus Elias, Mirella Ricciardi, Theo EnnischObsahy(1)
Vittoria po rozchode so svojim dlhoročným priateľom nadviaže vzťah s mladým dravým burzovým maklérom, čoskoro si však začína uvedomovať ich vzájomnú odcudzenosť a vnútornú prázdnotu, ktorá im znemožňuje vybudovanie plnohodnotného vzťahu. Film patrí do tzv. tetralógie citov Michelangela Antonioniho - štvorice nadčasovo platných filmov o zhubnom vplyve modernej spoločnosti na medziľudské vzťahy. (STV)
(viac)Recenzie (75)
Spomínam si, akou veľkou témou bolo v šesťdesiatych rokoch odcudzenie. Niet divu, že táto téma neušla pozornosti veľkých filmárov tej doby. Michelangelo Antonioni so svojou dvornou herečkou Monicou Vitti, posilnenou Alainom Delonom v úlohe dravého burziána mal všetky predpoklady potrebné na vytvorenie silného filmu. Napomáhalo mu aj to, že Zatmenie je poslednou časťou jeho voľnej trilógie. Napriek tomu v hodnotení ostávam u spomienkových troch hviezdičiek, pretože film už nebol pre mňa prekvapením, ako v dobe svojho vzniku a pri súčasnej projekcii už pôvodný chlad z filmu vial aj opačným smerom. A filmom, ktoré ma nenadchnú nemôžem dať viac hviezdičiek. ()
Ta poslední čtvrthodina, to bylo něco úžasného, kdyby tvůrci pojali celý film přesně v tomto duchu, bylo by mé dilema o hodnocení zcela opačné. Nakonec jsem ovšem našel řešení a není v tom jen povedený závěr. Celkově skvěle nasnímaný obraz vnitřního světa ženy, jež náhle začala naslouchat pouze svému srdci v bizarním, nelítostném prostředí světa finančního a materiálního, byl pro mě nadprůměrně dobrý, i když začátek lehce vázne a scény z burzy byly, dle mého, zbytečně zdlouhavé, chvílemi dokonce nezáživné. Nicméně Vittoria a její vnímání okolí má v sobě krásný nádech svobody, navzdory citové odcizenosti rodinné i milenecké, což ovšem může být ten pravý impuls se zastavit a pokusit se na potemnělém nebi zahlédnout záblesk slunečního svitu. ()
Hneď trebárs i po vzore »režisérskeho kniežaťa« L. Viscontiho, taktiež naprosto podobným spôsobom rovnako nadväzoval [a uvažoval!] i nemenej talentovaný, taliansky režisér M. Antonioni, keď povedzme, že tiež zrovna obsadil - vychádzajúcu, francúzsku hviezdu úplne najjasnejšej žiarivosti Alaina Delona, ale pokiaľ príde ešte na tohto mládenca rada, tak najprv sa musí vo vskutku plnej paráde predviesť mimoriadne atraktívna Viktória, ako po svojom ženskom citovom ponímaní naloží s náhle vzniknutou situáciou... • Spočívajúcou v tom prozaickom zmysle, že svojmu partnerovi Riccardovi, podarovala «pekné kopačky», a to nie teda iba kvôli tomu, aby si s nimi napríklad ihneď zahral akýsi majstrovský, futbalový zápas, kdesi na zelenastých, talianskych trávnikoch spolu so svojimi športovo nadanými kamarátmi, ale najskôr to vychádzalo len z toho prostého hľadiska, že ho akurátne, bohužiaľ, momentálne posiela rovno k vode; presne tak, rozchádza sa s ním, akoby sa ani príliš ne[za]chumelilo, pričom tomuto chlapcovi hodnú chvíľu potrvá, pokým sa s daným problémom napokon sám vyrovná, a tak práve vtedy už konečne spadá do úvahy i pomaličky prichádzajúci, mužský protagonista Piero, burzový maklér, ktorý by chcel byť istotne vhodnou náhradou za → o pár riadkov vyššie spomínaného nešťastníka Riccarda, ale totiž nič nie je zďaleka ani také vôbec jednoduché, ako by to na prvú dobrú mohlo vyzerať, že danému páru by mali vari plne automaticky zazvoniť svadobné fanfáry. • Záverečnou fázou mi toto titulné Zatmenie, normálne pripomenulo samotnú estetiku nemého filmu, alebo zase predtým bolo dianie naplnené až po samý okraj zvukovými ruchmi, veru, požehnane, a to predovšetkým z burzového prostredia, kedy mi akosi išla hlava strašne explodovať zo všetkých tých hyperaktívnych reakcií z pohľadu dynamicky zapojených postáv, ktoré nenormálne kričali o dušu, keďže sa to tu neustále točilo okolo peňazí, ale aj finančných strát; skrátka, autorovi sa túto pasáž podarilo zachytiť, až by som dokonca povedal, že dokumentárnym štýlom, ktorému určite ne[po]chýbala realistická atmosféra, ktorá by mohla osloviť podobne založených jedincov. • A našťastie niekde v strede sa aspoň konkrétny príbeh mierne ustálil, kedy sa pred mojim zrakom postupne rozprestieral i vášnivý vzťah medzi Viktóriou & Pierom, keď by som teraz maximálne podotkol sotva iba to, že nielen len jedna z prezentovaných strán, zrejme ani poriadne nevedela, ako naložiť s daným materiálom, z ktorého by sa mohlo kľudne niečo interesantné vybrúsiť do takých zaujímavých tvarov, aby boli obidve strany nanajvýš spokojnými. • V rámci celkového upresnenia, doplním, že sa v danej veci nakoniec nejednalo len o ukončenie „existenciálnej trilógie citov” [tituly: I. Dobrodružstvo, II. Noc, III. aktuálne recenzovaný titul], ale doplnenú o „tetralógiu”, nasledujúceho prírastku v podobe Červenej pustatiny s Monikou Vittiovou, ako ústrednou protagonistkou, ktorá v štyroch častiach po sebe [v Noci ale mala oveľa menej hereckého priestoru], po emocionálnej rovine stelesňovala trocha viac komplikované postavy, čo teda zvyčajne udržiavalo i dokonalú rovnováhu naprieč jednotlivými príbehmi, nie jednoduchými. • Opätovne sa vytvoril vysoko hodnotný, umelecký, autorský počin - a navyše najvhodnejším len pre to najnáročnejšie publikum, o akom bude čochvíľa počuť len z dobových archívov, pretože pozvoľna vymiera s náhradou vo vzhľade prichádzajúcich "násťročných", ako adekvátnou alternatívou za pamätníkov?! () (menej) (viac)
Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně? ()
Když Vittoria sleduje stožáry chvějící se v nočním vzduchu, souzvuk jejich jemného chvění se zněním, které se kolem nich šíří, uvědomuje si plnost tohoto okamžiku, a hodnotu všeho, co z této – nepraktické, bezúčelné, nepokrokové – chvíle povstává. Její vlastní spojení s těmito nenápadnými bytostmi poměřuje přetržitost chronických nedorozumění s jejím milencem i hlučnost burzy. Intimita odhalená v prostoru natolik neosobním osvětluje možnou cestu, která všechny limity civilizovaného dneška může překročit. Že se – namísto po ní – vydá – jakoby pozpátku – po klikaté dráze existenčního sprintu neposedného makléře, je jen projev síly zvyku, vůle k sebeobelhávání. Z této nevědomé falše se snaží bezděčně povstat nahodilými pokusy srozumět se s prostředím, s věcmi, které nejsou zdaleka tak cizí jako lidé, kteří se nepřestávají připadat v odcizeném světě jako cizinci. Nevyhledává je záměrně – nabízejí se jí při čekání, kdy si může nejcitelněji uvědomit, že zatímco nezaujatý milenec nepřechází, někdo na ni samotnou čeká. Hloubku nových sepětí posiluje spolu s přenádhernou kamerou Gianniho Di Venanzo minimalistická hudba Giovanniho Fusca, která vstupuje vždy po dlouhých minutách reálného znění míst. Ta ovšem mají přirozeně také svou vlastní hudebnost, na níž se svébytně podílejí vyprázdněné dialogy jako popletené árie. Práce se zvukem rovněž zajištuje kontinuitu bezsujetového vyprávění, k jehož soudržnosti přispívají i nejrůznější analogie, leitmotivy a variace. Například hra s tvářemi (a dvojnictvím) v samém závěru nejlogičtěji ukončuje celé to předešlé dění plné masek. Když se odkryje zpoza blond kadeří cizí tvář namísto té očekávané – Vittoriiny –, musí se divák zákonitě ptát po identitě té, jejímž krokům dosud svědčil. Byť právě její výraz patřil k těm nejživějším. ()
Galéria (46)
Zaujímavosti (13)
- Režisér Michelangelo Antonioni později přiznal, že tento film nepatří k jeho oblíbeným dílům a že se přespříliš zamotal do jeho kontroverzního náznakového konce. (Morien)
- Pauline Kael, vlivná americká filmová kritička, filmu udělila přezdívku "Někdo to rád studené" (Some Like It Cold - v narážce na název filmu Někdo to rád horké z roku 1959) kvůli odstupu a chladu, který z režisérovy práce s herci a prostorem čiší. (Morien)
- V roce 2008 byl film zařazen na seznam 100 italských filmů, které je třeba zachránit, který sestavilo italské ministerstvo kulturního dědictví. Jedná se o 100 filmů, které „změnily kolektivní paměť země v letech 1942–1978“. (classic)
Súvisiace novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (viac)
Reklama