Scarface

Dobré, ale své pověsti to zdaleka nedostálo. Nemůžu se prostě zbavit dojmu, že v mnoha aspektech je příběh (nebo alespoň myšlenka) velmi podobný samurajské Zběsilosti (Sword Of Doom) - obzvláště finální scéna k tomuto srovnání vybízí zcela nepokrytě. Pokud jde o Al Pacina, jeho neskutečné herectví se za ta léta stalo nepsaným pravidlem, jak vidno, role nevypočitatelných schizofreniků mu sednou nejlépe (zde to nebylo poprvé a naposled). Ovšem maximální zklamání, za které bych nejraději srazil rovnou další hvězdičku, pramení z příšerné (slabé slovo) Moroderovy hudby. Jaký soudný člověk si někoho takového může přizvat ke svému projektu?? To mi někdo vysvětlete! Resumé: dost kvalitní gangsterka, ale k opětovnému shlédnutí se rozhodně nechystám. (07.06.2008)

Mrzí mě, že jsem Zjizvenou tvář neviděl dřív. Při sledování jsem ale na druhou stranu mohl nádherně vzpomínat na doby mého mládí, kdy jsem v jednom kuse hrál GTA: Vice City, jelikož celý ten herní příběh byla okopírovaná právě Zjizvená tvář...včetně hudebního doprovodu. A to mě potěšilo nejvíc. To mi těch 170 minut nakonec uběhlo opravdu snadno. Al Pacino tu totiž předvedl tak neskutečný výkon, že na to nešlo koukat jinak, než s otevřenou držkou. Šel přes mrtvoly, přes hodně mrtvol a vůbec ho to nerozhecovalo. To až samotný závěr, který se rozparádil do absolutního maxima. Zjizvená tvář je těžká gangsterská klasika. Dost možná nejkrutější, ale i nejpravdivější, jelikož i takoví lidé na světě jsou. Co žijou z neštěstí druhých, jdou přes mrtvoly, jen za účelem svého štěstí. Minimálně divák se zkušenostmi s těmito lidmi musí tento film ocenit dvakrát více než já. (20.01.2010)

Dalo by se napsat – klasický vzestup a pád fiktivního drogového krále. To by ale bylo moc jednoduché. Násilný kousek totálně protkaný hrubým jazykem si mě získal o dost víc, než jiné gangsterské (a zřejmě také víc opěvované) opusy jako Kmotr, Casino nebo třeba Tenkrát v Americe. Stopáže jsem se vážně obával, proto až nyní přišla chvíle Tonyho Montany, který se pomocí scénáře Olivera Stonea a režie Briana De Palmy dokonale zadere pod kůži. Střihač měl sice nekompromisně krátit, ale i těch 170 minut nakonec tvůrci pozornost udrží. Nosy upatlané bílou sračkou, sebestředný šklebící se Al Pacino, vyprávění zalidněné postavami, chlapík deroucí se monumentálně až na vrchol. To všechno v syrové Scarface divák získá. Jiné žánrové vrcholy byly možná opravdu komplexnější, De Palmův příspěvek mi přesto přijde „propracovaný“ tak akorát. Jeden z MÝCH vrcholů žánru!! (14.12.2013)

Snímek Zjizvená tvář z roku 1983 představuje v dějinách moderní americké gangsterky víceméně ojedinělý experiment – a to navzdory tomu, že vlastně obměňuje docela klasické vzorce. Nabízí vzestup a pád gangstera, přičemž příběhu o zločineckých praktikách rozvíjí v paralele k soudobé politické situace. Tato je navíc vedena z levicové perspektivy… je kritikou americké hamižnosti, obrazem sebe požírání kapitalistického systému. Dvojí tendence filmu směřujícího (a) od jedince k systému společensko-zločinecko-politických vztahů a (b) od systému těchto vztahů k jedinci dosud představuje jeden z nejagresivnějších, nejošklivějších a nejpodmanivějších filmů osmdesátých let, a to zdaleka nejen těch gangsterských. Z hlediska výstavby scénáře i výsledného filmu je příznačné už to, že Zjizvená tvář nikdy nedovolí divákovi cítit se s postavami dobře, a to už kvůli tomu, že všechny postavy jsou od samého začátku v jistých ohledech odpudivé. Na filmu je přitom výrazně vidět kooperace dvou velmi odlišných tvůrčích osobností: otevřeně politického přístupu scenáristy Olivera Stonea a otevřeně cinefilního přístupu režiséra Briana De Palmy. Více jsem o filmu napsal na Poznámkách. (15.05.2020)

Zjizvená tvář možná není tak brutální a propracovanou podívanou, jakou jsem očekávala, i tak se jedná o mistrovský kousek gangsterského žánru a díky režijnímu umu Briana De Palmy a fenomenální kreaci Al Pacina se snímek zcela právoplatně řadí mezi klenoty světové kinematografie. Hudební doprovod, jehož melodie jednoho tónu, stále se opakujícího zneklidňujícím způsobem dokola, je typově podobná hudbě z Carpenterovy The Thing, je rovněž dokonalý. A ve scéně, v níž závěru filmu Al sedí ve svém koženém křesle a do toho hraje tato melodie, mě silně mrazilo... (18.01.2013)