Pitevna

Zklamání. Vypadá to sice poměrně solidně, obrazové zpracování jest velmi profesionální a oku lahodící, ale zápletka je chaotická až běda a její pomalé a čím dál tím chaotičtější rozmotávání je víc únavné než poutavé. Lekačky jsou zpracovány kvalitně, jenže se s nimi ku škodě filmu moc nešetří, takže jsem k nim poměrně rychle otupěla a tím spíš se u Sop spíš otravovala, než bála. (16.09.2008)

První z trojice mnou napjatě očekáváných thajských horrorů je konečně tady. A nezklamal. V duchu většiny duchařin nabízí nesčetněkrát omletou zápletku, takže výsledný dojem závisí především na zpracování, atmosféře a lekačkách. A tady Thajci odvedli velmi slušnou práci. Moderní vzhled prošpikovaný chladnými filtry, přesná hudba a zvuky, atraktivní lékařské prostředí, kde se zlověstně válí mrtvoly v pytlích... V určitých sekvencích panuje vskutku hustá atmosféra a jen jsem trnul, kdy dojde k bafačce. Ty se vesměs podařily (scéna s blikající promítačkou je parádně strašidelná a leckomu bude evokovat skvělý Shutter), jen jsem měl několikrát pocit, že tvůrci mohli ještě přitlačit na pilu, podobu ducha nevýjimaje. Bohužel se nevyvarovali laciností, jež moje prvotní nadšení kapku zchladily. Co naplat, Sop je stejně dalším důkazem, že prapor současného asijského mysteriózního horroru drží pevně v rukou Thajsko. A já už se těším jako malý na slibný projekt lidí, kteří spáchali Shutter: Faet (23.06.2007)

Asijské horory jsou velkým pojmem na světové hororové scéně. Filmy z tohoto kontinentu dokázali učarovat mnohé diváky svou jednoduchostí, ale za to propracovaností, děsivostí i krutostí. A nejenom diváky. I samotný Hollywood, který už dnes kopíruje skoro každý film a remaky vznikají jak na běžícím páse. Opět zde máme celkem originální zápletku, která se nějakou dobu drží na vysoké úrovni, ale postupem času jako by začala upadat. Jedná se o duchařinu, kdy se nám zjevuje duch mrtvé dívky, který chce po Mai, aby osvobodila její duši. Zpracování sice není na takové úrovni jako u výše zmíněných filmů, ale i tak jsem se několikrát lekl, když se její nechutná tvář objevila na obrazovce, a to se mi moc často nestává, takže za to velké plus. Nejkrásnější scéna z celého filmu je z promítací místnosti.Samozřejmě taky scény z pitevny nebo školního muzea dodaly filmu děsivou atmosféru, která byla skvěle podchycena úžasnou hudbou, která se mi zaryla až do morků kostí. Opravdu tento thajský horor je rovnoměrně oplácaný tak, aby byl divák pořád napnutý co, že se to bude dít za chvíli. Sice se tu najdou i hluché a nudné místa, ale to asi u každého filmu. (29.04.2010)

Je poměrně znepokojivé, když mrtví chodí a nachodí toho víc než já za celej den. K Pitevně mě přitáhly úvodní nadšené ohlasy, veskrze příznivá hodnocení a taky fakt, že s Thajskou kinematografií všeobecně nemám příliš zkušeností. Popravdě, není těžké domyslet si, vzhledem k názvu, že půjde o gore morbidní vystoupení plné rozkládajících se těl, zvrhlého personálu a jak je na dnešní dobu nutné, party dezorientovaných teenagerů bojujících o holý život. Opak je však pravdou. Sop je takřka typickým zástupcem asijských duchařin, jejichž boom zaplavil naše povědomí na sklonku 90tých let. Skrze formaldehydem nasáklých sálů, skrz svazující závoj všudypřítomného chladu, vstupujete do příběhu mladičké Mai (Natthamonkarn Srinikornchot), studentky medicíny s účesem jak přilba z Top Gunu, která se ocitne na linii mezi smrtí a posmrtným životem vidíce víc, než jen těla zakrytá na pitevních stolech. Návštěvy pitoreskních, zrůdných duší dostanou se na běžný denní pořádek a křehká dívka je nucena ohlédnout se do vlastní minulosti, aby odhalila příčinu svých vidin, zlých snů. „Když lidi umřou, musí mít svázané ruce, aby odpoutali duši!“ Víra v duši a její klid po životě je prakticky základním stavebním kamenem celého děje, do něhož jste vtaženi strašně rychle a teprve až s druhou polovinou filmu se v něm začínáte trochu orientovat. Řemeslně velice slušně zvládnuté scény provázané chladnou, neuchopitelnou atmosférou a profesionální, moderní kamera. K tomu ještě pocitově barvitý, pulzující hudební motiv - srdečný klavír a oduševnělé housle, temná elektronika a podmanivý, tesklivý dívčí zpěv. Oproti tomu těžko čitelné charaktery postav, jenž příliš nemluví, spád děje víc než příběh suplují četné lekačky (neboť co mrazí víc než přímý pohled do tváře smrti) a poměrně slaboučký závěr. Pitevna Duloisita Niyomkula (nu nemají ta thajská jména svůj jazykolamný půvab?) je tak řekněme průměrným hororovým kouskem, který těží především z vysoké technické kvality zpracování a možná až přemíry zmíněných lekaček. Zcela absentuje na jakkoliv okatou brutalitu, vyprávění je hodně vláčné a postrádá zásadnější spád. Přesto se však (pro mě) jedná o třídu lepší počin, než další thajský horor Voodoo: Umění ďábla (2004). [final rate: 55%] (13.10.2008)

Thajská pitevna je v něčem odlišnější, než ty evropské nebo americké. Asi mají daleko větší úctu k zemřelému,proto dokážou tak dobře natočit horor s takovou tematikou.Studentka medicíny Mai vidí něco,co nikdo jiný nevidí. Začne jí pronásledovat duch z minulosti a chvíli jí nedá vydechnout. Má alespoń malou šanci přežít? (15.09.2008)