Doba temna

Jean Marc Leblanc sice uniká z nevábné reality svými utěšujícími fantaziemi, ale není ona skutečnost často stejně absurdní jako jeho sny? Přežívání uprostřed rodiny, v níž je každý jednotlivý člen paradoxně osamnělý, sociální úřad pro lidi v nouzi, kde nikdy nikomu nepomůžou (jak kafkovské), motivační kurz smíchu a pod., to vše umocněno dusnou atmosférou úzkosti a odcizením dnešní doby. Bylo jen otázkou času, kdy přeteče poslední kapka Jean Marcovi tiché, snášenlivé odevzdanosti a všechna jeho frustrace se prodere na povrch. Když se tak nakonec stane, záleží už pouze na něm, zda se definitivně zřekne života a oddá se snění, nebo se pokusí vybudovat si vlastní budoucnost, beze všech civilizačních pout povinností a všeobecného pokrytectví, které ho svazují. Kárá mravy smíchem, tento citát dokonale vystihuje tuto navenek komedii, která pod povrchem skrývá pořádný kus hořkosti a rozčarování. Potěšení naopak skýtá Marc Labréche, v soustředěném, vynikajícím hereckém výkonu. (18.06.2013)

Už pouhé tituly režiséra Denyse Arcanda svědčí o tom, že si o naší přítomnosti a atmosféře ve společnosti nedělá sebemenší iluze. Ve svém nejnovějším snímku pokračuje v mapování bezradnosti, tápání a celkové krize moderní západní společnosti. Jeho hlavním tématem je krize středního věku, taková kanadská varianta Americké krásy, méně ambiciózní a efektní, ale ve své výpovědi mnohem přesnější, krutější a bez berličky závěrečné kulky, která vyřeší situaci. Mnohem horší než jeden hrozný konec je totiž hrůza bez konce a bez východiska. Hlavní hrdina je lapený v síti stereotypů, povinností, předpisů a hlavně v pasti naprosté osamělosti. Denys Arcand se od své Invaze barbarů posunul mnohem víc k satiře a tragikomedii plné černého humoru, takže jeho film je diváčtější než předchozí snímky. Aby jeho hrdina přežil neveselou realitu, utíká se do světa snů a když už najde potenciálně zpřízněnou duši, ukáže se, že ta si svůj únikový svět přetavila do svérázné reality a je pro soužití nepoužitelná. Arcand má široký záběr, zesměšňuje politickou korektnost (už nemáme černochy, ale lidi rovníkového typu), byrokracii (nikdo se vám nemůže věnovat, protože všichni úředníci jsou na motivačním kurzu - chtěla byste snad demotivované úředníky?), krizi rodiny a mezilidských vztahů obecně. Zatím podle mého nejlepší film tohoto zajímavého kanadského režiséra. Celkový dojem: 90 %. (18.03.2012)

Chuť se vším praštit měl aspoň jednou každý z nás... Několik scén mělo hloubku, jiné byly zas lacině podbízivé (ovšem tu s nahým pozadím Diane Krugerové kvituji s povděkem)... Celou dobu si říkám, že hlavní hrdina jako by z oka vypadl Donaldu Sutherlandovi (nechat si narůst plnovous) a ten měl ve filmu nakonec malé cameo :-) 60% (06.08.2013)

Nevím, zda jsem se filmem pobavil, ani nevím zda vůbec patří do kategorie zábavy. Část jsem z toho už viděl (nejspíš jako Marc Labrèche v hlavě), část mi přišla jako dnes již celkem běžná, no a zbývající jako možná v blízké budoucnosti, které se nejspíš ještě dožiji. Přesto však je tato shoda jaksi nepříjemná, jako by všude trčel vztyčený prostředníček nebo ukazováček namířený na mě. Přesto, že žiji v určité izolaci (definice dle George Moustakiho: "je ne suis jamais seul avec ma solitude"), jak prostorové, tak společenské, není hermetická, a tyhle věci se mě dotýkají, ať chci nebo ne. Možná ne bezprostředně, ale nevidím žádné rozhraní. Již ve filmu "The War of the Roses" radí právník (Michaelovi Douglasovi), aby všeho nechal a utekl, protože je to jediná možnost, jak si zachránit život. Zde se tato možnost naplnila. Pozn. 1: Motivační kurzy, kurzy feng-shui, kurzy asertivního či pozitivního přístupu k zákazníkům (čili jak z něj udělat vola), toho jsem si užil už před 20 lety, takže bych mohl film i lecčím (vtipným?) doplnit. A nakonec to i udělám: Na začátku 90tých let jsem byl v Hudsonu, New Hampshire, u firmy Presstek na školení týkající se "ofsetového tisku s digitálním přenosem obrazu na tiskou desku upnutou v tiskovém stroji." Lektorka, Sandy Fuhs, počítala na tabuli denzitu parciální plochy, a když skončila zeptala se po americku: "Jak se Vám to líbí?" Přihlásil jsem se, a řekl že moc, ale že výpočet je špatný, a kdyby mi půjčila křídu. Když jsem jí křídu vrátil, pořád stála jako solný sloup, potom vzdechla: "Ale tak mě to učili v Kodaku." Nakonec se rozmáchla, mrskla křídou o zem a utekla. Myslel jsem, že mě už nebude mít ráda, ale opak byl pravdou. - No, tohle teda moc vtipný není, a do scénáře by mi to asi taky nedali. Pozn. 2: Loupat jablka umím lépe než Marc Labrèche. (26.02.2017)

Ufňukaný film se smyslem pro humor. Humorem, který je tu podávaný v tak jemných náznacích, že si ho ani nemusíte všimnout. Minete ho a možná se jen na chvíli ohlídnete, jelikož máte pocit, že se vám stalo něco zvláštního. Pokud však nejste dostatečně vnímaví, jelikož sobectví vám nedovolí ani na chvíli přemýšlet o tom, že svět se netočí kolem vás, pravděpodobně nakonec jen mávnete rukou a opět se vrátite k obdivování svého ega. Pokud však jste dostatečně vnímaví a dokážete se nad sebe povznést, pak vás váš vlastní smích svým ostřím zbaví všech těch slupek, do kterých jste se zabalili ve strachu před světem. Uvnitř kterých jste si mohli snít a fňukat, ale s každým dalším povzdechem jste cítili jak se dusíte. Jaké potěšení, sledovat jak lehce slupka pod ostřím mizí v hlubině zapomnění a vy konečně můžete okusit ten sladký plod, který ve vás tak dlouho zrál. (27.12.2012)