Doba temna

Nevím, zda jsem se filmem pobavil, ani nevím zda vůbec patří do kategorie zábavy. Část jsem z toho už viděl (nejspíš jako Marc Labrèche v hlavě), část mi přišla jako dnes již celkem běžná, no a zbývající jako možná v blízké budoucnosti, které se nejspíš ještě dožiji. Přesto však je tato shoda jaksi nepříjemná, jako by všude trčel vztyčený prostředníček nebo ukazováček namířený na mě. Přesto, že žiji v určité izolaci (definice dle George Moustakiho: "je ne suis jamais seul avec ma solitude"), jak prostorové, tak společenské, není hermetická, a tyhle věci se mě dotýkají, ať chci nebo ne. Možná ne bezprostředně, ale nevidím žádné rozhraní. Již ve filmu "The War of the Roses" radí právník (Michaelovi Douglasovi), aby všeho nechal a utekl, protože je to jediná možnost, jak si zachránit život. Zde se tato možnost naplnila. Pozn. 1: Motivační kurzy, kurzy feng-shui, kurzy asertivního či pozitivního přístupu k zákazníkům (čili jak z něj udělat vola), toho jsem si užil už před 20 lety, takže bych mohl film i lecčím (vtipným?) doplnit. A nakonec to i udělám: Na začátku 90tých let jsem byl v Hudsonu, New Hampshire, u firmy Presstek na školení týkající se "ofsetového tisku s digitálním přenosem obrazu na tiskou desku upnutou v tiskovém stroji." Lektorka, Sandy Fuhs, počítala na tabuli denzitu parciální plochy, a když skončila zeptala se po americku: "Jak se Vám to líbí?" Přihlásil jsem se, a řekl že moc, ale že výpočet je špatný, a kdyby mi půjčila křídu. Když jsem jí křídu vrátil, pořád stála jako solný sloup, potom vzdechla: "Ale tak mě to učili v Kodaku." Nakonec se rozmáchla, mrskla křídou o zem a utekla. Myslel jsem, že mě už nebude mít ráda, ale opak byl pravdou. - No, tohle teda moc vtipný není, a do scénáře by mi to asi taky nedali. Pozn. 2: Loupat jablka umím lépe než Marc Labrèche. (26.02.2017)

Film, ktorý odzrkadľuje veľkú časť populácie. Väčšina ľudí je totiž len zaškatuľkovaná v strereotype, v jednej rodine, jednej práci, robi tie isté aktivity a ešte aj v ten istý čas. Stereotyp może niekomu vyhovovať, ale po čase človek sa človek sám seba spýta, je to toto, čo som chcel? Stačí mi to na šťastný život? Keďže to ale nedokáže zmeniť, človek sníva. O tom, kým mohol byť, kým by chcel byť, s kým by chcel byť. Predstava úspešného spisovateľa s radom obdivovateliek na čele s Diane Kruger, to je presne taká mužská predstava, muža, ktorý zapadol do šedivého spoločenského priemeru. Film je ľudský, inteligentny a má svoju hĺbku. U Diane Kruger by som ešte vyzdvihol plynulú znalosť angličtiny i francúzštiny, to sa u rodených Nemcov tak často nevidí. (10.06.2016)

Kanadská krása. ,,Myslím si, že můžeme najít slovo charakterizující naši společnost: Rozklad." Denys Arcand potřetí točí svou jasnou zprávu o konci světa...nebo respektive o konci současné podoby západního kapitalismu. Velký důraz klade na satirický prvek - jeho obraz současnosti překvapivě přesně konvenuje s dosti výrazným proudem v interpretaci díla Franze Kafky, který vnímá jeho literární texty coby humornou četbu, akcentující především humor absurdní. Hlavní hrdina filmu, Jean-Marc Leblanc, jakoby šel po stopách zeměměřiče K. kráčejícího k zámku a stal se (obdobně jako Josef K.) zajatcem absurdní mašinérie zvané ,,moderní západní společnost". Meritem věci totiž v tomto filmu je to, že Denys Arcand poukázal na jistý podprahový, leč zcela destruktivní proces v naší civilizaci - intelektuálové (zvlášť ti humanitní) fatálně ztrácejí jakoukoli víru ve smysl své práce a věnují se jiným zábavám. I když to vypadá vcelku nevinně, skrývá se za tím strašlivě moc - elity totiž takto rezignují na zodpovědnost za společnost, jejíž jsou součástí (což je skutečný smysl humanitních věd - věd, které člověku pomáhají zůstat člověkem). To má za následek jediné - neodvratný rozklad společnosti. Dobu temna. A pak tu máme ještě rovinu psychologickou a osobní - Denys Arcand natočil zřejmě nejveselejší film o věci tak depresivní, jakou je krize středního věku. Trpkým zjištěním je míra, s jakou se můžeme identifikovat s hlavním hrdinou filmu, Jean-Marc Leblanc je mnou, tebou, téměř kýmkoliv, komu je, jako mně, cca nad pětatřicet... Vy mladší, hrozte se toho, do čeho jednou dospějete... (25.07.2012)

Naprosto sežratelnej biják, narvanej říznou a nekompromisní satirou až po prdel. Film neštěří vůbec nic a nikoho. Je neskutečný, že v tom filmu minimálně alespoň jednou každej uvidí sebe, alespoň si to myslím, ale ještě neskutečnější je, že mě nenapadlo si vysnít Dianečku jako někoho kdo za mnou bude chodit pokaždý, když jsem ve sračkách čili by jsme s Diankou trávili poměrně hodně času. Tady ten hlavní maxipes, vede klasickej úřednickej život ve stylu nějak to tady přežít a pak umřít, ovšem každá trampota má svou mez a když je nejhůř povolává své představy, což jsou především krásné holky, tady naprosto triumfuje Dianečka, když byla Dianka v záběru,měl jsem sto chutí jít a voprcat alespoň televizi, protože Dianka je ultrakočka násobená dvěma! Film pro zasmání, ale i pro zapřemýšlení si nad životem který vedeme a hodnotama, které sdíleme. (13.03.2012)

„Dvacet let manželství je pro prostatu jako dva balíčky cigaret denně pro plíce.“ Kdo by se nechtěl ve snech pravidelně setkávat s Dianou Kruger (a nejen s ní), zvlášť, když je to snění jistého velmi příjemného charakteru. Tím spíš, když žije se zcela ignorující manželkou, dcerami a navštěvuje matku, která ho už ani nepoznává. Horší ovšem je, když takhle sníte i za bílého dne. Na druhou stranu, jen pomocí tohohle snění a představování si stimulujících věcí se dá v tomhle nehostinném, sterilním, odosobněném, uspěchaném a neuspokojivém světě fungovat…Film z roku 2007 s rouškami vyznívá až trochu děsivě. Celkově je ale tahle satira v mnohých věcech až zoufale aktuální; film sice dané situace záměrně přehání a vyhrocuje, ovšem z dnešního pohledu už ne až tak moc. Doba temna je tak místy hořce zábavná stejně jako dost smutná. Konec mi přišel drobet utopický (myslím tím ohledně financí), ale jinak vlastně proč ne. Ve výsledku příjemné překvapení, mé první filmové setkání s režisérem Denysem Arcandem hodnotím solidními 4*. (12.06.2022)