Vykúpenie z väznice Shawshank

(1001) K filmu mám takový nostalgický vztah, protože můj tatínek pořád chodí po bytě a vykřikuje "právník to podělal!" a podobně. A když pláče i Morgan Freeman, kdo jsem já, abych neplakala! Zamlada byla moje oblíbená epizoda s mladým Elvisem, nyní si zejména užívám Clancyho Browna, jeho 192 centimetrů a bezkrevný obličej. Nicméně oficiální důvod, proč ten film oceňuji, je zobrazení mužského přátelství. Zajímalo by mě, jestli muži vidí toto zobrazení jako pravdivé. Oproti jiným filmům podobného charakteru mám dojem, že tady všechno tak nějak přirozeně zapadne do sebe, zvolení herci to neuvrhují do kýče, necítím křeč a nemám potřebu hledat chyby technického rázu. Navíc film dost sugeruje spíš než realitu jakési podobenství o touze po svobodě. A poslední scéna vypadá tak strašně divně, modře a ideálně, že čím jsem starší, tím víc mám utkvělý dojem, že se nikdy nestala a že je to jenom zoufalé přání zastiňující skutečné události. (Což mi přijde jako docela cool interpretace srážející náběh k předávkování sentimentem.) P. S.: S hrůzou jsem si vyzkoušela, že kdybych já byla Red, tak si "Zihuatanejo" několik let nevydržím pamatovat. (19.12.2014)

Film si diváka celou dobu dokonale připravuje na závěrečnou katarzi. Neříkám, že je to nejlepší film ze všech, ale emoce v něm jsou ve velkém stádiu. Nádherný záběr na celý Shawshank a sbíhání věznů k nováčkům v několika sekundách ukázal to, co by bylo třeba vyprávět několika minutami. Naděje je ta nejkrásnějsí síla. (23.10.2018)

Myslím, že na tento film může být Stephen King právem pyšný. Spolu s Osvícením a Zelenou mílí patří mezi jedny z nejlepších a nejznámějších adaptací jeho knih. Stejně jako má své kouzlo literární předloha, má své kouzlo i filmové Vykoupení z věznice Shawshank. Připomněl mi nezapomenutelné chvíle, které jsem prožívala při čtení povídky. Nejvíce mě dostal konec a hlavně závěrečná pasáž, jíž končí i samotná povídka. Jeden z filmů, při němž jsem na konci poměrně hojně slzela. Společně s mými dojmy a pocity z povídky, které prostupovaly celým snímkem a střídaly se s dojmy z něj, jsem byla obdařena nezapomenutelným a jedinečným filmovým zážitkem. Děkuji, Stephene Kingu. Děkuji, Franku. Děkuji, Morgane a Time. A všem, díky kterým mohl vzniknout "this incredible movie story..." King má obdivuhodný talent na vytváření rozmanitých a skvělých charakterů postav. A Frank Darabont má výborný talent při výběru herců, kteří tyto postavy v jeho filmech ztvární. "Doufám, že tam bude přítel a já mu podám ruku. Doufám..." (12.10.2007)

Coural se tu jako chlápek na procházce v parku, co se vo nic nestará. Co nemá problémy. Jako by ho před touhle dírou chránil neviditelnej plášť..... Krásnej film o naději, která je nebezpečná, protože z ní člověk může zecvokatět. O vězení, kde člověk dělá cokoliv aby se zabavil a kde má jen dvě možnosti: myslet na život nebo na umírání. Ale hlavně o přátelství, protože přátel není nikdy dost. A nemusíte být ani v lapáku. Příběh, který vám tu naději může poskytnout a budete li mít odvahu prolézt řekou svinstva, můžete se vynořit čistí. A zajet si třeba do Zihuataneja. Nebo do Tábora. Jen je třeba věřit. (30.06.2007)

Najsilnejšia záverečná katarzia v dejinách kinematografie. Vždy s otvorenými ústami, slzami v očiach a mierne priblblým úsmevom na tvári sledujem túto filmárčinu v najdokonalejšej podobe, do ktorej je zároveň vložených toľko úprimných emócií, že to snáď ani nie je možné. Myslím, že Darabont sám dodnes nedokáže pochopiť, aké geniálne filmové dielo sa mu podarilo natočiť. (01.04.2007)