Zväčšenina

Často mne škádlili, že u roubení studní / klekám si ke světlu špatně a nevidím nikdy / hlouběji do studně nežli tam, kde mi voda, / vrací na lesklé hladině obraz mé tváře, / obraz mne samého [...] / Jednou, když jsem tak zase opíral o studni bradu, / zdálo se mi, že za tím obrazem poznávám něco, / že tím obrazem prosvítá cosi bílého, nezřetelného, / až tam ve větší hloubce - pak jsem to zase ztratil. / Voda přispěchala pokárat průhlednou vodu. / Z kapradí dopadla kapka a zčeřila rychle / vlnkou to bělavé u dna, ať cokoli už jsem viděl, / zkalila, vymazala to. Co bylo to bílé tam na dně? / pravda? Oblázek jenom? [...] (Robert Frost: Aspoň jednou něco) (28.12.2006)

Zvětšeninu beru jako jeden z nejlepších filmových počinů všech dob. Líbí se mi jak se příběh nenápadně a pomalu rozvíjí do netušených poloh. Za naprosto úžasné beru sekvence. kdy fotograf vyvolává a snímky a začíná v rozmazaných plochách pozorovat hrozivé tajemství. Vždy je však o krok před divákem a ten tak musí čekat, až mu režisér hodí vodítko. Kromě oslavy filmu se také jedná o poctu klasické fotografii. (09.07.2007)

"Co znamená ta noha? Zapřemejšlejte!"__ Nechci být zbytečně pejorativní (no jo, naučil jsem se nové slovo, tak jsem ho chtěl použít ;) ) a zaobírat se něčím...čím vlastně? Je Zvětšenina detektivkou nebo výpovědí o smyslu života? Nevím. Je to jako když se procházíte obrazovou galerií. Z bližšího pohledu dílo nijak neoceníte, z dálky však dostane tvar, smysl a až pak bude plně oslavováno. Zvětšeninu jsem viděl rychloposuvem (nebyl čas..) čili bylo těžké se nějak citově připoutat k hlavnímu hrdinovi, natožpak k jeho činům. Nevadí. Život je dlouhý a Zvětšenina jistojistě nezapadne v mé mysli v zapomnění. Stejně jako chuť vytáhnout foťák a být umělcem, alespoň na chvíli.... (15.05.2009)

Nevšedný obrazový zážitok naznačujú už úvodné titulky, kedy v ploche písmen prebieha zebrovito zachytený obraz pohybujúcej sa ženy - odlišný od scenérie za titulkami. Nasleduje kompozične a pastelkovo sýte vykreslenie prostredia mondénnej anglickej mestskej smotánky 60. rokov, zachytením dňa a noci jedného z jej príslušníkov. Antonioni si však bohužiaľ neodpustil typický znak jeho tvorby - nadnesenú cynickú nudu, dokonale precítenú prázdnotu a podivný záujem-nezáujem o objekty živé či neživé. Divák je nútený pretrpieť si ubíjajúce pocity umeleckej smotánky veľkomesta zároveň s hlavným hrdinom, bez nadhľadu, či humoru. Riedky dej plynie vééľmi pomaličky, vyžíva sa v ukázaní bežného dňa fotografa, kde dominuje potácanie sa odnikadiaľ nikam... Tieto stojaté vody nerozvíri ani v náhlej inšpirácii prinesená vrtuľa z akéhosi starinárstva. Na druhej strane línia odkrývania zdanlivo zjavných významov, reality odrazu (koľko len sa pracuje vo filme so zrkadlovou realitou), vnímanie zdanlivo videného, či počutého spolu s majstrovsky zachytenou atmosférou nevysvetlenia dávajú tejto, vo veľkých časových plochách až neznesiteľne zdĺhavej, podivnosti plusové body. p.s. Tak skvele zachytený šum vetra v mestskom parku, prasknutie vetvičky, tajomno za sýtozelenými kríkmi som už dlho nevidel a pri sledovaní Zväčšeniny ma vždy dostane. (21.07.2005)

Antonioni mi z tých najgeniálnejších kultových a uznávaných režisérov sadol asi najmenej. Blow up patrí k tým jeho filmom, ktoré ma celý čas bavili. Je to tým, že sa mu podarilo ma na začiatku oklamať a ponúknuť mi akýsi wrong genre, aby som na konci zistil, že som sa pozeral na niečo úplne iné. Film, na ktorého plné pochopenie zrejme treba prednášku na umeleckej škole, ale ktorý môže baviť aj normálneho diváka, pretože čo-to z jeho metafor pochopí aj on. VIDENÉ ZNOVA 6/2017: Tak Blow up sa stáva asi mojim najobľúbenejším Antonioniho filmom. Dokázal totiž v jednom filme zachytiť atmosféru doby a svojou vnútornou existencionalitou byť zároveň nadčasový. (26.05.2012)