Synecdoche, New York

Scénář: Charlie Kaufman .. Podivuhodně nemocné představení Caden Cotarda. Promyšlený depresivní svět, zaobírající jeho civilních mezilidských složitostí i přidané podivností, má Charlie Kaufman opět výborný - včetně skvěle obsazených postav - ale režijní realizace (jako u většiny jeho filmů) nakonec nestačí osobitému textu a nezvládl tohle překonat ani sám autor, když vedle režijně zkušenějších předchůdců nestačí taktéž a navíc ani tolik vizuálně nekouzlí. První polovina mě však ještě držela, díky nemálu nápadům a náladám, v rovině přijatelné - repetitivní tvůrčí krize, paralelní schizofrenie a nekončící hledání správného tvaru „o životě všeříkající divadelní hry“ už spíše nudí a nedodává téměř nic výživného. 50%. (15.03.2009)

"Říká se, že není žádný osud, ale on je. Je to to, co stvoříte, a i když svět jde dál po věky věků, jste tu jen na zlomek zlomku vteřiny, většinu svého času trávíte tím, že jste mrtví nebo dosud nenarozeni, ale dokud žijete, ztrácíte roky marným čekáním, kdy zavolá, napíše, či na vás pohlédne někdo nebo něco a vše bude dobré. A nikdy to nepřijde. Nebo se vám to zdá, ale není to skutečné. Tak trávíte život mlhavou lítostí či mlhavou nadějí, že se přihodí něco dobrého, abyste měli pocit, že jste zapojeni, že jste celí, že jste milovaní. A pravda je, že cítím takový hněv, a pravda je, že je mi kurevsky smutno, a pravda je, že se už kurevsky dlouho cítím kurevsky zraněný a stejně dlouho se tvářím jako by nic, abych to vůbec snesl. Jenom nevím proč. Možná proto, že o mých strastech nikdo nechce slyšet, protože mají dost vlastních. Nuže, jděte všichni do prdele. Amen". Drobet složitě zkonstruovaný, odporně podmanivý pomník tvůrčí i lidské osamělosti. Jakou si jí uděláme, takovou ji máme. Živijó. (02.03.2010)

Premiéra Kaufmanna na režisérskej stoličke a hneď treba povedať, že to roztočil naplné pecky. Ak sa vám nechce naplno, ale vážne naplno rozmýšlať, nechajte to tak. Film vás musí na začiatku vtiahnuť, niečím zaujať, aby vás vcucol, inak ste úplne stratení a po hodine budete z jeho sledovania zničení. Bál som sa na základe recenzií, že ma minie, našťastie sa tak nestalo a spájať si na konci tento monumentálny myšlienkový a architektonický kolos ma patrične bavilo. Hviezdička nižšie za prílišnú zahľadenosť do seba a subjektívny dojem, že film mal 4 hodiny. Ale to sa dá chápať ako zámer, aby sa divák cítil ako hlavná postava, ktorá taktiež stratila pojem o čase. (20.05.2012)

On je to vlastne docela obycejnej pribeh. Pribeh o divadelnim reziserovy odehravajici se na plose nekolika desitek let, o jeho pratelich, rodine, milenkach a nemocech. Ovsem do toho je zasazena druha linie se zkousenim nove hry, ktery obetoval vetsinu svyho zivota a je to vlastne kopie reality a vsech jeho znamejch a vzpominek. Jenze Kaufman to natocil jako desnou psycharnu a depku a v druhy polovine filmu uz neni jasny, co je divadlo a co realita. Obcas to sice neni uplne vychytany, film treba skoci o nekolik let a postavy se pritom chovaj, jak kdyby ubehlo pet minut, ale do celkovyho smutnyho vyzneni filmu se to docela hodi. No a navic tu je perfektni herecka sestava v cele s Hoffmanem, kterej zase jednou predvadi fantastickej vykon. Navic vsechny postavy presvedcive starnou. Celkove rozhodne zajimavy a stoji za skouknuti, navic docela originalni a vetsinu casu smutny drama s perfektnim hereckym obsazenim, ale precejen misty drobet utahany a lehce nudny. (09.04.2009)

Charlie Kaufman se poprvé vydal tam, kde už byl někdo před ním. Synecdoche, New York je jeho jediným filmem, v němž neobjevuje nové světy, ale pokouší se sumarizovat ty existující. Skeptický postoj k možnostem poznání světa a lidí propracoval lépe David Hume, na umělecké a vztahové neurózy je tu Woody Allen, krizi sebeidentity a existenciální propady pojal hlouběji Franz Kafka, problém bytí versus bytí sám sebou Kundera a absurditu třeba Trier. Možná lze vnímat Synecdoche, New York jako paralelu hlavní postavy k autorovi, portrét člověka, který chce stvořit své životní dílo- a vetknout do něj celou svou bytost, všechny vředy a hnus bytí, jakési mýtické propojení reálné a imaginativní polohy. Ale bohužel mi připadá, že Kaufman stárne způsobem, v němž hravost nahradila zoufalá touha maximalisty zanechat odkaz. Jeho hlava mu přerostla přes hlavu. (30.03.2009)