Čierna krv

Dokonalá studie amerického snu, která ukazuje, že ten nemusí být vždycky čistý jako lilie (o čemž se nás mnohé jiné filmy snaží vehementně přesvědčit). K výkonu Daniela Day-Lewise jen drobná poznámka: tvrzení, že jakoukoli postavu HRAJE, se rovná téměř urážce - on se tou postavou skutečně STÁVÁ. Pan Stanislavskij se musí tam nahoře tetelit blahem :-) (30.05.2008)

K Až na krev mám podobně ambivalentní vztah jako k Mistrovi. Snaha do dokonalost je tak velká, že mě něco podvědomě nutí filmu nepodléhat. Mistrovi ale nakonec asi propadám spíš, protože vynikající Day-Lewisův koncert na mě působil zásadně intenzivně jen napoprvé, později už méně. Což je nepochybně chyba u režiséra, který se tak rád odvolává třeba k neokoukatelnému Kubrickovi. (12.12.2009)

Až na krev je vskutku ne přímo nadčasové dílo, ale film, který přežije hodně hodně dlouho. Divák si zde přijde na chuť díky skvěle propracovanému scénáři, úžasné kameře, geniální režii a nevšedním hereckým výkonům Daniela Day - Lewise a pro mě bylo příjemným šokem výkon mně neznámého Paula Dana. Ten jeho fanatickej kněz mě fakt dostal. (10.05.2009)

Epická freska, ve které účelná Andersonova filmařina stačí i strhujícímu herectví Daniela Day-Lewise, který své postavě opět pronikl až do morku kostí a nehraje, nýbrž jím prostě je. Dvouapůlhodinový portrét tvrdého egoisty, který dokázal naplnit americký sen i bez víry a rodiny, asi nebude, ve spojení s postavou fanatického reverenda, mnohým americkým církvím po chuti, ale alespoň provádí funkční nabourání zažitých pravidel. Esence dokonalé filmařiny! (15.03.2008)

Když jsem Až na krev viděla poprvé, bylo pro mě toto dílko P. T. Andersona záhadou. Oceňovala jsem jeho úchvatnou kameru, nadpozemské herecké výkony a skvělý soundtrack, nedokázala jsem si ale představit, proč bych ho kdy měla chtít vidět znovu; natolik odtažitě na mě jako film půsosobilo. Tehdy jsem ještě netušila, že mě příběh vzestupu jednoho ropného magnáta bude následující týdny pronásledovat v myšlenkách a že pocítím neodolatelnou touhu pustit si ho podruhé. Nutkání jsem podlehla, na film se podívala... a byla jsem z něj nadšená. Ohromená. Uzemněná. Odvolávám veškerou kritiku mého předcházejícího komentáře: Až na krev není náhled do života psychopata, jehož jednání by postrádalo jakoukoliv logiku. Je to ukázka souboje dvou vysoce racionálních osobností, která začíná hned při úvodním jednání o prodeji pozemku. Na jedné straně je to Daniel Plainview, který uznává jako boha ropu a nijak se netají svým egocentrismem, na druhé pak Eli Sunday, který si myslí, že nad ropou vládne bůh a který své osobní zájmy zaštiťuje kostelem. Se kterou z těchto dvou sobě navzájem velmi podobných osobností jsem sympatizovala více? S ropným magnátem, protože člověka, který přizná, že nemá rád lidi, a který se nijak netají svými sobeckými motivy, dokážu respektovat více než toho, kdo ostatní manipuluje pod záminkou víry. Během druhého zhlédnutí jsem navíc právě v Plainviewovi objevila i ten tolik důležitý prvek lidskosti, který jsem poprvé ve filmu postrádala, a to ve formě jeho vztahu k dětem. I když hlavní hrdina po celou dobu tvrdí, že má rád jen sebe samého, jeho jednání v průběhu filmu vypovídá o tom, že mu na malé Mary Sunday a především jeho synovi nesmírně záleží. Vezměte si prakticky jakoukoliv scénu, kde se Daniel a H. W. vyskytují o samotě, a to, co uvidíte, není jednání muže, který má chlapce jen jako zástěrku pro zakrytí svých úmyslů; budete sledovat člověka, který cizí dítě začal skutečně považovat za své a chce pro něj to nejlepší, čímž závěrečné rozuzlení získává ještě tragičtější nádech. Za hlavního hrdinu, ve kterém jsem vizuálně, hlasově i charakterové bez úspěchu hledala jakýkoliv společný znak s Danielem Day-Lewisem, za podmanivou vizuální stránku, za soundtrack, který je neodmyslitelnou součástí filmu a který by si dle mého názoru zasloužil Oscarovou nominaci, za epický příběh o vzestupu a pádu, kterým mi Paul Thomas Anderson připomněl filmy Martyho Scorseseho, a za odvahu vyprávět děj pomocí náznaků a nevysvětlovat divákovi vše, tedy napodruhé nemůžu a nechci jít pod pět hvězdiček. Jedno z mála mistrovských děl 21. století. (03.02.2013)