Deník mrtvých

Partia študentov nakrúca horor. Vtom do reálneho života vpadne šoková udalosť. Tisíckrát silnejšia než emócia, ktorú zamýšľajú vyvolať u divákov svojim dielom. Mŕtvi totiž dostávajú druhú šancu a filmári celého sveta tým pádom tiež. Menia sa kulisy i scenár. Dané sú výlučne práve zažívanou skutočnosťou. Nakrúca sa bez emócií, bez pomoci. Všetko, čo sa zachytiť dá. Hlavným posolstvom filmu sa tak stáva záznam a odkazy na ďalšie záznamy. Zachytené ručnými, priemyselnými kamerami, mobilmi. Odpor a nedôvera vládne a priori len k TV. Svedectvá na internete sú vraj pravdivejšie než oficiálne. Je však možné poučiť sa z miliardy súkromných videí, zistiť z nich vôbec niečo všeobecnejšie? Po príčinách hromadného zmŕtvychvstania nepátra nik (žeby všeobecná akceptácia nevídaného v nastávajúcom veku Vodnára?:). Nepodstatné. Dôležité je len ukázať podivný jav a povrchne ho interpretovať. V tejto rovine sa odohráva i kritika spravodajstva. Vraj je všetko nesprávne vysvetlené. Ale všimnite si: spomalené figúry mŕtvych nabrali zrýchlené krvilačné reakcie len v momente zaznamenania ich útoku. Možno to je jediný zmysel ich zmŕtvychvstania. Ukázať hereckú akciu na kameru. Nezáleží teda naozaj na "Prečo?", pretože oveľa dôležitejšie "Ako?" zároveň označuje príčinu a zmysel žitia v okúzlení médiami: ukázanie svojho zovňajšku (oblečenia, dizajnu, tela...) a pohybu zaznamenávajúcej technike. (30.03.2009)

Tak i Romero se chtel prizivit na novym trendu natacet film jakoby amaterskou kamerou a totalne to zkurvil. Pribeh neprinasi nic novyho, ale coz o to, to jsem ani necekal, problem je, ze je celej pribeh fakt o hovne. Hodinu a pul se chce parta stredne nesympatickejch studentu a nalitej profesor (jedinej sympatak, protoze nemele, ale jedna) dostat domu a furt jen melou a melou a melou. Film nema absolutne zadnou atmosferu, neni tu ani jedna lekacka, brutalni sceny se vetsinou omezujou na strileni do hlavy a ani toho tu moc neni a celej pribeh jde v podstate od nikud nikam. A kdyz pominu nelogicnosti v pribehu, porad tu jeste zbyde naprosto zmrvena kamera. Jednak to v podstate ani jako amaterskej zaznam nevypada, jakmile Romero potrebuje, aby nekdo neco rek nebo zabral, najednou se vzdy zazracne objevi nekdo, kdo to muze natocit a proste tomu clovek neveri, ze to vse nataci jen nakej student, ani na chvily to nepusobi autenticky a zatimco v jinejch filmech podobna kamera dokaze dobre navodit atmosferu, tady clovek akorat krouti hlavou, jesli to skutecne Romero myslel vazne, o cemz jsem navic misty docela silne pochyboval, protoze film se mistama, nejspis neumyslne, zvrhava v parodii. Navic je do filmu namontovana hudba s dost trapnym vysvetlenim. Ale i tu kameru bych prekous, ale proste hodinu a pul poslouchat trapny, nezajimavy, pripadne nudny kecy pronaseny topornejma hercema fakt neslo vydrzet. (02.05.2008)

Romerově nejnovějšímu kousku se nedá upřít hravost, s jakou mixuje zombíky, Kieslowského Amatéra a De Palmovo Redacted (vzhledem ke stejné době vzniku bude podobnost s druhým snímkem nejspíš čistě náhodná). Po stránce emocionální mě ale Diary of the Dead dost míjí, protože mi chybí dojem autentičnosti klasiky Blair Witch, případně z poslední doby Cloverfield či [Rec]. Uznávám, že Diary je sofistikovanější a ambicióznější než zmíněné filmy, dá se o něm dlouhosáhle diskutovat a rozebírat ho, ale bohužel jsem se zas tolik nebavil. (27.04.2008)

Romero přepisuje minulost a celý zombie subžánr, na kterém se výrazně podílel svojí NIGHT OF THE LIVING DEAD z roku 1968, protože LAND OF THE DEAD byla sociálně-politickou kritikou, která od undergroundové pulpovosti měla blíž ke klasické nostalgičnosti._____ Kde mu v debutu sloužila média v podobě televize a rozhlasu jako nositelé špatných zpráv a dovolil si přijít s kladnou černošskou postavou, tam mu v jeho posledním filmu vystačí internet, digitální kamery a silná ženská hrdinka. Jako je v závěru NIGHT narušena hranice mezi fikcí, kdy v titulcích se upomene na "fašistické" policejní represe, v DIARY Romero říká, že nastává doba, kdy "se nám filmy dějí"._____ Syžet je romerovsky promyšlený do nejmenšího detailu a drží se žánrových pravidel, nijak se nevyhýbáme otevřené brutalitě a pulpovnosti (nemocnice, amenita...); výrazný odklon přichází ve filozofizujícím závěru, který se dá pokládat za uzavřený a vybízející nikoliv k činu, ale přemýšlení ("Are we worth saving?")._____ Přes CLOVERFIELD, který se kvůli své originalitě musel adaptovat na žánrová pravidla katastrofických filmů a REC, který byl působivější kvůli náznaku příiběhu a zaznamenávání živě se zde setkáváme se spojením obou předchozích, mnohem rafinovanější vypravěčskou strukturou a osamostatnění těchhle "šoufl filmů" s promyšlenou kompozicí, vsázejících na infarktových zvukových efektech. Romero se tak tímto řadí k filmařům typu David Cronenberg či David Lynch, kteří jsou před ostatními o pěkný kus napřed. Přijemná žanrová intenzifikace. :-)_____ Jenom bych chtěl poznamenat, že Rob Roy, Silas a Scrytcher jsou p.če. Děkuji za pozornost... I Ty, Visáčko,stryko? :-( (30.03.2008)

Romero je pořád jedničkou svého vlastního subžánru. Důstojně se přizpůsobi nové době, aniž by jeho koncept ztratil šťávu. Starého pardála poznáte hlavně z těch sugestivně předkládaných otázek, které zpříma kritizují dnešní mediální scénu. Co do napětí a strachu je ale čerstvý kousek slabší. Jinak, rámování fórkem s mumií hodně pobavilo! (16.09.2008)