Pokánie

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit. (19.09.2008)

Silně intelektuální zážitek, to bych od apriori romantického filmu věru nečekal. Režisér Joe Wright si ovšem postmoderně pohrál s daným žánrem a nabídl syntézu tradičního britského historického kostýmního dramatu a moderně laděného konceptu artového filmu. Z tohoto tvaru se jakoby logicky ve finále vytratil rozměr velké (tragicky překažené) romantické lásky a romantického činu z jejího překažení vzešlého. Vtip je totiž v pointě celého příběhu - pokání ne coby fyzické podřízení běhu svého života účinné lítosti, ale pouhý intelektuální akt, fabulační složka naračního světa. Nechci spoilerovat, ale (dokonale postmoderní) pointa mne přivedla k úvaze, co vlastně bylo v příběhu reálné a co už jen vyfabulované překvapivou hlavní hrdinkou (samozřejmě při vědomí, že vyfabulované je tu kompletně vše už ve fázi románové předlohy Iana McEwana :-)). Kde je ona hranice, kdy končí prezentovaný příběh a začíná jeho fiktivní část... Joe Wright chytře divákovi již od začátku dává několikrát najevo, že tentokráte je tomu trochu jinak, než jak bývá obvyklé (vracení se v ději, konfrontace úhlů pohledu na tutéž skutečnost) a že si s ním tak trochu pohrává... Rozhodně to není na škodu. Velmi osobitý film a důstojná adaptace výjimečného románu Iana McEwana... (01.06.2009)

Je to samej hlediskovej záběr, subjektivizace, roztříštěná narace, hypotéza, flashback, flashforward (možná i frontflash, ale segmentaci vám kvůli tomu rozhodně dělat nebudu)... ale tohle všechno vem čert, když na konci všechno smete dokonalost výkonu Vanessy Redgrave, takže bych nakonec i tý Keiře Knightley uvěřila rok 1935. (05.02.2012)

Je s podivem, že v době kdy je filmaři przněna jedna kvalitní kniha za druhou, tak se již řadu let soustavně daří tvůrcům kvalitně adaptovat díla Iana McEwana. Každá z pěti dosavadních adaptací jeho děl se v zásadě povedla a tři dokonce tak, že hodně. A to včetně Pokání, což je McEwanův nikoli nejlepší, ale zřejmě nejznámější román. Joe Wright roste do veliké persony současné kinematografie. Pokud si myslíte, že McAvoy je pouze hejsek se sexy přízvukem, tak vás vyvede z omylu. Tolik silných scén propojených v jeden působivý celek, který funguje na mnoha úrovních se jen tak nevidí. A to, že vás Pokání jen tak mimochodem protáhne všemi odstíny emocionálních pocitů, tak to již je jen třešnička na dortu. (01.01.2008)

Mé první setkání s panem Wrightem a já si říkám, jaké divy by ten chlapík dokázal udělat s pořádným námětem. Pokání je banální, předvídatelná tragédie, která je ovšem tak úchvatně natočena, že nemohu jít pod čtyři hvězdičky. Vadilo mi, jak nerovnoměrně si Wright rozvrhl jednotlivé epizody. Po relativně dlouhém úvodu (asi polovina filmu), kdy jsem postupně začal sympatizovat s hrdiny, jsem čekal., že teď přijde to pravé drama. Jenže místo toho přišlo akorát velmi efektní "bum bác" a konec. Je to jako když si objednáte úžasnou pizzu, těšíte se na ni a oni vám omylem dovezou jinou. Cítím se ošizen. (10.04.2008)