Pokánie

Joe Wright po jednom z nejbritštějších filmů všech dob, Pýše a předsudku, opět do hlavní role obsadil Keiru Knightleyovou a Pokáním potvrzuje, že je jeden z nejlepších filmařů součastnosti, kteří nemusí být umělci - stačí být opravdu zdatnými tvůrci, kteří umí vyprávět, popř. si s vyprávěním pohrá(va)t._____ Mírné výtky by směřovaly k tomu, že přece jenom osudy postav jsou mírně předvídatelné, pokud dáváte opravdu pečlivý pozor, a jak struktura vyprávění za použití nespolehlivého vypravěče a "vracecěk, které lhaly" slouži k zakrytí jednoduchého příběhu o lásce dvou lidí, kteří nemohli být spolu... ale když ono je to tak geniálně natočené._____ Zatímco v Pýše a předsudku Joe Wright prokázal, že obrazy mohou být krásné a divák potřebuje klasické hollywoodské vyprávění s příchutí austenovské ironie a šarmu i romance, v Pokání dokazuje, že obrazy mohou zraňovat (a nejenom obrazy, ale i špatně volená slova) a v součastnosti je klasické hollywoodské vyprávění útěkem od reality. Klíčové události přiběhu, které se zprvu zdají nepodstatné, máme možnost zhlédnout z více perspektiv, vyprávění, které se zdá býti podáváno mladou a nezkušenou, žárlivou holkou s přebujelou fantazií, která viděla něco, co neměla, se z literárního pojetí překlopí v závěru bezešve do té filmové s až ohromnou sebereflexivností užitých narativních postupů: potřebujeme šťastné konce, abychom mohli uniknout od všednodenní černobílé, popř. šedé reality._____ A přestože dlouhá scéna na vojenské pláži, kdy se časový rámec rozevře, je famózní, do vyprávění moc nezapadá a epilog je k filmu dost násilně přilepen, Joea Wrighta si řadím přesto k těm nejzajímavějšim a nejlepšim narativním experimentátorům posledních let. Hned vedle Marca Forstera, jenže na rozdíl od něj netématizuje ve svých filmech smrt, ale lásku. 70% (07.12.2007)

Člověk podvědomě čeká dávku kýče a taky že jej dostane. Jenže pokud není cynik, musí jej celá ta obrazová i příběhová nádhera smést. Joe Wright se zbavil svého jediného nedostatku – zmatek v postavách, a předkládá uvědomělou a distingovanou podívanou, jež má tak obrovské srdce, až divákovi emoce chvílemi nestíhají a směs smíchu i smutku zanechává jeden z nejromantičtějších zážitků v novodobé kinematografii. A závěrem snad jenom podotýkám fakt, že z Keiřiny sladké tvářičky konečně vyrostla charakterní herečka a Joe Wright je aktuálním talentem č. 1 celé ostrovní tvorby – za ten fantastický steadycam na pláži by mu jistě smeknul i samotný Brian De Palma. (23.01.2008)

Myšlenka, která se mi při vzpomínce na zhlédnutí Pokání vybavuje jako první, zní: "Vanessa Redgrave je Paní Herečka." Není to myšlenka právě férová, neboť ona věhlasná dáma, jakkoliv je všeho toho obdivu hodna, de facto jen sklízí plody práce, kterou předcházející dvě hodiny reálného času odváděli jiní. Těmi jinými jsou samozřejmě ostatní herci v čele s Jamesem McAvoyem, jehož mladické nadšení, bouřící emoce i pozdější zatvrzelost nejsou míň než úžasně přesvědčivě zahrané. Poklona patří i Keiře Knightley, které to kromě všestranného hereckého projevu (až na ty slzy, ty jí pořád moc nevěřím:)) ještě neskutečně sluší - s tou výhradou, že pět až deset kilo navrch by jí opravdu prospělo. Jestliže slečně Cecilii přináležela poklona, pak před Briony - jak tou ztvárněnou Saoirse Ronan, tak i tou, kterou zahrála Romola Garai - se patří pokleknout a udeřit čelem o zem, protože to jak za mimochodem neskutečně pod kůži se zarývajícího a do hudebního doprovodu výtečně zakomponovaného zvuku psacího stroje s doširoka otevřenýma očima vstřebává svět kolem i uvnitř sebe (a taky ho fatálně ovlivňuje), je něco jen těžko popsatelného. Absolutně nepopsatelné je potom to, co režisér spolu s kameramanem a skladatelem stvořili na pláži v Dunkerque - tam nejen že mi běhal mráz po zádech, ale skutečně mi spadla čelist. Joe Wright se tentokrát opravdu utrhl ze řetězu a formální stránce svého díla dal místy takové grády, že by se za ně nestyděli ani Queeni. O hudbě už zmínka padla, ale teď se hodí říct, že i ona činí Pokání přitažlivějším, a to tak že značně, a že Dario Marianelli v mých očích (respektive uších) nad očekávání zabodoval, protože z jeho předchozích prací jsem si nezapamatoval ničehož nic, a on si najednou vyrukuje s tak mazáckou kompozicí a s tak silným hlavním tématem. Víc už nemám co bych dodal. Snad jen, že o případné stovce se rozhodnu, až Atonement uvidím znovu - (možná) zatím dávám 90%. PS: Tak po druhém pokusu to přece jen plná stovka nebude, i když poslední desetiminutovka se mnou zase zamávala. A vlastně nejenom ta... (29.07.2008)

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit. (19.09.2008)

Romantické filmy rozhodně nepatří k těm, které bych nějak vyhledával, ale občasné nahlédnutí do žánrů, jež mi nejsou blízké, nezavrhuji. Takže jsem se dnes odhodlal ke zhlédnutí nejlépe hodnocené romance roku 2007, tedy Pokání. A výsledek je ten, že většinu stopáže jsem se nudil, byl jsem rozmrzelý a těšil se, až to skončí. Režie je špičková, film obsahuje spoustu nádherných záběrů, ale na mne to prostě nijak neúčinkovalo. No a potom příběh skočil do přítomnosti, přišel závěr a ten mě rozsekal. Takže veškerá rozladěnost je náhle tatam a já můžu říct, že nelituju, že jsem si tento snímek pustil. 70% (24.08.2008)