Pokánie

„Nechcem veriť, že to bola zbabelosť. Verím, že to, snáď, za určitých okolností, mohla byť láskavosť.“ Z POKÁNIA mohlo bolieť srdce, ale to by nesmelo byť nakrútené tak schválne odťažito. Podanie „obyčajného“ milostno-vojnového príbehu je príliš netradičné. Scenár kombinuje MEMENTO (spiatočne rozprávané scény) s ázijskou VOLAVKOU 3 (otravné titulky „pred šiestimi mesiacmi“, “o tri roky neskôr“ atď.). Režisér Joe Wright, ktorého prvá spolupráca s výbornou britskou herečkou Keirou Knightley dopadla na jednotku (milovaná a zbožňovaná PÝCHA A PREDSUDOK), nakrútil zvláštny film. Nejednoznačný a smutný, ktorý vás možno strhne až na druhý raz. Rovnako tak však môže byť na mieste reakcia odmietavá, pretože taký tvrdohlavý sexuálny film som dlho nevidel. Ja som si cestu k tomuto filmu hľadal dosť dlho a komplikovane, ale rapídne to vylepšuje mimoriadne krutý záver, ktorý predchádzajúce udalosti ukáže v úplne inom svetle. (13.09.2008)

Pokání mi kupodivu přijde v porovnání s Pýchou a předsudkem dějově o něco zajímavější. Kostýmy i atmosféra mi celkově vyhovuje. Líbí se mi ta vhodná vážnost situace. Celkově mám pocit, že ten film něco znamená a nese nějakou myšlenku. Herecké obsazení je dobré, i když Keira nevyniká tak, jak by podle mě měla. Ale ano, dobře zvládnutý film, který si ještě párkrát ráda pustím. 4* (30.07.2011)

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit. (19.09.2008)

Kategorie uvěřitelnosti byla pro mě vlastně klíčovou. „Pokání“ obsahuje scény, které bych bez mrknutí oka označil za strhující. Těch několik minut válečných výjevů patří k tomu nejlepšímu a filmařsky nejvybranějšímu, co jsem k tématu viděl. Bez jediného výstřelu, s neobyčejnou váhou na výpovědní sílu obrazů, bez přikrašlování, bez patetických slov, které by člověk dozajista našel v produkci americké... Vybroušenou formou dokáže zkrátka film zaujmout a vtáhnout do děje, nabídnout prvotřídní vizuální požitek z vyprávění. Dovede vzbudit sympatie díky dobře zahraným postavám. Jediným a zásadním selháním Wrightova melodramatu je tak z mého pohledu příběh, který svou schematičností dusil všechno civilní a doslova mě tlačil před sebou, znemožňoval mi plně vstoupit do děje, ztotožnit se s ním, soucítit. V závěru, který vše vygraduje do tragického crescenda, už jsem na film hleděl pouze s nezúčastněností pozorovatele, který odmítá nabízenou katarzi. Bezesporu silný moment, ve kterém se ukáže, že jediným skutečným pokáním Briony je setrvávající přesvědčení o očistné síle fabulace, jsem prožil spíše hlavou než srdcem. Z mého pohledu nejvíce utrpěl Wrightův snímek mnohomluvností a zbytečným brnkáním na city tam, kde stačilo nechat film mluvit svými specifickými prostředky a ne mu diktovat vysokou míru literárnosti a sladkobolných frází (jakkoli je mi sympatické, že se tyto fráze hlásí více ke klasické anglické literatuře než k hollywoodské tradici). Samozřejmě, je to jen můj osobní problém, ale myslím si, že pár nezasažených se nás asi najde. A nebude to náhoda. [6.5/10] (03.02.2008)

komentář k Pokání (2007) jsem nucen přepsat. dojmy z filmu totiž - sice pomalu, ale přeci - uzrály na přinejmenším o jeden stupeň vyšší úroveň. krátce po zhlédnutí jsem nijak nadšený nebyl, film se mě nedotkl po citové stránce a já jsem to vnímal jako velké mínus, protože právě to jsem považoval za jeho hlavní účel - dojmout. obdivoval jsem tak jen ten poutavě netradiční narativ, který příběh rozkládá do neobvykle rozsáhlého množství vrstev/verzí, kamerové zpracování, pro mě uvěřitelné herecké výkony a cit pro vystižení krásy Keiry Knightely. s časem mi ale došlo, že v tom konci bylo něco, co ve mě zanechalo trvalejší stopu a vlastně i citový otisk, přestože jsem ho zprvu odmítal jako nepatřičný. Pokání jsem považoval za film, který jako kdybych viděl už stokrát předtím, ale i tak jsem byl nadšený z přítomnosti jen těch opravdu nezbytných a nerušivých klišé. hodnotil jsem průměrem, ačkoliv jsem věděl, že ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, film průměrný není. (16.02.2008)