5 centimetrů za sekundu

Japonské animáky umí být nádherně melancholicky poklidné, procítěné a dokonce i ty nejbanálnější situace umí naplnit neobyčejným kouzlem a nezapomenutelnou atmosférou. Makoto Šinkai to všechno ještě zpomalil a povýšil na druhou. Dokonce i ty sněhové vločky se v dlouhých záběrech snášejí tak nějak pomaleji. Ten film je jako sen, jako filmová meditace, která z hlubin paměti vytáhne ozvěny vlastních prvních naivních lásek i připomínky všeho co jsme tehdy kvůli nim byli schopni udělat a podstoupit. Na druhou stranu, užít si takový film vyžaduje nejen trpělivost, ale především to správné rozpoložení. Pokud ho netrefíte, uvidíte nudu o ničem, ale pokud to trefíte, dostanete dojemný příběh o láskách, kterým není přáno a dáno se naplnit, příběh hluboce procítěný a emotivní přesto podávaný bez velkých vypjatých gest. Jen málokdy se mi stává, aby byl animovaný film tak intimním a osobním prožitkem. (26.04.2019)

Chápu, že se to někomu líbí, chápu, že toho někoho dokáže oslovit a že si ten film dokáže naprosto zamilovat. Chápu to a těm lidem to přeju. Ale pokud patříte do jedné z těch skupin, radši můj komentář dál nečtěte, nechci vás naštvat. Všichni tu jsou uchvácení animací, avšak mě přišlo, že je jenom dobrá. Vadilo mi, jak je to místy strašně přebarvičkované a i když ji zde někteří uživatelé vynášejí do nebes, ani v tomhle mi nepřišlo, že by byla bůhvíjak propracovaná. Některé detaily ano, ale třeba to, že postavám někdy chybí nosy nebo že jenom trošku zdálky vypadají jak šablony, to mi nepřijde jako vypiplaná animace detailů... Dále příběh. Ten je zajímavý jenom v první kapitole, kde má o čem vyprávět a když pominu citové vydírání, je sám o sobě silný. Chybí mu jen to, že o hlavních postavách nám řekne jen to, že jsou do sebe zamilované. Nic víc. To je ale právě špatně, protože jestli mě to má dojmout, tak prostě chci o nich něco vědět, ne jen to, že existují. Tenhle nedostatek se to trapně snaží vynahradit skrze poetiku a dojemnou hudbu, ale evidentně to režisérovi zabralo, když to tu má 81%... Druhá část se zabývá jenom příběhem Akari, která se - bůhvíproč, co by mi to ten film vysvětloval, že? - vykašlala na Takakiho a už si spolu ani nepíšou, zato ona se zamilovala do někoho jiného. A ta část se jmenuje Kosmonaut, bezdůvodně. Třetí a závěrečná část je už jenom vata, zbytečná výplň, kdybych chtěl být fakt hodný, řeknu, že je to pokus o závěr. Dokonce zde i hraje písnička, žánrem úplně jiná než to, co zde zatím hrálo a je u ní lyrcis, abychom si taky mohli zazpívat. Proč to tam je jsem taky nepochopil, prostě Japonci, asi si u svých dojáků rádi zazpívají. Tak jako tak tomu chybí nějaká síla, chybí tomu (i když to má být hlavně pocitový film) aspoň drobná charakteristika postav, chybí tomu něco, co by z toho udělalo víc, než jen doják pro holky. Já holt holka nejsem, rozhodně nejsem fanda anime a tak to nedocením. Pardon. Chtěl jsem to vidět kvůli tomu, že jsem si nedokázal představit poetický animovaný film - no tak jsem to viděl. Aspoň že to mělo jen hodinu, po první kapitole už mě to stejně začalo nudit. 2* (23.09.2020)

Óda na nevyslovená vyznání, na míjení se, na města, která snad kdesi skrývají tu, co se už nikdy nepotká. Óda na vzdálenost... kterou pro nás právě popravila éra facebooku. Homo sapiens, jenž ještě donedávna mohl zestárnout i s pokladem svých nesplněných středoškolských snů střeženým kdesi hluboko v srdci, se nyní, na počátku doby bezhranična, mění ve stalkera, co hned z webu ví o nových dětech, nových mužích a nových kariérách své dávné milé. Kolik vynálezů - snad už od časů železnice - nám bere dálku? Kouzlo bylo na dojezd, později na dolet… dnes je na dokliknutí. A člověku může být smutno, že není k čemu upnout hořkosladké smutky, protože obzory byly zrušeny a svátečno pohltil všední den. [Ale zbývá naděje: pustina kolem vede pohled k nebi. A krása, která na zemi nevyhnutelně uniká před dotekem - a přitom nepřestává zraňovat - nutí vyhladovělé volat k Neznámému, který sytí. A pokud ne On, pak nikdo…] (21.06.2014)

Někdo má možná vlakovou turistiku rád, ale mě doslova vytáčely ty zprávy z rozhlasu o tom, kterej vlak bude mít kolik zpoždění. Jenom kvůli tomu, že je to manga, to nebudu nadhodnococat. Neříkám, že graficky to nebylo krásný, to jo. Ale i hrané filmy můžou být pěkně natočené a přitom hrozná blbost. Což se u tohohle filmu téměř povedlo. Fakt jsem se nudil, ale neberu ostatním, že se jim to líbilo, jejich věc. (10.01.2009)

Audiovizuální stránka v některých momentech naprosto geniálně dokonalá a to ani ne tim stylem, že by to najendou na diváka film vybalil na plný koule jako Ghost in the shell 2, že se skoro už nedalo sledovat nic jinýho, ale všechny ty detaily a osvětlení z toho udělaly takovou přirozenou vizuální parádu, nicméně příběhově mi to přišlo dost nudný a nějak sem si ty kreslený postavy nedokázal moc oblíbit a tak mě to příliš nezajímalo a následně sem se v příběhu trošku motal. (11.09.2008)