selviskhed

"Nezůstanu s tebou, protože neexistuješ." Počátek je první film ... na který jsem šel do kina sám. A udělal jsem velmi dobře. Počátek je totiž přesně ten typ filmu, při kterém své dívce nevědomky odstrkuješ ruku z tvé části sedačky. Ten film, po jehož skončení si rozhodně nechceš povídat o tom v kolik jede autobus a co se bude podnikat zítra. ___ Většinou nemám moc velkou potřebu vyjadřovat se k tomu, zda by někdo měl nebo neměl můj komentář číst předtím než se podívá na film. Mám za to, že číst kometáře dopředu je vždycky kontraproduktivní. Tentokrát ale apeluju na každého, kdo film neviděl, aby nepokračoval ve čtení. Jestli bych doopravdy nechtěl být některým režisérem, tak bych nechtěl být Christopherem Nolanem. A proč? Protože Nolan nikdy neuvidí žádný svůj film poprvé. SPOILERY. ___ Pokud jde o film, tak ten dle mého názoru funguje především jako psychologizující rekviem za skončený milostný vztah a teprve pak také jako akční film. I Kamil Fila říká, že po druhém zhlédnutí je jasné, že "nervem celého příběhu je vztah hlavního hrdiny k mrtvé manželce". Nejenom že si ve filmu najde to své jak tzv. "náročný" tak normální divák, ale důvod ke spokojenosti budou mít zároveň muži a ženy. ___ Film je skutečně mistně zkonstruován tak, aby zasáhl co nejširší publikum a když se člověk zamyslí, může si všimnout švů příběhu, které toto dokazují. Na začátek bych rád poukázal na skutečnost, že Cobb se ve snech ocitá buďto "z pracovních důvodů" (inteligentně vystavěná akční rovina přitažlivá pro muže) nebo "z osobních důvodů" (citová rovina pro ženy, která ale vyžaduje správnou interpretaci aby emocionálně na sto procent fungovala). ___ Domnívám se, že Coobovy osobní sny o Mal jsou především výbornou studií (naštěstí ne "sondou do") tzv. denního snění člověka, který postrádá partnerku a cítí vůdči ní vinu. Ve filmu je ovšem toto denní snění z důvodu jednoduchosti příběhu znázorněno jako běžné snění ve smyslu procesů během spánku a tedy ne jako přemýšlení si a představování si něčeho během nicnedělání. ___ V interpretaci "romantické" linie zásadně nesouhlasím s Nathalií , která píše že "vztah Doma a Mal je ... zoufale plochý, kýčovitě melodramatický" . Přesně řečeno - v jistém smyslu se zněním té věty naprosto souhlasím - ten vztah je (nakolik je to vztah) skutečně melodramatický a plochý. Je ale třeba si uvědomit, že film žádný vztah mezi dvěma lidmi vůbec nepředstavuje. Film představuje interakce Cobba s fantazijní postavou Mal. Mal, kterou vidíme ve filmu není vůbec žádou živou osobou. "Mal" je mentální reprezentací, produktem externalizace Cobbova já. Není nic jiného než výtvor Cobbovy mysli, který je subjektivně zakoušen jako něco od této mysli odlišného. Stručně se dá říct, že příběh Cobba a Mal skutečně selhává jako zpráva o vztahu dvou lidí, ale na druhou stranu jde o psychologicky naprosto brilantní reflexi fantazijního proživání osamoceného člověka, který z nějakého důvodu přišel o partnerku. Aby romantická linka emocionálně fungovala je třeba ji chápat ne jako tragédii jednoho milostného vztahu který skončil ale jako tragédii o neschopnosti vypořádat se s tímto koncem. Teprve tehdy se může člověk do situace Cobba skutečně vžít. ___ Proto je také "Mal" tak zvláštní ambivalentní postavou, ke které divák cití zároveň ohromnou něhu a zároveň ohromnou nenávist. Divák ji totiž zná pouze z toho jak o ní myslí Cobb. A Cobb sám ji prostě nemůže chápat jako bohatou mnohovrstevnatou osobnost a nutně ji zplošťuje na postavičku, která se ukazuje pouze ve dvou protikladných polohách - jako romantická láska a vyčítající pomstichtivá fůrie. Emočně jednoznačně nejpůsobivější pro mě byla právě scéna, kdy Cobb s "Mal" mluví poprvé vědomě jako s fantazijní postavou, jako s externalizací vlastního já. Říká jí: "Nezůstanu s tebou, protože neexistuješ. Jedině tak ale můžeme být spolu. Přál bych si to, ale... Nedokážu si tě vysnít v celé tvé komplexnosti. Dokonalosti i nedokonalosti. Podívej se na sebe. Jsi jen stín mé skutečné ženy. Líp to nedokážu. Pořád ale nejsi dost dobrá." (překlad: Nemi32) Takhle nějak vypadá absolutní katarze. ___ Že jde skutečně jen o mentální reprezentaci vytvořenou Cobbovou myslí lze vidět např. z toho, že "Mal" je stejně inteligentní jako Cobb a že se ho dotazuje na otázky, které si on sám klade. To jde vysledovat v té zásadní scéně, kdy ho "Mal" přesvědčuje aby s ní zůstal ve snu: "Jsi si tak jistý svým světem. Myslíš si, že je skutečný? A nebo jsi stejně tak ztracený, jako jsem byla já? Nemáš děsivé pochybnosti? Necítíš se pronásledovaný, Dome? Utíkáš po světe před anonymní korporací. Jako když projekce pronásledují spáče, že ano? Přiznej si to. Už nevěříš v realitu. Tak si už vyber. Zůstaň a vyber si mě." Denní snění taky velmi připomíná Cobbova nutkavá tendence znovu si procházet hádky a situace ve kterých selhal a zároveň paralýza působící neschopnost zachovat se v těchto fantazijních situacích konečně správně. Zajimavé je taky to, jak "Mal" sabotujue Cobbovy pracovní akce - na Cobbův pocit provinění "Mal" reaguje agresivně a snaží se mu ublížit, jako kdyby měla fantazijní postava nějakou vlastní vůli. Ve skutečnosti jde ale o Cobbovu vůli. ___ Při pohledu na fotky Nolana a DiCapria z průběhu natáčení se nelze ubránit dojmu, že postava Cobba má být jakési Nolanovo alter ego. Nolanova žena Emma Thomasová je producentka, která má za manžela režiséra a zaměstnáním tohoto páru je právě prostřednictvím filmu "tvořit nové světy" - podobně jako to dělají Cobb a Mal ve filmu. Tedy i Mal by mohla být alter egem Emmy Thomasové. Taková myšlenka provokuje k otázkám - mají např. staré domy ve společném snu Cobba a Mal nějaký význam pro skutečného Nolana a Thomasovou? Myslím že odpověď na tyto otázky by byla dobrým klíčem k interpretaci filmu. ___ Pokud jde o mě, je mi Nolanův film o snění bližší než Nauka o snech resp. sám mám spíš nolanovské než gondryovské sny. Otázkou je, zda jestli vůbec někdo sní tak jako fantasmagorik Gondry. Ve vztahu k Nenápadnému půvabu buržoazie je dobré si všimnout, že vynález "sna ve snu", který je pro Bunuela pointou dobrého vtipu je pro Nolana vážná myšlenka na které stojí architektura celého jeho příběhu. ___ Je škoda, že většinu nejlepších záběrů jsme už viděli v trailerech. Nicméně Počátek není Batman a chápu, že na na méně nápadný projekt je třeba vytvořit nápadnější ukázky. To ostatně příliš nevadí, hlavně v prvních scénách, ve kterých si Ariadna zkouší roli architekta je mnoho krásných záběrů, které v upoutávkách nebyly. ___ Že film funguje na rovině emocionální naladěnosti dokazuje také to, že při scéně s probuzením v letadle z poslední části filmu má divák pocit jako by se on sám probudil. Na závěr myslím, že skutečně platí, že to co je Matrix pro virtuální realitu je Počátek pro sny. Neuvěřitelně nejednoznačný konec. Jediné co trochu zaráží je podezření, že Nolan vykrádá vizuální nápady z klipu Pussycat Dolls:) Paradox.

Dokonalé zvládnutí toho, o co se neúspěšně pokouší Ridley Scott. Jeden z mála případů, kdy označení "umělecký film" neznamená nadávku.

Film jsem viděl poprvé ve škole, když jsme v angličtině probírali téma drogy. Paní učitelce se nepodařilo sehnat Trainsppoting, takže na nás zbylo Requiem za sen. Když film skončil, chodil jsem po škole jako duch a v prázdné hlavě mi jen občas projela myšlenka "Teď by nebylo dobré, kdybych byl vyvolaný" a nebavil jsem se ani s nejlepším kamarádem a s nikým. Pak jsem viděl film ještě dvakrát a letos jsem se na něj dostal do kina. _____ Vidět film na plátně je jako vidět jej poprvé. Předně se člověk nemůže schovat před ruchy, kterých je film plný. V sále si prostě neztlumíte zvuk, pokud vám přestane být příjemný. Do toho vám Mansellův soundtrack rezonuje v žaludku a vůbec. A nakonec - nové na této projekci bylo to, že mi bylo s náležitou naléhavostí vysvětleno, jak moc to z ženského pohledu schytala Marion. _____ Harry a Marion (nebo: Slečna Silverová a pan Goldfarb - aby nám řádně vynikl vtip těch dvou příjmení) jsou pro mě (zejména v první části vyprávění) nejsympatičtější pár v historii filmu. Minimálně je to nejuvěřitelnější pár, reálné dialogy, žádné vzletné řeči, žádné ideální reakce. Geniální je především scéna s Vždycky jsem si myslel, že jsi nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy viděI. Nejen kvůli reakci, ale hlavně díky tomu jak se Aronofskému daří přenášet na diváka i pozitivní pocity (něhu). Každopádně doporučuju projekci v kině. Není nad to jít z filmu pěška na stanici Mezi hřbitovy nebo Želivského, klestit si cestu skupinkami postávajíchc romů a kráčet Žižkovem jako by to byl Brooklyn. Film jsem viděl pětkrát, žádný jiný snímek jsem neviděl více než dvakrát.

"Nesmrtelní. Podrobíme jejich jméno zkoušce" Mezi tvůrci komiksu pokládám Franka Millera společně s Garthem Ennisem za dvě scénaristická esa. Na rozdíl od pomalých komplexních a přeintelektualizovaných prací Alana Moora se oba vyznačují určitým primitivismem spojeným s agresivním tahem na branku. Tím se vůbec nechce říct, že jde o scénáře hloupé, protože primitivismus neimplikuje hloupost. Dvě adaptace knih Franka Millera jsou příkladem známých filmů natáčených před zeleným pozadím - jde o Sin City a 300 (Spirita Miller sice režíruje a napsal k němu scénář, ale jde o dílo Willa Eisnera). 300 je z těchto filmů audiovizuálně nejdokonalejší snímek. 300 je příběhem boje o svobodu chápanou přesně v jejím starověkém smyslu. Nesvoboda je totiž právě tolik co cizí nadvláda ("svobodný Sparťan" není oxymorón - jak si myslí například Faidra). Gerard Butler působí v roli krále Leonida tak supercharismaticky, že ve srovnání se "třístovkou" je v každé další roli překvapivě nevýrazný. Je zajímavé zamyslet se, zda to dělají pouze vousy, nebo zda za tím stojí nějaký psychologický efekt vedoucí ke skupina sparťanů, kterou ve filmu jako nejlepší z nich vede. Film samotný je výtvarně možná nejzajímavější film vůbec. Při nejmenším (!) obsahuje nejprecizněji natočenou scénu jakou si pamatuju. Myslím tu, kdy kamera v jednom dlouhém záběru (za použití zrychlovaček, zpomalovaček, přibližovaček a oddalovaček) sleduje krále Leonida postupujícího vstříc peršanům a která končí, když skupina sparťanů vrhá peršany dolů z útesů (na youtube jako "300 Insane Fight Scene"). Ty nejlepší attrakce filmu 300 se pro mě staly určitým estetickým ideálem - ladění filmu do žluté barvy, neuvěřitelně patetický soundtrack s úžasným drajvem, zpomalování a zrychlování obrazu, vždy perfektně komponovaná krajina, vypravěč, který popisuje duševní stav hrdinů, digitální krev... Pro mě osobně v jistém smyslu přelomový snímek. A mimochodem, téměř každá pronešená věta je vybroušená do dokonalosti.

"Haló? Zapomněl jsem svoji mantru." Nejlepší Woody Allen? Ano. Baštím když Allen nechá mluvit malý prcky o tom, co dělají jako dospělí, aneb "Byl jsem závislý na heroinu, teď jsem závislý na metadonu". Nebo když ho důchodci poučují o lásce. Zatímco film Láska a smrt pokládám za první Allenův komlexní film, Annie Hallová je první zástupce Allenových komedií tak jak je mám nejraději. Allenova role, která by mohla být dost dobře autobiografická, absence přílišné potrhlosti, současnost, velké město a vztahy. Tahle věc se prostě ohromně povedla, scénář je vyloženě nabitý, plný ohromného množství nápadů, příběh rozhodně nekončí banálním způsobem. Nemám slov. Annie Hallová je pro mě symbol inteligentní filmové komedie. Komedie, která postrádá přílišnou ztřeštěnost, která ale nepostrádá dramatické momenty ze kterých se vám svírá žaludek, protože vás příběh skutečně vtáhl do děje a to se mu nepovedo z žádného menšího důvodu, než proto, že je až příliš jednoduché ztotožnit se s hlavními hrdiny. Jakkoliv to zní pateticky, je dost dobře možné, že příběh Annie Hallové je i váš příběh.

Ani thriller, ani film noir. Nejvyšší filmový žánr je melodrama.