Honza135

"KDYŽ SE RÁNO VZBUDÍM, ČASTOKRÁT SE SE STANE, ŽE ZAČNU PLAKAT. AVŠAK NIKDY SI NEPAMATUJI, CO SE MI ZDÁLO. TEN POCIT, ŽE JSEM NĚCO ZTRATIL, PŘETRVÁVÁ JEŠTĚ DLOUHO PO PROBUZENÍ..." Mitsuha a Taki žijí své běžné životy, každý v jiné části ostrova Honšú. Mitsuha, bydlící na maloměstě rozprostřeném kolem jezera má zcela odlišný život. Je kněžkou v šintoistické svatyni, co vlastní její rodina Miamizu; kdežto Taki žije velkoměstský život v centru Tokia. Mitsuha má už dost života na maloměstě a přeje si, aby v příštím životě byla hezkým tokijským chlapcem... » Co se mi líbilo: 1) Plnohodnotný film. Očekával jsem krátkometrážní jednohubku, avšak po chvíli mi došlo, že třicet minut je fuč a film rozhodně nehodlá končit. Přiznám se, zaskočilo mě to, ale v positivním slova smyslu. 2) Animace. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával, a ještě něco navrch. Vysokosnímková animace je už zlatý standard u Šinkaiových filmů. Čím mě však dostal, bylo využití časosběrných snímků ve filmu, kdy vidíme ruch velkoměsta a maloměsta. Dále následuje nádherné noční nebe. Až jsem při pohledu na noční oblohu tiše slintal... 3) Příběh. Velice se mi líbil způsob prolínání komických prvků s dramatem. V počátku jsem si myslel, že téma výměny duší v tělech opačného pohlaví už přece dobře znám, ale autor mě v první hodině vyvedl z omylu, kdy do děje zamíchal i soudobé nadpřirozeno. 4) Uvěřitelnost postav. Člověk je navyklý na běžné stereotypy jednání jedinců v anime, nicméně zde se žádné nekonají. Postavy jednají samy za sebe; do ničeho, co by jim nebylo přirozené, je autor netlačí. Zcela běžně se tu používá uvolněná mluva, kdy postavy promlouvají více lidsky a tím získávají další věrohodnost. Díky tomu je celý film velmi dobře stravitelný a diváka to vtáhne do děje. 5) Ozvučení. Celý film je doprovázen drobným šelestem přírody a zvířat či rušného života ve městě. Na maloměstě slyšíme ozvěnu, noční psí vytí, praskající oheň; ve městě zase dopravní hukot. Běžně tyto zvuky ani nepostřehnu, ale v tomto animovaném filmu jsou věrohodně zachyceny. Nejedná se tedy o žádný běžný sound sample městský ruch, kdy jeho zvuky už moc dobře znám z videoher či jiných podnákladových filmů. 6) Hudba. Na počátku na mě zapůsobil už soundtrack, kdy otvírák přesně zabrnkal na moje vnitřní struny. Rock a správně zvolený střih videa udělal své. Rocková hudba ve filmu zazní ještě jednou, a věřte, je to fakt slast pro uši. Hudbu na pozadí bohužel nemohu hodnotit, neboť je tak dobře zpracována, že tvoří spolu s dějem a animací jeden celistvý umělecký prvek, který, upřímně, nechci rozplétat, neboť by tak film ztratil své kouzlo. 7) Tokio. Už je to po několikáté, co vidím v Šinkaiových filmech hlavní město jako národní symbol Japonska. Dává mu velkou pozornost; vždy je zobrazeno jako pulzující, živé město, vidíme ruch komplexní sítě tokijského metra, často je ve filmu někde k vidění Tokyo Tower. Říkám si, proč ne? Vždyť to město na první pohled působí hezky... 8) Šintoistické tradice. Ve filmu jsou věrohodně zachyceny svatyně, obřady i festivaly, které tvoří běžný folklór japonského života. Autor dává také velký prostor tzv. kumihimu, tedy tradičnímu splétání šňůr. » Co jsem nemusel: Popravdě, nemám filmu co vytknout, nedokážu k němu najít negativní názor. » Shrnutí: Vůbec jsem netušil, do čeho jdu, když jsem si pustil film na televizi. Nakonec jsem byl zaháčkován už od openingu až do závěrečných titulků. A taková překvapení jsou nejlepší. Proto, ačkoliv se to na první pohled nezdá, jsem se vyhnul v recenzi spoilerům, neboť nechci případnému čtenáři zruinovat zážitek ze sledování. A to jsem si myslel, že mě dokážou takto oslovit jen anime seriály...

„PRÁVĚ SIS POMYSLEL, CO TO JE ZA DIVNOU ŽENSKOU, ŽE JO? TO JE V POŘÁDKU, KONECKONCŮ, JSME JEN LIDÉ. KAŽDÝ Z NÁS MÁ SVÉ VÝSTŘEDNOSTI…“ Do Tokia právě přišlo červnové období dešťů. Patnáctiletý Takao má déšť rád, a tak při cestě do školy, v přestupní stanici Šindžuku, sejde z cesty do školy a zajde do městského rozlehlého parku. A zde, v altánku, se seznámí s mladou ženou, popíjící pivečko a zakusuje ho čokoládou… » Co se mi líbilo: 1) Animace. Jde o úžasnou podívanou. Největší téma si nechám do samotné části popisu, nicméně co tento film vynáší tak vysoko jsou drobné detaily; odpadávající zbytky křídy při psaní znaků na tabuli, všeobecné odrazy světel nebo automobily a jejich pohyb na silnici. Stíny a jejich proměnlivost tu hrají taktéž zásadní roli. 2) Hudba. Mluvím především o té podkresové. Tentokrát ji netvořil pan Tenmon, nýbrž pan Kašiwa. A abych řekl pravdu, volba klavíru jako ústředního hudebního nástroje filmu jen prospěla. Pan Šinkai si hudebního skladatele vybral velice moudře. Jako ukázku vybírám Silent Summer. Jen je škoda, že se v dalších jeho filmech už nevyskytuje. 3) Hlavní hrdina. Na to, že mu bylo pouhých patnáct, si získal můj zasloužený respekt. Vytyčil si cíl v životě a tvrdě pracuje, aby se zlepšoval v řemeslu obuvníka, které jinak než praxí se naučit ani nejde. Jenže, takové řemeslo vyžaduje výrobu kopyt či pořizování drahých materiálů na svršky a na takové potřeby si musí Takao vydělat jeny. A tak místo prohánění středoškolaček tvrdě dře, aby mohl nastoupit na odbornou školu. To je panečku cílevědomý frajer! 4) Park v proměnách počasí. Film velkolepě reprezentuje úctu Japonců k přírodě. Ukazuje na její křehkost a přirozenost, díky které věžáky v centru Tokia vypadají jako skvostné budovy uprostřed přírody. Dalším tématem filmu je déšť. Stejně jako Takao i já mám slabost pro procházky v dešti pod průhledným deštníkem. Ve filmu je zachycen přímo úchvatně, působí velmi věrohodně. 5) Vlaky. To by nebyl pan Šinkai, kdyby ve filmu chyběl jeho ústřední motiv, spojující všechny jeho snímky. Nejvíce záběrů tu získá přestupní uzel Šindžuku, který patří mezi nejvytíženější nádraží na světě. » Co jsem nemusel: Jak můžu jako nadšenec do obuvi a romantický melancholik vůbec říct, že se mi film nelíbil? To by mě huba pálila ještě pěkně dlouho. » Shrnutí: Když jsem tento baťovský animák poprvé viděl před pěti lety, neváhal jsem a dal jsem filmu plný počet. Dnes, když jsem si ho pustil znovu, nemám žádný důvod své prvotní hodnocení měnit. Film na mě působí dostatečně poutavě k tomu, abych jsem si ho zařadil do Oblíbených. Je to první anime titul, co mi představil moderní Šinkaiovu tvorbu, s níž se jako divák ztotožňuji.

"POKUD ŽIJETE SAMI, ZAČNETE KOLEM SEBE VNÍMAT NAHROMADĚNÝ SMUTEK. V POVEŠENÉM PROSTĚRADLE SUŠÍCÍ SE NA SLUNCI, V ZUBNÍM KARTÁČKU V KOUPELNĚ, BA I V HISTORII HOVORŮ V MOBILU..." Takaki a Akari spolu prožívají dětství a prožívají jak hezké, tak i nepříjemné události. Jsou to spolužáci ze stejné školy, avšak po dostudování základky se Akari musí odstěhovat do Točigi, kde bude studovat tamní nižší střední. To by nebylo daleko od Tokia, avšak do té doby, kdy se Takaki dozví, že on se pro změnu bude stěhovat až na daleký jih, do města Kagešima... » Co se mi líbilo: 1) Příběh. Tak jak ve filmech bývá, nebylo tu příliš mnoho času na rozvinutí děje. Avšak i tak jsem si příběh plně užil. Byl velmi uvěřitelný, až... troufnu si říct reálný. Cítil jsem velkou radost, když si v prvním dějství dvě spřízněné duše přeci jen našly k sobě cestu, ale moje radost netrvala věčně. Aspoň, že se děj částečně odehrával v zimě se spoustou sněhu, neboť právě to mi bylo srdci nejbližší. Měl bych toho romantika v sobě krotit, ale já si prostě nemůžu pomoci, když vidím ty kupy sněhu... 2) Animace. Běžně popisuji kresbu, nicméně tento titul není běžný, neboť hodnotím film pana Šinkaie, jež proslul propracovanou animací. Za sebe říkám, že si nepřipadám, že jsem koukal na anime, neboť bylo tak plynule zpracované, že se velmi přibližuje hranému filmu. Vidíme odlesky, nádhernou záři, problikávající zářivky... Pan Šinkai je mistr svého řemesla, ve kterém umí vyobrazit nádheru dynamiky včetně jejích drobných odchylek. 3) Hudba. Pan Tenmon tu rozehrál svůj orchestr plný emocí. Při poslechu soundtracku mě melodie pohltily natolik, že při občasném poslouchání zamačkávám slzu. Jako ukázku vybírám ústřední melodii Cherry Blossom. Jedná se o nejlepší Tenmonovu práci, co jsem měl tu čest slyšet. 4) Železniční provoz. Musím se přiznat, že se ve svém volném čase věnuji železniční tématice víc než dost, kdy čtu odborný deník, hraju tématickou hru a když někam jedu, obvykle volím vlak, kdy se kochám nádražními budovami, odjezdovými tabulemi, okolní krajinou a samozřejmě vlaky a jejich soupravami. A pan Šinkai mě tu velmi překvapil; nečekal jsem to. Se stejným nadšením jsem sledoval právě vyobrazení provozu japonské železnice, včetně jejího autentického ozvučení. Ne, nestal se ze mě díky tomuto filmu ještě větší japanofil než jsem byl ještě před hodinou, ale musím uznat, že ty jejich osobáky nevypadají vůbec marně. Každý mluví o Šinkanzenu, ale co ten zbytek? Ten jako snad všichni přehlíží? » Co jsem nemusel: 1) Zmiňovanou blízkost realitě. Každý se v životě dostal do situace, kdy neměl možnost se za sebe plně rozhodovat či nemohl ovlivnit průběh dění, do kterého byl vrhnut okolním světem. A tento film vám tyto události, chtě nechtě, připomene. Přesně jak píše Jeoffrey, těchto příběhů znám víc než dost. » Shrnutí: Na tento film jsem čekal zhruba pět let, neboť jsem si Šinkaiovu tvorbu odkládal na později. Proč ale nový rok nezačít dlouho odkládanou tvorbou? S výsledkem jsem všeobecně spokojen a to jak po dějové, animační, zvukové i technické stránce. Tohle jde mezi Oblíbené. Už kvůli kombinaci všeho, co mám rád, v pěkném anime kabátku. Co víc si přát? Snad jen... aby se zázraky děly...

„TO LÉTO BYLO VSKUTKU VÝJIMEČNÉ. AVŠAK OD TÉ DOBY MĚ VŠUDYPŘÍTOMNÝ SVĚT ČASTOKRÁT ZRADIL…“ Děj filmu nám představuje alternativní minulost, ve které se p. Šinkai inspiroval u poválečného Německa. Japonsko bylo rozděleno Cugarským průlivem na sféry vlivu Sovětského svazu a Spojených Států. Sověti na svém dobytém území zafinancovali výstavbu kvantové věže, tyčící se šestnáct kilometrů do nebes. Kamarádi Takuya a Hiroki jsou touto významnou dominantou fascinováni. Proto se rozhodnou, postavit si proudové letadlo, které by je k věži dopravilo… » Co se mi líbilo: 1) Autentický příběh. Jako obvykle, nic jsem si o filmu nehledal a byl jsem tak mile zaskočen. Téma alternativních dějin poválečného Japonska mě opravdu zaujalo, i když tu nehraje hlavní roli. Děj se tu odehrává kolem společné kamarádky Sayuri a jejího náhlého ztracení. 2) Hudební podkres a ozvučení. Pan Tenmon se na filmu výrazně podepsal. Jeho melodie dodávají filmům silnou atmosféru a krásně rozezní divákovy emoce. Vypíchnu tu především Main Theme. Co se týká ozvučení, jsou tu slyšet velmi propracované zvukové kulisy na pozadí, jako např. blížící se bouřka, skřípání podlahových prken či proudové motory stíhaček. Poslední jmenované zvukové efekty mě fakt dostaly. Stejný popis platí i k následujícímu Šinkaiovu filmu, Pěti centimetrech za sekundu. 3) Animace. Právě v tomto filmu p. Šinkai poprvé ukázal vysokosnímkovou animaci. Pohyby jsou tak ve filmu značně plynulé a přirozené. Pozoruhodností filmu je jeho rudé zbarvení, způsobené zapadajícím sluncem, po většinu jeho screentimu. Z maličkostí v animaci, co se mi zalíbily, zmíním záři reflektorů. 4) Železnice. A je to tu zase. Jsem ohromen nádhernými nádražními stavbami, odjezdovými tabulemi hlásící nejen směr a perony, ale v nouzových situacích i aktuální dění. Pan Šinkai znovu trefil moji slabost. 5) Přirozená mluva. Postavy ve filmu nepoužívají stereotypní anime mluvu, avšak přirozenou japonštinu. Taktéž tu zazní nefalšovaná americká angličtina ba dokonce i ruština. Film tak působí velmi věrohodně a i když se najdou mezery ve scénáři, sledování jsem si si díky výše uvedeným důvodům užíval. 6) Vývoj v čase. Pro plný dojem z filmu doporučuji film často pozastavovat. Celý příběh tu začíná v roce 1974 a končí v prvních měsících roku 2000. V tomto mezidobí vznikne řada událostí, které ve výsledku dávají filmu dlouhou časovou osu. Samozřejmě, nebudu nic prozrazovat, každý ať si udělá tento časový rozbor sám. 7) Hrátky s minulostí. Nečekal jsem, že bych někdy viděl zfilmovanou alternativní minulost poválečného Japonska, kde Sověti neobsadili jen Kurily a jih Sacharinu, ale také realizovali vylodění na Hokkaidu. A samozřejmě ho časem od Japonska odřízli a izolovali, stejně jako NDR. Velká škoda, že se o této alternativitě nedozvím víc. » Co jsem nemusel: 1) Dějové nesrovnalosti. Sice se mi anime film líbil, ale jeho sci-fi dění nebylo tak poutavé, abych si nevšiml velých nedostatků. I když jsem hledal napříč internetem, stále jsem se nedozvěděl původní záměr věže či jaký měla efekt na ekosystém a život obecně proměněná hmota kolem ní. » Shrnutí: Často jsem o tomto anime filmu četl na dnes už smazaných blogech i slýchal od dlouhodobých anime nadšenců. Sice jsem si musel film pustit dvakrát, abych pobral to množství informací, co bylo za hodinu a půl vyřčeno, avšak i na druhý zátah mě anime chytlo a už nepustilo. Debutový Šinkaiův film nezklamal. Má většinu prvků jeho kvalitních filmů, včetně velmi cenné spolupráce na audiu s p. Tenmonem.

„V DÁVNÝCH DOBÁCH BYLA ZEM POKRYTA LESY, V NICHŽ OD POČÁTKU VĚKŮ PŘEBÝVALI DUCHOVÉ BOHŮ...“ Princ Ashitaka, budoucí náčelník kmenu Emiši, je po náhlém útoku démona na jeho domorodou vesnici poznamenán kletbou. Během vítězného souboje nad posedlým divočákem se dotkl jeho démonické aury, která na něj přenesla divočákovu zlobu vůči světu, včetně silných bojových schopností. Ashitaka je tak nucen odejít na západ, odkud divočák pocházel a najít lék proti stále se rozšiřující jizvě na ruce. Avšak musí se mít na pozoru, aby se neřídil svým hněvem, díky kterému rozsévá krveprolití, které po každém boji jen prohlubuje negativní dopady kletby… » Co se mi líbilo: 1) Dospělý děj. Byť se obálka i snímky z anime filmu tváří, že je určen pro všechny jakožto rodinný film, není tomu tak. Film obsahuje značně násilné scény, které by mladší divák neměl vidět. Taktéž se film nese v komplikovaném prostředí, ve kterém se postavy nerozlišují na dobré a špatné, takže mladší divák by nedokázal pobrat Ashitakovu podstatu smýšlení a jeho následná rozhodnutí. 2) Animace a hudební podkres. Především si cením hloubky detailů, jako například démonická aura v podobě pohybujících se drobných chapadel, vskutku akční a dechberoucí souboje a hry světla a stínu. Symfonická hudba na pozadí udržuje se zbytkem filmu krok a dodává anime filmu hloubku. 3) Premisa. Pan Mijazaki se nám tu snaží říct hned dvě důležitá témata. Svět plný neustálých válek prostě není fajn místo pro život. Dále by lidstvo mělo žít v symbióze s přírodou a nedrancovat ji jen pro svůj užitek, neboť nám to příroda může pěkně spočítat, jak se ukazuje v posledních letech čím dál častěji. 4) Nostalgie. K filmu mě pojí osobní emoce ze sklonku roku 2003, kdy jsem shlédl českou TV premiéru na ČT1. Byl jsem ještě dítě, které když uslyšelo od své matky, „že se spolu podíváme na japonskou kreslenou pohádku“, tak měl představu diametrálně odlišnou od obsahu, který jsem tehdy shlédl. Byl to můj první střet s japonskou animovanou produkcí, který mě zanechal v šoku. Nicméně, byl to šok positivní, byl jsem z filmu nadšen! Ještě bych u matky dozajista vyhrabal starou VHS kazetu, na které je film nahrán. Od té doby jsem si ho velmi rád pouštěl, dokud se mi nerozpadla rodina. Všechny mé hodnoty tehdy vzaly za své, včetně mého emocionálního pouta k Mijazakiho filmu. Film se po čase stal ikonou mého dětství. Jsem proto velmi šťastný, že jsem se k jeho tvorbě po letech vrátil a mohl si film znovu pustit, tentokráte v japonštině a FullHD. » Co jsem nemusel: 1) Známost děje. Jsem trochu zklamaný; tentokráte se další velké emocionální propojení s hlavním hrdinou už nekonalo. Během filmu jsem si vzpomněl na všechny následující scény a tak jsem si film neužil, tak jako poprvé. Ale párkrát jsem měl slzy na krajíčku, já se k tomu přiznám. Celá tato recenze je vlastně oslavou mých dětských vzpomínek a tehdejších názorů na film, kdy jsem chtěl vykřičet do světa, jak tahle zcela odlišná japonská pohádka významně vybočuje od toho, co si běžný divák představuje od kresleného filmu. Jsem hrdý na to, že jsem si splnil sen toho šestiletého kluka a dokáži dnes z valné většiny porozumět anime, jen jsem tento charakteristický pojem tehdy neznal. » Shrnutí: Je to vskutku náročný film, kdy vám po jeho shlédnutí vyskočí nejedna otázka, na kterou se pak budete snažit najít odpověď. Nezlobím se na nikoho z vás, kdo si pro zjednodušení a celkové zpřístupnění filmu koukli na česky dabovanou verzi, neboť japonský originál plný referencí na své pověsti a mocenské pletky příliš na pochopení nepřidává. Původní znění doporučuji jen sebevědomým divákům.

„NICMÉNĚ, JE TU DROBNÁ SOUVISLOST SPOJUJÍCÍ LIDSTVO S OBLOHOU. VÝJIMEČNÉ DĚVČE, KTERÉ DOKÁŽE PŘEVZÍT LIDSKÁ PŘÁNÍ A DORUČIT JE DO NEBES…“ Hodaka se jednoho krásného dne spakuje a vyrazí lodí do Tokia. Ale protože to nemá v palici ještě srovnaný, tak místo dohody s rodiči prostě vezme roha. Bez občanky tak zkouší sehnat brigádu, ale příliš se mu nedaří. Díky tomu však pozná Hinu, brigádnici v Mekáči… » Co se mi líbilo: 1) Tokio. Velkoměsto je tu největším tahounem mé pozornosti. Tiše jsem slintal nad dominantami města; tedy Tokio Tower, sjednoceným systémem veřejné dopravy a Tokio Sky Tree. A právě velkoměsto tu má úhlavní roli v pozdějším vývoji děje. 2) Animace a hudba. To by nebyl Šinkaův film, kdybych nechávlil toto umělecké duo. Soundtrack se od posledního filmu výrazně zlepšil a dostávám tak hudební zážitek blížící se Tenmonovým skladbám. Z běžných skladeb vyzdvihnu píseň Is There Still Anything That Love Can Do od Radwimps. V animaci vychválím takové drobnosti jako jsou barevné odlesky ohňostroje od oken věžáků či přechod od deštivého počasí k silným slunečním paprskům. » Co jsem nemusel: 1) Nedomyšlenosti. Zatímco u předchůdce jsem je díky skvěle budovanému příběhu nepostřehl, tady mi byly trnem v oku. Nedaly se přehlížet. Celý film jede v netypickém branded prostředí, kde vidíme snad každou službu pod jejím oficiálním logem a pak máme záběr na televizi, která to už tak nemá. Ono vůbec, myšlenka deštiholky, pokud tak nazvu hlavní hrdinku, byla hodně děravá. Stačí se zamyslet nad hlavními událostmi po shlédnutí filmu a každý si pár drobností všimne. 2) Zdlouhavý nástup poutavého děje. První hodina filmu mě vůbec nezaujala. Stojí za tím skutečnost, kdy sleduji mladýho kluka, co si naivně myslí, že si může dělat v šestnácti co chce a pak se diví, že ho tahle lehkomyslnost dožene. Vypadá to, že si myslel, že „stačí, že budu vydělávat peníze“ a nějak přežije. Naštěstí, v druhé půlce filmu si mě film získal. Nikoliv však děním okolo ústředních postav, ale událostmi v okolním světě. » Shrnutí: Film je dle mého oprávněně řazen mezi slabší kousky z pera pana Šinkaie. Film hodně vytahuje zvolená kombinace animace a hudby. Taktéž mu dopomáhá dobře budované napětí, které je ale často nevhodně ruinováno. Neprožil jsem žádné výraznější emoce, na rozdíl od jiných Šinkaiových filmů. Avšak ve výsledku jde stále o příjemnou podívanou. Jen nečekejte, že vás něčím vytrhne z pohovky.

„UŽ JSI ZAŠEL MOC DALEKO. NEZÁLEŽÍ NA TOM, JAKOU CESTU ZVOLÍŠ, STEJNĚ JEDNU Z NICH RANÍŠ. ČÍM VÍC TO BUDEŠ ODDALOVAT, TÍM VĚTŠÍ TO BUDE RÁNA. PRO VÁS VŠECHNY...“ Toto OVA je alternativní vezí seriálu Clannad, kde se Tomoya neseznámil s Nagisou, a tak si Ryou díky pomoci své starší sestry splní sen; začne randit s naším hlavním hrdinou. Avšak byla Kyou k sobě upřímná? » Co se mi líbilo: 1) Alternativní volba. Už v první sérii jsem přemýšlel, co by se stalo, kdyby si Tomoya vybral právě Ryou a co by to přineslo za důsledky. 2) Příběh. Byl jsem doslova u vytržení z toho, že jsem celý obsah dílu kompletně uhodl. 3) Vztahy. Když začnu těmi přátelskými, tak musím vychválit Youheie. Tady na to vážně kápnul, vypadla z něj největší moudrost, co kdy řekl. Ale nebýt romantického dilematu, stál by tento díl za nic. Hlavním tématem dramatu byl milostný trojúhelník mezi sestrami a jejich kamarádem a napjaté očekávání, jak to celé dopadne. 4) Hudba. Tak ta neměla chybu. Co melodie, to bomba. Veškerá hudba, včetně Roaring Tides II, tuto epizodu velice slušně dramatizovala. 5) Animace. Stejně jako u zbylých dílů a sérií, tak i zde jsem si ji vychutnával. » Co jsem nemusel: Stejně jako u prvního OVA, není nač si stěžovat. » Shrnutí: Očekával jsem stejně zdařilý díl jako u Tomoyiny kapitoly, ale byl nad očekávání ještě lepší, a to díky silně podaným emocím. Celá epizoda na mě zapůsobila natolik, že mi ke konci tekly slzy dojetím. Opravdu jsem si ze shlédnutí odnesl skvělý zážitek. Tohle je moje skutečná hlavní hrdinka celého Clannadu! Avšak pokud tyto řádky čte někdo, kdo ještě OVA neviděl, doporučuji si před shlédnutím přečíst Clannad, konkrétně Kyouninu route. Adaptace této cesty je osekaná, ve vizuální novele se děj posouvá mnohem plynuleji a kritický děj je podrobněji rozebrán. Shlédnuto v japonském znění s českými titulky v BD verzi

„UŽ JE TO MĚSÍC, CO JSEM S TOMOYO ZAČAL CHODIT. NEZAKOUKALI JSME SE DO SEBE V JEDNÉ URČITÉ CHVÍLI. POSTUPNĚ JSME SE SBLÍŽILI A NEŽ JSME SI TOHO VŠIMLI, ZAMILOVALI JSME SE...“ Toto OVA je alternativní verzí posledních dílů seriálu Clannad. Zde se Okazaki Tomoya rozhodne pro Sakagami Tomoyo a tak je volební kampaň do studentské rady dá dohromady... » Co se mi líbilo: 1) Alternativní volba. Jsem moc rád, že autoři vytvořili i jiný konec, než byl v první sérii. A rozhodně se vydařil! 2) Příběh. Ačkoliv byl děj krátký, tak jsem si ho velice užil. Dramatem a romantikou se tu nešetřilo a je fakt, že mě příběh ke konci dojal. Také stojí za zmínku zajímavá proměna Okazakiho, jakožto flákače ve snažícího se studenta. 3) City. Narozdíl od první série, kde snad krom 13. dílu s Kotomi se city moc nevyskytovaly, tak tady je jich dost. A to je dobře, protože díky nim je vztah Tomoyi a Tomoyo opravdu vynikajicí. 4) Hudba. Tak ta tomu dávala šťávu. A to především melodie Roaring Tides II hraná na pozadí. 5) Animace. Stejně jako v první sérii, tak ani tady k ní nemám žádnou výtku. Kresba byla vskutku kvalitní. » Co jsem nemusel: Podle mého názoru je to tak vydařený díl, že ani žádné nevýhody nemá. » Shrnutí: Jsem vážně rád, že autoři udělali i tuto alternativní epizodu. Nabídla víc, než jsem očekával, proto jsem s ní naprosto spokojen a vřele doporučuji všem, co konec první série moc nesedl. Shlédnuto v japonském znění s českými titulky v BD verzi

„KMENOVÉ SVĚTLA A STÍNU, POSLOUCHEJTE. JSEM VÁŠ STVOŘITEL. TOTO ALE NENÍ VAŠE KONEČNÁ PODOBA. JEDNOHO DNE BUDETE MUSET SVŮJ VÝVOJ DOKONČIT. DO TÉ DOBY TU BUDE STÁT TABULE, JEŽ BUDE VAŠE SVĚTY ROZDĚLOVAT…“ V adaptaci RPGčkový hry se seznámíme s Astralem, dědicem trůnu kmene Stínu. Když vypátrá, co má jeho snoubenka na mužích ráda, rozhodne změnit svůj život a získat tak její srdce. Rozhodne se porušit otcovo přání a vydává se na cestu bojovníka… » Co se mi líbilo: 1) Poutavý děj. Na ten si musíte vyčkat do druhé kapitoly, kde se ukáže pravý potenciál anime. V počátku je hlavní hrdina takový nemastný neslaný, nicméně díky své obyčejnosti se v něm leckdo najde. Na zajímavosti příběhu přispívá i vhodně zvolený střih, díky němuž se divák ani chvilku nenudí; stále je na co koukat. 2) Slečny. Samozřejmě jsem si všímal děvčat, kterým je tu věnován nemalý prostor. Nina bylo děvče napůl lidské a kočičí rasy žijící v kmeni Stínů. Já říkám, proč ne? Jsme v kresleném světě, tak proč nepopustit uzdu představ. Holčina byla laskavá a veselá, což se v ponuré okolní atmosféře celkem hodilo a díky ní poznal Astral slečnu, která ho měla ráda takového, kým byl. Taktéž i mladá čarodějka Myuu měla co nabídnout. S jejím přispěním dostál protagonista prvního uznání. Rozkošné to zelenooké děvče, s kterým nabyl důležité sebedůvěry. A pak tu byla ona důvtipná válečnice, s blond vlasy až po boky a modrými kukadly. Sharon, sexy slečna ve zbroji a s mečem v ruce, právě té patří první místo v mém žebříčku popularity. 3) Sexuální scény. Tři slečny; tři milostné akty. Sice tu bylo scén povícero (k tomu se dostanu později), ale tyhle tři mi nejvíce sedly. Vynucený sex sice zvládnu snést, ale tomu dobrovolnému se nic nevyrovná. Je podstatný rozdíl slyšet děvče dovolávající se pomoci a křičící k odporu; a naproti tomu slečnu užívající přicházející vzruchy. Hned má akt zcela jinou, příjemnou atmosféru. V tu chvíli tomu není co vytknout a funguje to na mě jako balzám na duši. 4) Kresba. Studio ARMS si u mě buduje slušné jméno; na svou dobu jsem dostal kresbu, kterou bych čekal až o pár let později. Animace taktéž stála za výbornou, na každém snímku byl vidět pohyb. Již výše zmíněný střih také dělal hodně, i během H-scén, během kterých hrála na pozadí příjemná klasická hudba. Tak to má být; vnést do sexu umění není od věci. » Co jsem nemusel: 1) Polidštěná zvířata. Samy o sobě mi nevadily, kdyby jejich hlavní výskyt nebyl v prvních sexuálních scénách. Jsem schopen vydržet hodně, ale bestialita je už za hranicemi mých zásad. Plně souhlasím s názorem Rococa, tohle bylo už moc. Bylo to odporné. A vůbec, celkově jsem sexuálním scénám nevěnoval takovou pozornost, když došlo na nadměrné násilí. Prostě mě to nic neříkalo a jen tiše koukal. 2) Nedokončená myšlenka. OVA samo o sobě na dost otázek odpoví, ale některé zůstávají nezodpovězeny. Nebudu říkat konkrétní případy, protože bych vám vyzradil příliš, ale každý pozorný divák si toho povšimne. » Shrnutí: Temné fantasy mi dalo více, než jsem očekával. Tušil jsem, že tu půjde hlavně o sex, ale neočekával jsem fungující příběh spolu s nečekanými zvraty. Jsem zvědav, co mi nabídne pokračování. Název anime mě nutí zeptat se sám sebe; stálo to za shlédnutí? No to si pište. Pokud chcete dostat něco víc než jen Hentai, jděte směle do toho! Shlédnuto v japonském znění s anglickými titulky v severoamerickém vydání