Čierna kniha

Krieg ist Krieg und Schnaps ist Schnaps. Mám slabost pro odbojářské snímky. Zvlášť pro ty, které se nebojí jít na dřen a vyhýbají se problému "černobílosti" charakterů na obou stranách barikády. Černé knihy jsem se proto dlouho obával. Zbytečně. Naopak mě teď mrzí, že jsem jí v kině ignoroval. Na vrchol subžánru sice nemá, ale nestojí ani v jeho stínu. A to ani v té jedné scéně, která jako by z oka právě Melvillovu majstrštyku vypadla. Ano, tohle je sice více "líbivé", ne moc reálné, ale napínavé je to jak penalty při finále mistrovství světa. Herecky bezchybné a navíc s odvážným "verhoevenovsky provokujícím" scénářem, který se rozjede a začne být nejzajímavější přesně v momentě, kdy podobná sorta snímků obvykle sklopí uši a končí. Verhoeven se tradičně nezastaví před vybrazením snad ničeho, ale tentokrát to nepůsobí ani trochu samoúčelně. Čemuž jsem již v jeho filmech poněkud odvykl. (15.11.2008)

Silný příběh jedné židovské Mata Hari, jež vám představí jeden z nejpalčivějších momentů Holandské historie. Příběh je možná zbytečně komplikovaný a zdlouhavý, ale film ke konci nabere takový grády, že jsem šel do kolen. Carice van Houten je výborná a svou už tak dost zajímavou postavu ještě obdařila o sex-appeal, který by jí zaviděla i Stoneová z obou Základních instinktů dohromady. Paul Verhoeven opět dokázal jak velký mistr to je a protentokrát se obešel i bez velkých šokantních scén. Většina filmů o druhé svět. válce je poněkud na jedno brdo a osobně mě často nudí, u tohohle mistrovského díla jsem se nenudil ani minutu. (15.11.2008)

„Značka“ Paul Verhoeven se většinou pojí s dráždivými filmy, které si utahují z jakýchkoli konvencí, ať už jsou filmové, žánrové... nebo obecně společenské. Černá kniha jako většina z nich představuje pro většinu diváků klíčový problém už v tom, že lze jen velmi těžko určit jasné hranice, kde se nejschematičtější schémata překrucují nebo se stávají součástí promyšlenějšího systému a kde jsou bez nějakých dalších významů jednoduše využívány. Režisér sám vám to neřekne, a tak si můžete jen domýšlet. Cokoli si tedy v tomto textu přečtete, nemusí vůbec nic znamenat... ale je fajn myslet si, že by mohlo. ___ Členité vyprávění židovské hrdinky ve víru holandsko-nacistických konfliktů lze rozdělit na pět skoro stejně dlouhých částí, přičemž každá hází film do zcela odlišného žánrového pohledu. Mysleli jste si, že sledujete příběh o vyvražďování židů a jejich přesunu do bezpečí? Do 20. minuty možná... Je to snad tradiční válečný příběh o partyzánské válce? Do 45. minuty ano... Nebo promyšlená variace na Hitchcockova Pověstného muže, kde zadaná žena svádí padoucha v jeho domácím prostředí? Do hodiny deset! Akční podívaná jak z brakových románů? Jen po 94. minutu. Pak už jen hořké poválečné zúčtování... ___ Jde o pět odlišných žánrů, z nichž každý má své dobré a zlé rozestavěné jinak a nikdy si nemůžete být jistí, zda se to v následující „dvacetiminutovce“ zase všechno nerozhází. Tomu jsou ostatně podřízené i herecké výkony, které musí být dostatečně věrohodné a zároveň zpětně nenapadnutelné, když se z klaďase stane padouch a z padoucha klaďas. Zároveň vám film hned na začátku poví, že hrdinka přežije. U každé vyhrocené situace si tak můžete říct: Jak se z toho, k čertu, může dostat? A neshodí to film do nechutné žumpy plné splašek? Bát se o hrdinku? Ne tak často a ne tak moc (přežije!). O film. Ano, co chvíli. ___ Černá kniha sice těká mezi různými žánrovými světy, ale zároveň si neustále udržuje precizně vystavenou dějovou kontinuitu, kterou žádná další proměna stylu neroztříští, ale jen posílí dojem její promyšlenosti. Kamera neuhýbá před ošklivostí (násilí, odpudivý nacista pobíhající nahý po záchodech), šokantností (odbarvování ženského přirození), pietními obrazy (vyvraždění židů na lodi je natočeno krvavá přestřelka z Robocopa) nebo záměrnou laciností (násilně nasazené flashbacky, béčkové detaily padouchů). Je to film zákeřný, okouzlující, pokleslý, absurdní, plný protikladů... a místy strašně hořký. ___ Nelze pro něj vytvořit škatulku, ačkoli právě se škatulkami celou dobu s takovou rozkoší pracuje... a to je na něm krásné i zvrhlé zároveň. Přeberte si to, jak chcete. (23.04.2013)

Jak to přeformulovat lépe, než je průvodní claim tohoto filmu... ANO/NE... čili není jen černá a bílá, je celá škála druhu černých a bílých barev a což pek těch odstínů šedi, že? Někdy se za to pěkně v životě schovává.... Ale stejně... při lámání chleba je to pak stejně ANO/NE a nic jiného... Pokud pominu podprahový pocitový vjem (vtipný postřeh Kleopatry, tj. vtíravě jemný nádech kombinace Indyho a Steelové... proč ne), je nepřehlédnutým faktem, že herecké výkony jsou z těch víc než lepších. Škoda jen, že Verhoeven ustřelí napětí, jak to dopadne hned v prvních vteřinách filmu... Mohl by to být ještě intenzivnější zážitek... Ať tak či onak a nehledě na fakt, že jak probíhla II. sv. válka v BENELUXU toho obecně společnost u nás moc neví, je to poctivý a víc než dobrý film. A navíc nás obohatí o trochu jiný pohled.... (04.12.2008)

Nemůžu říct, že by mě Černá kniha nudila, prostě jsem se s filmovým viděním Paula Verhoevena naprosto minul. Od podobného snímku čekám realismus, hodnověrnost, syrovost a autentičnost. Verhoeven nabízí přesný opak, tohle je čistokrevná hollywoodština na hony vzdálená realitě, za kterou by se nemuselo stydět žádné studio z tzv. Majors. Verhoeven, jak je jeho zvykem, nabízí skvělý vizuál, pohledné ženy, u kterých se nebojí odhalit víc z jejich křivek, a zároveň nabízí vášně, intriky, spiknutí a kvaziválečné scény, jak je u takových stylizovaných hollywoodských produkcí zvykem u válečných melodramatů. Je to umělé, vykonstruované a v některých momentech obrazem i dialogy opravdu hloupé. Kdo chce ale podívanou, má ji mít. Pro mě Černá kniha představuje dokonalý protipól např. našeho výborného válečného snímku Smrt si říká Engelchen. Ten ode mě dostal spolehlivých 5*, Verhoevenovi nadělím pouhé dvě. Celkový dojem: 45 %. (05.05.2011)