VOD (1)
Série(16) / Epizódy(561)
-
Série 1 (1972) - 9 epizód
-
Série 2 (1973) - 18 epizód
-
Série 3 (1974) - 39 epizód
-
Série 4 (1975) - 42 epizód
-
Série 5 (1976) - 39 epizód
-
Série 6 (1977) - 42 epizód
-
Série 7 (1978) - 34 epizód
-
Série 8 (1979) - 39 epizód
-
Série 9 (1980) - 36 epizód
-
Série 10 (1981) - 42 epizód
-
Série 11 (1982) - 33 epizód
-
Série 12 (1983) - 41 epizód
-
Série 13 (1984) - 39 epizód
-
Série 14 (1985) - 39 epizód
-
Série 15 (1986) - 39 epizód
-
Série 16 (1987) - 30 epizód
Obsahy(1)
Ke svému názvu přišli Bakaláři až o něco později. První pořad se jmenoval Kufr za dveřmi. O příběhy na toto téma tvůrci požádali psychiatra Miroslava Plzáka, Jaroslava Dietla a Vladimíra Menšíka. Vladimír Menšík tehdy napsal povídku o manželovi, který při banální hádce rozkopl dvířka od kredence a kufr, do něhož je jeho žena uložila, aby je odnesl opravit, považoval za vyhazov. Diváci byli nadšeni, psali a přáli si pokračování. Jaroslav Dietl svolil, že bude pro nově vznikající pořad psát scénáře, ale kde neustále brát témata? Další nápad si poradil i s tímto problémem: výzva, aby diváci psali své příběhy, vyvolal až nečekanou reakci. Dopisy, které během následujících let přišli do televize, by se daly počítat na desetitisíce. Pořad dostal název Bakaláři vědy manželské. „Bakalář byl ve středověku učitel, člověk, který předával zkušenosti. Řekli jsme si, že našimi bakaláři budou právě diváci. Ať se o své zkušenosti dělí, ať je předávají druhým,“ prohlásila Libuše Pospíšilová. Témata, která přicházela, však měla daleko širší okruh. Lidé se psali i věci, které dosud nikomu nesvěřili. Jeden z dopisů dokonce začínal slovy: „To bych neřekla ani panu faráři...“ A tak nakonec zůstali jednoduše jen Bakaláři. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie používateľa vypravěč k tomuto seriálu (4)
Dům (1975) (S04E05)
Klaustrofobní bakalářská povídka na téma „básnicky bydlí člověk“. Čili: jak čtenář Rimbauda objevil trhlinu. ()
Šachy (1975) (S04E21)
Na bakalářských historkách mě často irituje, s jakou lehkostí a povrchností líčí skutečné osobní bolesti. Nehierarchizované vyprávění k sobě nerozlišeně přiřazuje zlomové okamžiky s nekonečnými bezobsažnými záběry na kolorit životů postav – zde především šachové partie doprovázené stereotypními pokusy mimických svalů zúčastněných hráčů působit zamyšleně apod., což se nadto ústřednímu páru vyloženě nedaří – a ponechává zcela zásadní scény nereflektované, nezvýznamněné. Jakmile chlapec s dívkou vykročili nocí k jejímu domovu, mlčíce (jako by byli němí), vybavil jsem si hned zdrcující a ničivou němotu potenciálních milenců v Leighově silném debutu Bleak Moments, němotu vyřízených slov. Zde jen slepá kamera eviduje účelný pohyb, z něhož nelze vyvodit, zda mlčí nesmělost, hloupost, touha či jazyk ztuhlý kolektivizovanou (a normalizovanou) mateřštinou. To, co se nakonec strhne po tom nepravděpodobném „Já jsem tady doma“, neutěší ani nedojme, ale vzbudí úzkost. ()
Zlodějka (1975) (S04E30)
Nervní kamera, afekt a šílenství se marně snaží vsugerovat, že je tato neveselá televizní anekdota tzv. „ze života“ opravdu zábavná. Nacházelo-li se však v ní semínko vtipu, nevyklíčilo, a to ani přes veškeré herecké umění zúčastněných. ()
Zabijačka (1980) (S09E05)
Nutnost převést banální mileneckou epizodu na jednoaktové televizní drama (s předvídatelným vyvrcholením) proměnila vyprávění v jakési socialistické cinéma vérité, tj. v záznam zabíjačky snímané reportážní kamerou předpůlnočních Aktualit, tj. jalově, zato s velkým pochopením pro maso. Prostě: poctivou prací k manželské integraci. ()