Tohle se stává jen druhým

dosť mi vadilo, že Deneuve, aj keď mala hrať ženu psychicky na dne, strhanú žiaľom a prázdnotou, napriek tomu vyzerala stále rovnako krásne :) počas väčšiny filmu som si hovoril že je to len priemer, obzvlášť keď nemám v láske preexponované herectvo a umenie pre umenie.... a tento pocit sa ma pri scénach v byte zmocňoval príliš často.... bezcielné umáranie sa v nešťastí prechádzajúce až do sebaľútostného bláznovstva.... na druhej strane už počas týchto scén bol cítiť veľký zmysel režisérky pre estetiku, výtvarné cítenie obrazu a vykreslenie psychiky ženy bez konformistických klišé a fráz... a to čo ma nakoniec dostalo bol záver..... prekrásny nádych čerstvého vzduchu, absolútne odťaženie sa od traumy, pochopenie nutnosti ďalej žiť, a jedine tak nedopustiť, aby sa jej milovaná dcérka stala synonymom smútku, utrpenia, žiaľu, smrti, ale radosti, krásy, nehy a života....a to aj napriek večnej bolestnej spomienke na ňu (záverečné "foto") (18.11.2008)

V parafrázi Davida Wagoneara jedné indiánské básně o smrti zní verše „Vážka odnesla třpyt kaluže, / ptačí vejce jsou kameny, všechny bobule uvadají, / bez tebe mé oči nerozlišují světlo a stín, / a ďůlek obou očí vyschl. / Jdu bezcílně jako moje nohy mezi trním a kameny / a myslím na tebe na tvé šílené cestě bez těla.“ Tento film je podobnou básní, obrazově sevřenou, nesentimentální, čirou, vypovídající o cestě pozůstalých k znovunalezení rovnováhy, k uvědomění si sebe sama v novém světě, světě deformovaném náhlou samotou. Citlivě vypointovaný snímek mne nadchl především svým hlubokým ponořením se do zápasu lidských duší s osudem, dokonale podaného obrazově i emotivně. Nemohu přitom opomenout ani strhující herecké výkony obou hlavních představitelů. Především Marcello Mastroianni zde mistrovsky vyjádřil stav, kdy „pták v mém hrudníku zčernal a zmlkl, / kde muž by stál, já sedím. Kde by seděl, / já ležím a hořím. Kde by hovořil, tam se / můj hlas scvrkává do tmavé díry.“ (01.11.2008)

Dvě herecká esa, jedna tragická událost a autobiografické drama, kterým se autorka vyrovnává s vlastním traumatem. Nadine Trintignant sází v tomhle přes čtyřicet let starém psychologickém kousku na herecké legendy, které jakoby skutečně hrály o život vlastního potomka. Co ale na tom, když emočně není její drama úplně jisté, ba naopak: pusté, rozkolísané, přepálené. (07.07.2012)

Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí. (17.01.2011)

Z filmu Tohle se stává jen druhým se vyklubal nevšední zážitek v působivě osobitém stylu. Osobní výpověď je silná a velice soukromá ve své pohnutce a základním impulsu. Film má svůj charakteristický styl v pečlivě vytříbeném aranžmá komponovaných obrazů, kde se přes vybranou delikatesní atmosféru výpovědní hlas stává nejskvostnější, nejprůkaznější a nejneodbytnější hodnotou a následně mohutní silou ve své bezprostřednosti a neodkladnosti. Prostředí, detaily, zvuky, slova, nálada, mlčení, výmluvné pohledy, postoje a vrcholné herectví ústřední dvojice jsou nejsilnějším, nejosobnějším i nejvýstižnějším vyjadřovacím prostředkem nitra a myšlenek autorky. Hlavní ženskou postavou originální koláže rodinné tragédie je Catherine (vynikající Catherine Deneuve) v bolesti velkolepé myšlenky antického dramatu, psychického traumatu a zoufalství hledání smysluplnosti nastalé prázdnoty. V jediný okamžik nastává pád do apatie marnosti a osamělého přijímání mučednického utrpení. Lze nalézt důvod k životu? Hlavní mužskou postavou je Catherinin perspektivní manžel Marcello (skvělý Marcello Mastroianni) v hořkosti slz skutečné životní ztráty. Jak malicherné hned zdá se veškeré lidské snažení po marnivém bohatství a společenské vážnosti. Smířit se člověk musí především sám se sebou, následně se svým nejbližšími, se společností jako celkem i s životem a jeho ranami osudu. Z dalších rolí: láskyplný Caterinin bratr (sympatický Serge Marquand), ochotná a citlivá služka Marguerite (zajímavá Dominique Labourier), či starostlivá a soucitná Sophie (Danièle Lebrun). Vyrovnávání se se smrtí vlastního potomka je již svou podstatou silné a slibné téma. Tento předložený způsob je osobitý, výrazný, působivý a nevšední. Uchvátí svou stylovou formou i obsahovou hloubkou nesmrtelného svědectví. Je to skromné, účelné, zneklidňující, akutní, prosté, velkolepé. Je to výjimečný a originální umělecký zážitek! Život obnažuje svá nejintimnější místa vnitřního světa hodnot, strachu a bolesti jednotlivce. (27.11.2016)