Michel Polnareff

Francouzský zpěvák, textař a skladatel filmové hudby, který celý život plave proti proudu. Narodil se do umělecké rodiny, matka Simone Lane byla tanečnicí a otec Leib Polnareff hudebníkem a svého času i spolupracovníkem Édit Piaf. Během války jeho rodiče utekli na venkov, brzy po narození Michela se ale rodina vrátila do Paříže. Talentovaný Michel se už v pěti letech začal učit hrát na klavír, během dalšího života ovládl i hru na kytaru, bicí, xylofon a basu. Po škole si odbyl sedm měsíců vojenské služby v Montluçon - jako člen plukovní kapely. Po návratu z armády se pokusil pracovat jako bankovní úředník a pojišťovací agent, záhy ale dal přednost živnosti, která lépe odpovídala jeho svobodomyslné nátuře – stal se pouličním kytaristou, jehož pódiem byly schody pařížské baziliky Sacré Cœur.

V jednadvaceti letech zvítězil Polnareff v rockové soutěži pařížského klubu Locomotive, cenu „Revue Disco“, jejíž součástí byl i kontrakt s renomovaným vydavatelstvím Paris Barclay ale odmítl převzít. Přesto na sebe první úspěch nenechal dlouho čekat a přišel hned následující rok spolu s prvním singlem „La Poupée qui fait non“, který vznikl přičiněním Luciena Morisse, ředitele rozhlasové stanice Europe 1 a Polnareffova pozdějšího manažera.

Hudební styl i image Michela Polnareffa se od začátku vymykaly standardům doby, excentrické oblečení a účesy, výrazné sluneční brýle a cílené provokace se staly jeho charakteristickým rysem, stejně jako celoživotní zájem o nové hudební technologie. Jen několik měsíců poté, co jej první nahrávka katapultovala mezi hvězdy francouzského hudebního nebe, získává Polnareff prestižní ocenění „Prix critique de la Rose d'Or d'Antibes“ a začíná chrlit jeden hit za druhým: „Sous Quelle Étoile suis-je ne?“, „L'oiseau de nuit“ (1966), „Le Rois des fourmis“, „Ame câline“ (1967), „Le Bal des lazes“ (1968) ad. Na vlně slávy a úspěchu se vezl až do konce 60. let, v roce 1970 jej ale zasáhla nečekaná tragédie: Lucien Morisse spáchal sebevraždu. Polnareff se po této události stáhl do ústraní, propadl depresím, nespavosti a začal mít vážné potíže se zrakem. Na scénu se vrátil v roce 1972. Následující léta sice byla ve znamení úspěšných turné po Japonsku, Polynésii i Severní Americe, štěstí mu příliš nepřinesla. Podvodem svého účetního Bernarda Seneaua se ocitl v dluzích, které nebyl schopen zaplatit, série mediálních útoků skončila až před soudem obviněním z obscénnosti a poslední ranou byla smrt matky. Po těchto událostech odjel Polnareff do USA, kde nějaký čas žil v anonymitě.

V roce 1975 se dostává do povědomí amerických posluchačů písní „Jesus for Tonight“ a ve stejné době skládá hudbu pro drama RTĚNKA a vyráží na další japonské turné. Do France se vrací až v roce 1977, kdy se účastní soudního jednání, týkající se předchozího finančního skandálu. Zároveň vydává nostalgickou píseň „Lettre à France“, v níž se vyznává z touhy po vlasti.

V roce 1984 Polnareff opět spolupracuje s režisérem Gérardem Ourym – s nímž už předtím spolupracoval na hudbě pro komedii POŠETILOST MOCNÝCH – a skládá hudbu pro snímek POMSTA OPEŘENÉHO HADA. Do Francie se natrvalo vrací v roce 1989 s písní „Goodbye Marylou“. O rok později vzniká ve spolupráci s Mikem Oldfieldem další hudební projekt, nazvaný „Kâma-Sûtra“. Roku 1995 nahrává Polnareff v USA úspěšné album „Live at the Roxy“. V té době se také podrobuje operaci očí, která ho zachránila před slepotou. Roku 2007 vydává zatím poslední album „Ze (Re) Tour 2007“ a obdrží cenu za celoživotní přínos hudební scéně „Victoire d'honneur“.

Vesper "vesper001" Lynd