Tohle se stává jen druhým

dosť mi vadilo, že Deneuve, aj keď mala hrať ženu psychicky na dne, strhanú žiaľom a prázdnotou, napriek tomu vyzerala stále rovnako krásne :) počas väčšiny filmu som si hovoril že je to len priemer, obzvlášť keď nemám v láske preexponované herectvo a umenie pre umenie.... a tento pocit sa ma pri scénach v byte zmocňoval príliš často.... bezcielné umáranie sa v nešťastí prechádzajúce až do sebaľútostného bláznovstva.... na druhej strane už počas týchto scén bol cítiť veľký zmysel režisérky pre estetiku, výtvarné cítenie obrazu a vykreslenie psychiky ženy bez konformistických klišé a fráz... a to čo ma nakoniec dostalo bol záver..... prekrásny nádych čerstvého vzduchu, absolútne odťaženie sa od traumy, pochopenie nutnosti ďalej žiť, a jedine tak nedopustiť, aby sa jej milovaná dcérka stala synonymom smútku, utrpenia, žiaľu, smrti, ale radosti, krásy, nehy a života....a to aj napriek večnej bolestnej spomienke na ňu (záverečné "foto") (18.11.2008)

Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí. (17.01.2011)

Dvě herecká esa, jedna tragická událost a autobiografické drama, kterým se autorka vyrovnává s vlastním traumatem. Nadine Trintignant sází v tomhle přes čtyřicet let starém psychologickém kousku na herecké legendy, které jakoby skutečně hrály o život vlastního potomka. Co ale na tom, když emočně není její drama úplně jisté, ba naopak: pusté, rozkolísané, přepálené. (07.07.2012)

Tak tohle mě dostalo. Silně emotivní snímek kde se Nadine Trintignant pustila do těžké úlohy předložit nám své autobiografické zážitky ze smrti vlastní dcery. Co horšího se může v rodině stát, než přijít o jediné dítě ? Určitě nic. Výborné herecké výkony Mastroianniho a Catherine Deneuve, jako by to opravdu zažívali. Přiznám se, že mi trochu vadil styl zvolené hudby, ale na závěr trochu vylepšení, takže přimhouřím oko a nechávám plné hodnocení. Snímek má co říct i po 40 letech. NEPŘESTANU MÍT RÁD TEN ČAS TŘEŠNÍ, AČ MI Z TÉ DOBY ZBYL NA DUŠI ŠRÁM. JÁ SMUTEK V SRDCI UŽ NAVŽDYCKY MÁM..... (11.07.2011)

Proklamovaná autobiografičnost z toho rozhodně cítit je. Catherine s Marcellem hrají výtečně. Natočené to není vůbec zle. Co tu tedy hapruje? Teoreticky vůbec nic, jen mě to ani trochu nezaujalo. Přišlo mi to emočně zcela pusté. A přitom jsem přesvědčen, že autorčiným záměrem byl naprosto přesný opak. (16.08.2008)