Podivný prípad Benjamina Buttona

Po delší době spojené s nekonečnými odklady jsme se i my (já + přítelkyně) konečně dostali do kina na poslední dosud neviděný oscarový film, kterým byl právě neuvěřitelný Benjamin Button. Vyzbrojeni nutnou dávkou M&M’s na 166 min stopáž jsme usedli do horní řady a tak započalo naše sledování Benjaminova podivuhodného příběhu. Zpět tedy k tématu - filmu. Na úvod bych rád poznamenal, že tohle sice není 100% záležitost, ostatně jen málo filmů této hodnoty dosahuje, zato se ale rozhodně jedná o silný nadprůměr. Netřeba opakovat, že Fincher je zručný režisér, ale rád znovu pochválím obsahovou + vizuální stránku a samozřejmě nesmím zapomenout ani na výtečnou práci maskérů. Herecké výkony jsou také na vysoké úrovni, i když se jedná především o Pittovo sólo, později přeměněné na duo Pitt + Blanchett. Co bych ale trochu zdrbnul je hudební doprovod, Desplat je sice zkušený skladatel a neříkám, že se mi to po této stránce vůbec nelíbilo, spíše to mohlo být o dost výraznější a hudba tak mohla znatelněji podtrhnout určité momenty. Konec ale balastu a přejděme k věci. Fincher u mě zabodoval především dvěma věcmi: 1) Benjaminův příběh mi trochu připomněl Burtonovky, tentokrát ale bohužel bez znatelného nádechu fantasy a 2) Při tak dlouhé stopáži dokázal film udržet po celou dobu mou pozornost a ani jednou jsem se nepodíval na hodinky, což se mi jednou stalo i u snímku trvajícího pouhých 80 minut. Když Buttona zhodnotím jako trochu delší celek, působí jistě obstojně, výraznější hluchá místa tam nejsou a nejvíce se mi líbila ta část, kde Benjamin sloužil na lodi. Osobně jsem čekal sice více zážitků z Benjaminových cest, které byly velice zestručněny, ale tohle příjemné dílo přeci jen není nafukovací. Společně se Slumdog Millionaire je tak The Curious Case of Benjamin Button tím nejlepším, co může oscarové klání letos nabídnout. (9/10) (16.02.2009)

Co se týče technické filmařiny naprostá paráda. Bohužel děj mě vůbec nezasáhl. Až do války celkem dobré, pak ovšem následuje sled epizodních scének, příliš vytržených ze života ústřední dvojice, navíc té recyklace Gumpa je tam až moc. Linie matky s dcerou v nemocnici se moc nepovedla a působí skoro jak z nějakého laciného seriálu. Spousta okatého ždímání citů a pomrkávání po cenách, leč mé oko zůstává suché. Opravdu říkáte umírající mamince "chci se s tebou navždy rozloučit"? (01.02.2009)

Když jsem v komentáři k ZODIACOVI napsal, že David Fincher střídá oddychovější, žánrové projekty s těmi ambicióznějšími, musím své tvrzení v případě PODIVUHODNÉHO PŘÍPADU BENJAMINA BUTTONA negovat. Stále ale platí, že David Fincher točí filmy jako nikdo jiný, které narušují divácké jistoty._____ Nečekejte magický realismus Tima Burtona ani patetický film se silným vyprávěním, tahem na oscarovou branku a bezproblémové divácké přijetí dané humanistickým poselstvím jako v případě FORRESTA GUMPA. S tím sice sdílí scénáristu Erica Rotha, ale Benjamin Button není idiot formátu Forresta Gumpa, který prochází dějinami amerického lidu minulého století ve značně zhuštěné a zjednodušené podobě, nýbrž dějiny ignoruje úplně a vypráví se příběh jednoho lidského osudu ozvláštněného jeho "zpětným chodem" (fyzicky, nikoliv psychicky). Divácké jistoty dané nezainteresovaným vypravěčem (dcera předčítá své matce na smrtelné posteli Buttonův deník) a ignorováním dějinných událostí (epizodní střet s německou ponorkou za II. světové války) jsou v závěru rozbořeny (příběh nám dovypráví někdo jiný, přičemž práce se sentimentem je uvědomělá, a zasáhne skutečná událost - hurikán Katrina)._____ Fincher pokračuje ve své studii od okolí odlišujícího se jedince a vypráví o tíze času, ale stejně jako v ZODIACOVI nerekonstruuje konkrétní dobu s citem pro detail, ale její filmovou podobu: BB může sloužit jako ukázka stylistických proměn amerického filmu první poloviny minulého století. Nevím, kdy naposled jsem musel zamáčknout slzu vyvolanou dokonalostí díla (SPOILER: smrt otce je natolik okázalou demonstrací technicoloru, že se to nedá slovy vyjádřit), které se dá vychutnat pouze v celku a nedají se z něj vytrhávat jednotlivé scény. Postavám zůstanou "pouze" jejich příběhy a divákovi zase po zhlédnutí ústa do kořán a neschopnost mluvit, protože se setkal s naprosto geniální záležitostí. "And the Oscar goes to... hope so." (Mimo jakékoliv bodové hodnocení.) P.S. Detailnější rozbor filmu ZDE: http://hobituvblog.blogspot.com/2008/12/blog-post_31.html (29.12.2008)

Forresto Gumpovské schéma je pro spokojenost publika a evidentně i kritiků jasnou definicí pro po výpravné stránce velkolepé romantické příběhy se špetkou absurdity, vskutku neobyčejným hlavním hrdinou a trochou té historie. Narozdíl od Gumpa se ale příběh o historické události jen opírá a hlavní hrdina spolu s divákem jim jen přihlíží (až na jednu událost s německou ponorkou, která paradoxně historii znásilňuje stejně jako celá záležitost s nádražními hodinami a přítomností Roosevelta). Tohle všechno jsem však díky úžasné výpravě, jistým Oskarovým maskám a jednomu z nejlepších výkonů Brada Pitta schopen přejít jen mávnutím ruky. Jen tak lehce z toho však nevyvázne přetažená stopáž, kterou Fincher vyplnil někdy až zbytečně dlouhými scénami (Tilda Swinton, vyhlídková plavba na remorkéru), které v konfrontaci s otcem sledujícím východ slunce, úvodní pasáží v domě důchodců či nejlepší scénou filmu "kdyby řidič taxíku nezastavil na šálek kávy" vypadají jakoby z jiného filmu. Být Benjamin Button o patnáct-dvacet minut kratší a zmíněné scény vypuštěny či zkráceny, uvažoval bych o maximálním hodnocení. Jenže on to není ten Fincher jakého znám, jeho poslední dva filmy ode mne dostaly čtyři hvězdičky a já k nim musím sáhnout i potřetí. (29.01.2009)

Scénář: Eric Roth .. _ Benjamin, sorted to lose people you love. How else could I know how important is for us? _____ Curious Case of Benjamin Button je velkolepé sentimentální představení fantazie a rozjímání nad časem, životem, smrtí, významem i pomíjivostí nás všech. Scénárista Eric Roth se v tomto směru skutečně přesvědčivě vyjádřil. Síla příběhu je však pouze v tom, zda ve vás vyvolá určité pocity. Obsahem totiž diváky neválcuje. Ústřední postavu téměř nezajímají dějinné okolnosti, které formují chod světa a taktéž okolní svět se o tak podivuhodného jedince pranic nezajímá a jen úzký okruh přátel s ním sdílí jeho úděl, který je nám, v čase plynoucích epizodách, postupně předkládán. Délka vyprávění je nakonec poměrně dobře stravitelná, na jeden neobyčejný lidský život až nedostačující. Ale možná, že bych střední část (práci na remorkéru) nahradil něčím poutavějším, protože po Buttonově úžasném „dětství“ v domově důchodců jsem byl možná až moc nažhaven. Finální vztahová houpačka a definitivní omlazení (za tohle bych trailery kopl někam) pak téměř začínají skřípat… _____ David Fincher už není tím razantním tvůrcem, co býval. Nyní režíruje decentně, stylově, bez excesů a ztrácí tím tak jistě část svých dřívějších vyznavačů, ale pořád se v jeho práci skrývá velký potenciál. Ten je v případě CCoBB ochucen výtečnou výpravou, kamerou (dlouhodobý Fincherův technický spolupracovník Claudio Miranda) a opředen libými tóny Alexandre Desplat (soundtrack mi občas lehce připomněl jeho Birth), které asi nejvíce podtrhují melancholickou náladu, jakou snímek má (kdyby někdo váhal, zda film vidět nechť si OST předtím - pro přesnou představu, co ho čeká - poslechne). Brad Pitt si renomé svým výkonem rozhodně posiluje a pro Cate Blanchett mám slabost i kdyby nebyla tak výbornou herečkou. _ BlackBox Projekce _ 90%. (01.01.2009)