Šoa

Kvůli nedostatku času zhlédnuto na tři části. Kdo ale ten prostor má, ať se do devítihodinovky klidně pustí, nemyslím si, že by se to nedalo zvládnout. Naopak. Vyprávění přeživších je natolik sugestivní, že něco jako čas vůbec nevnímáte. Já jsem si projekci ještě prodlužovala neustálým odbíháním na Google, protože jsem do tématu celkem nerd a dokument byl plný jmen, která jsem neznala a hned v ten moment jsem o nich musela něco vědět. Hodně mě proto zaráželo, že mi během tohoto pátrání neustále vyjížděly články, které existenci holocaustu zpochybňovaly... Pro to asi nemám žádná použitelná slova. A děsí mě, že jak ubývá očitých svědků, bude přibývat i dalších takových... individuí. I z toho důvodu je počin jako Šoa neskutečně cenný a ani dalších stovek hodin ve stopáži navíc by nebylo dost. Jsou etapy v našich dějinách, které se prostě nedají vyměřit filmovými minutami. (22.04.2017)

Střelit od pasu nějaké hodnocení je troufalé, ovšem po podumání a pokusu nějak se vyjádřit pomocí hvězdiček narazí člověk na nemalé (až záludné) potíže. Je jasné, že nepohybovat se v nejvyšších patrech může člověku u tématu holokaustu vynést nálepku necity či ignoranta oné nezměrné lidské katastrofy. A je pravdou, že se ŠOA zmocnilo tématu nesmírně poctivě - inu zdá se, že míříme rovnou k 5*. - Jenže: Proč Claude Lanzmann zvolil variantu devítihodinového dokumentu?! Kdyby materiál sestříhal do devíti jednohodinových dílů (Treblinka, Osvětim,...), aplaudoval bych mu vestoje. Takhle stvořil něco v podstatě nekoukatelného. Anebo se tu opravdu najde někdo, kdo dokázal tento film shlédnout jedním tahem? O tom vážně pochybuji. A pak se tedy ptám, proč točit filmy, na které nikdo nikdy vcelku koukat nebude?! Já si dal po 3 hodinách dvouhodinovou pauzu (během níž film normálně běžel dál), a když jsem se k obrazovce vrátil, koukal na mě pořád stejný obličej, od něhož jsem odešel a celkově mi nepřišlo, že jsem o něco přišel. Takže jako film aspiruje tento pokus na palec směrem dolů. Proto summa summarum - jednoznačné hodnocení si vyřknout netroufám. Pravdu má myslím i ten, kdo dá 5*, i ten, co dá "odpad" - já bych se vzhledem k formální nestravitelnosti přiklonil k té druhé variantě. (10.11.2008)

Škoda, že je k dispozici jen pět hvězdiček! Celý dokument jsem sledovala ztuhlá hrůzou a nepochopením, jak se něco takového mohlo vůbec dít a jak někteří aktéři můžou být tak bez emocí (zaměstnanci železnic). Zvláště část o plynových komorách a pecích by měli pouštět náckům pořád dokola! Film inspiroval francouzsky píšícího Američana Jonathana Litella k napsání knihy Laskavé bohyně. Je to fiktivní zpověď nebo spíš rekapitulace života esesáka, poté ctihodného občana, který necítí žádnou vinu a popisuje vše nezúčastněně do posledních, hlavně technických detailů. 900 stran, pro otrlé. Goncourtova cena.----Po přečtění komentářů: Nechápu, jak někdo může napsat, že to bylo nudné! To se asi nedíval nebo pořádně neposlouchal!!!To by jako mělo trvat pět minut, v klipovém duchu, měla by tam být love story, sex a honička v autech nebo co jako???To je o HOLOCAUSTU! To normálního slušného člověka nudit prostě nemůže!!! (21.04.2010)

Dokument nám pouštěli už na základce, ale tenkrát jsem tomu nevěnoval extra pozornosti. S odstupem času a zájmem o dané téma jsem si ho celý pustil až nyní. Oproti novodobým dokumentům je tohle natočeno velmi odlišným způsobem a pustit to dnešní, řekněme mladé či mladší generaci lidí, tak bude pro ně asi velký problém to dokoukat, ne-li vypnout po několika minutách. Stopáž je samozřejmě hlavní příčinou a přiznám se, že zpočátku byla odrazující i pro mě, na jeden zátah jsem to nedal. Největší problém vidím v pozici překladatelů. Když se lidé začnou zpovídat, nejdříve slyšíme vše Polsky či Německy a až posléze se začne překládat. Tohle mě štvalo neskutečně. Být zde titulky přímo, mohlo se ušetřit tak dvě hodiny času. Přístup Lanzmanna nebyl někdy úplně profesionální. Když opomenu, že tam hulí jedno cigáro za druhým ( ale chápu, prostě jiná, free doba kinematografie ), tak jeho někdy až časté skákání do řeči či tlačení na přeživší ať promluví, nebylo to na místě. Jak jsem si před puštěním tipl, tak dokument se zaměřuje čistě na vyhlazovací tábory, to je potřeba zdůraznit. V tomto ohledu mi tu však některé chybí. Máme tu samozřejmě Osvětím, Treblinku a taky Chelmno, okolo těchto tří se budeme motat nejčastěji. Jen letmý pohled a pár záběrů ze Sobiboru a Belzecu. Majdanek je vynechán kompletně. Tohle mě hodně zamrzelo. Nevím, jestli se tak Lanzmann rozhodl skrze dostupnosti komunikace s přeživšími daných táborů smrti, no kdoví. Pokud bych měl hodnotit pozitiva, největší váhu tu mají samozřejmě židé, kteří si tímto peklem prošli a měli tenkrát možnost vyprávět. Velmi mě překvapila účast českých židů, kteří tady dostali vesměs nejvíce prostoru - Glazar, Muller, Vrba. Lanzmann si dal práci a cestuje po celém světě - New York, Korfu, Varšava či Jeruzalém. Uslyšíme však i obyčejné lidi, kteří v okolí táborů žili, nebo pracovali na dráhách a měli vše z první ruky. Taktéž zpověď některých bývalých SS a dalších pracovníků. Tajně pořízené záběry při výslechu strážného Suchomela ( Treblinka ) jsou takovým diamantem. Tohle dnes už prostě neuvidíte a v jiných/starších dokumentech taky ne. Konfrontace SSáka Oberhausera ( Belzec ) v hospodě při čepování piva je skvělá. Ten sice skoro nic neřekne a dělá netykavku ale člověk alespoň vidí, jak selhaly poválečné rozsudky, nejen, bývalých strážných, kteří směšnými tresty v pohodě dožívali. Nejlegračnější je ta klasika, že nikdo nic nevěděl, všichni všechno popírají a vlastně za nic nemůžou. Z již zmíněných táborů tu máme spoustu záběrů. Pro člověka, který tato místa nikdy nenavštívil to může být alespoň částečný obrázek, ale určitě bych doporučil samotnou návštěvu kteréhokoli místa. Dnes jsou hlavně už i trochu jiná a upravená s muzei. Šoa možná nebude ten nejlepší dokument o holocaustu ale v určitém kontextu a ohledech je jedinečná a nemá konkurenci a ani už nikdy mít nebude. (10.04.2023)

Pozeral som to síce dva týždne ale stojím si za tvrdením, že 9 hodín bolo málo. Najdlhší film aký som zatiaľ videl rozpráva jeden smutný príbeh jedného smutného obdobia 2 svetovej vojny. Snímka sa skladá iba z rozhovorov tých ktorí prežili toto peklo. Autorova snaha a práca na ktorej robil 10 rokov vytvorila úžasnú mozaiku a najrealistikejší pohľad na vyhladzovacie tábory. V rozhovoroch sú zachytené otrasné príhody členov sonderkommanda, židov ktorí prežili ale aj obyvateľov dediniek pri týchto táboroch, nacistických dôstojníkov (tí mali ťažké otázky) až po zamestnancov železnice a samotného rušňovodiča. Po tomto dokumente som nezostal rozcítený, ani smutný... ale emočne prázdny rovnako ako židia (sonderkommando) ktorí zabíjali tisícky ľudí každý deň a už nemali žiadne pocity. Bez emócií akurát z otázkou ako sa toto všetko mohlo stať... (08.06.2017)