Hezké chvilky bez záruky

Chytilové rukopis je nezaměnitelný, ale neřekl bych, že to je přednost. Téměř každá žena v tomhle filmu se chová střeleně, zatímco téměř všichni muži v tomhle filmu jsou pro změnu "blbá sexistická prasata"... O hereckých výkonech sice mluvit lze, ale způsob jejich podání připomíná reportáž ze zkoušky divadelního představení. Těkavý obraz ani podivně sterilní zvuk nedokážou zprostředkovat víc než jen základní informaci o tom, co a kde se děje. Nezanedbatelný fakt, že film je také estetická záležitost, že jeho nejsilnější zbraní přesvědčivý UMĚLECKÝ výkon, režisérka zároveň programově ignoruje a současně něčeho takového vlastně vůbec není schopna (jak dokládají filmy, kde se o to alespoň snažila). Základním výrazovým prostředkem Věry Chytilové, minimálně v tomto filmu, je evidentně řev, základní situací naprostá neschopnost naslouchat druhému. Oproti Chytilové starším filmům překvapivě ubylo feminismu, neboť v tomhle filmu si nerozumí ani ženy mezi sebou a celý "filmový vesmír" se zde mění v jedno nekonečné kolbiště. Ten film mi ovšem přijde notně nepravdivý a vykonstruovaný. Ne, že by člověk takové věci sem tam nezažíval, ale tvrdit, že to je jediný životní pocit je asi stejně nepravdivé, jako tvrdit pravý opak, totiž, že svět je dokonalé místo k životu a všichni lidé jsou milí a harmoničtí... Možná, že kdyby to byla reportáž, bylo by to skoro stoprocentní, tedy samozřejmě pokud by byly dialogy přesvědčivější a nepůsobily jako podivné obludárium a sbírka absurdních výroků... Jako film to ale jednoduše nefunguje, a to navzdory některým poměrně slušným hereckým výkonům (Válková-Janěková, Bareš, Hofmann, Kraus, Jana Pehrová-Krausová) i výborné filmové hudbě... Celkový dojem: 55% (26.09.2006)

Upřímně míněná, nervní zpráva Věry Chytilové o době vymknuté z kloubů a našem každodenním šílenství se rozpadá na epizodky, přičemž nejedno z letmo nahozených témat by v pohodě vystačilo na silný film. Škoda taky názvu, Příběhy obyčejného šílenství by slušely daleko více, kdyby je ovšem již neobsadil Petr Zelenka pro své divácky jistě vděčnější, ale prakticky bezobsažné dílko. (10.01.2008)

Chytilová viděla velmi dobře do lidských duší. Prostředí psychologické poradny sedí k takovým výpovědím velmi dobře, povedla se i konfrontace se životem samotné rádkyně-psycholožky, která se plácá ve stejném marasmu jako její klienti. Té nadsázky tam bylo akorát tolik, aby se téma sem tam trochu odlehčilo a člověk se mohl občas i od srdce zasmát. (18.04.2014)

Komedie o tom, jak si nelze dělat iluze. Jednoznačně nejlepší polistopadový film Věry Chytilové, možná její nejlepší vůbec. Je vynikající v jednotlivostech, v celku jako takovém katastrofálně selhává, překvapivě funkčně pojí jednotlivé vypravěčské/narativní línie, ale potřeboval by ujasnit v konceptu a pevnější ruku dramaturgovu, která by eliminovala z filmu ta camea a nadbytečné motivy. Ale i když se toho dá Hezkým chvilkám bez záruky opravdu hodně co vytknout, konečně je to český film, který není mrtvolkou (jako je tomu u i přes snahu tvůrců nežánrových teenagerovských komedií anebo blitek pánů Menzela či Hřebejka a Trošky), ale je živelným a dýchajícím počinem, ve kterém se to hýbe! V jistých chvílích je to, přiznávám, moc tendenční a většina postav je ze scénáristického pohledu pouhými Deus Ex Machinami, ale ta sebeprojekce diváka do díla včetně závěrečného z(a)mrznutí obrazu funguje dokonale. A David Kraus překvapivě obstojně hraje, jeho hudba dodává filmu na drajvu, užití digitální kamery má svůj účel, akorát - ten film je určen víc ženám než mužům. Na druhou stranu bavit se o vyznění českého(!) filmu a ne pro změnu o jeho prachbídném zpracování je takový malý polistopadový zázrak. (26.01.2007)

Chytilovej musím priznať, že vždy chápala dobu, v ktorej točila film, ktorý ju mal reflektovať. Chvilky už svojou formou evokujú hektickú dobu. Sledovať kameru je rovnako nepríjemné, ako žiť súčasným veľkomestským štýlom, keď v ňom chceme praktikovať tak tradičné zvyky, akými sú v prvom rade rodina. Taktiež zvolená nesúrodá mozaika evokuje dojem roztrieštenosti, len neviem, či to bol zámer, alebo neschopnosť dramaturga udržať film v celku. Keď má divák pocit, že by sa mala znova objaviť jedna z predstavených postáv, prichádza nová. Tá niečo povie, posťažuje sa a už sa možno ani nevráti. Viac by som prijal tradičnejšiu kompaktnú mozaiku menšieho počtu postáv, ktorou by Chytilová určite nasrala menej divákov a zároveň by ani nesklamala svojich skalných fanúšikov. (17.03.2016)