Punk jako životní postoj

Bejvávaly časy. Se slzou v oku a zdviženým prostředníčkem si říkám aspoň že nám ta hudba zůstala. Standartně pojatý dokument, dělaný ale od srdce, dýchne agresivním duchem mládí prostořekých neo-beatníků, ale čím více se blíží ke svému konci, tím spíše vzbuzuje u diváka melancholické záchvaty - z ikonických rebelů zbyla mnohdy jen notně zvrásněná a opotřebovaná schránka, jejíž majitel se ji zoufale snaží udržovat v takovém stylu, jakým ji po dlouhá léta pomalu a vytrvale ničil. A to nemluvím o tom, že někteří géniové už nás opustili natrvalo (R.I.P. Joey, Kurte). Solidně zvolený výběr písní trefně dokládá to, o čem se rozmáchle či prostořece jako zamlada vyjadřují mluvící hlavy a dobové záběry fanatických fanoušků místy působí jako velmi silný odstrašující příklad přehnané oddanosti (až blbosti). Zakončím slovy Iggyho Popa: "There's nothing left to life but a pair glassy eyes... raze my feelings one more time!" (27.10.2008)

Celkem zajímavý dokument o historii punku a jím ovlivněných hudebních žánrech (nová vlna, grunge, hardcore, alternativní americký kytarový rock, noise, hip-hopové fúze...), kterému ovšem podrážejí nohy dvě věci - přílišné ukotvení na americké straně Atlantiku a taková (chtělo by se říci punková:-)) roztěkanost a roztříštěnost, kdy tvůrci sami jakoby nevěděli, pro jakou koncepci se vlastně rozhodli. Nějaká tu ale byla a dobře ji vystihuje v české distribuci zvolený název Punk jako životní postoj... Jde spíše o postihnutí jakéhosi spodního duchovního proudu západní civilizace, jejíž špičkou ledovce byl právě hudební žánr zvaný punk... (Nemožnost u DVD vypnout místy nepříjemný český dabing je už vůbec šílenost, zvláště u hudebního dokumentu! Skvělý tah, firmo Intersonic...) (29.01.2008)

Až príliš priestoru je tu venované americkej predpunkovej scéne (čím nechcem povedať, že namala byť spomenutá, ale z 88 minútového dokumentu je 25 minút naozaj veľa!!!), čo ide samozrejme na úkor iných punkových období a kapiel. No a ak sa nejaký dokument chce pýšiť názvom Punk attitude, určite by mu z jeho zorného uhľa pohľadu nemal vypadnúť working-class (alebo ak chcete Oi!) punk s Jimym Purseyem a jeho kapelou Sham 69 na čele. Pre boha, veď oni zachránili punkové "hnutie" pred totálnou komercializáciou a falošným pozlátkom, keď (ako sa spomína aj v dokumente) sa z punku stala len módna záležitosť. Preto ak niekto robí dokument na počesť Joeyho Strummera a dá prednosť umelohmotným Blink 182, Limp Bizkit či Green day na úkor kapelám ako boli spomínaný Sham 69, Cock sparrer, Major accident, Last resort či 4skins, tak to človeka trochu zamrzí :-( Preto musí ísť z môjho pohľadu jedna hviezdička dolu. V každom prípade sa jedná o dokument, ktorý je naozaj hutne nabitý informáciami a to nehovorím o druhom dvd, ktoré obsahuje 133 minút rôznych bonusov rozdelených do rôznych tém ako napríklad: punk a ženy, punk a výtvarné umenie, ziny, móda... Takže si myslím, že za zhliadnutie nič nedáte. (09.02.2009)

Oproti novějšímu Punk's Not Dead má Attitude historičtější vědomí a obecně širší záběr. Přiznává punku kořeny, ať už v New York Dolls, MC5 nebo The Velvet Underground, všímá se paralel i rozdílů v jeho genezi na obou stranách Atlantiku, zmiňuje to jak z něj vznikla new wave a jak ovlivnil další žánry. A tak se objeví jak New Yorkská hard-corová straight edge scéna, tak se mluví o tom jak se punk promítl do Nirvany. Letts se vyhýbá nějaké čistě adorační poloze, objevují se spíš úvahy o tom co je punk a jak může ještě nějak působit nebo fungovat. Je prostě vidět, že Letts punk zná, má k němu vztah a, což je asi nejdůležitější a ve výše zmíněném Punk's Not Dead mi opravdu chybělo, má nejen svojí vlastní představu o tom, co punk je a prožil s ním část života, ale dokáže i pojmout ten žánr celý, od Patti Smith až k Black Flag, od Siouxsie & the Banshees po Green Day . (30.08.2009)

Punk: Attitude - názov pekný, no dať o hviezdičku viac by mi prišlo už čisto ako pózerina. Avšak pripomenúť si niektoré naozaj kvalitné skupiny bolo príjemným zážitkom, no bohužiaľ im bolo venované málo pozornosti, a čo mi je ľúto, tak také pecky ako The Adicts alebo Joy Division boli úplne vynechané (aj keď v jednom úseku som začula kúsok JD, no hovorené o nich nič nebolo). Naopak bola som prekvapená, čo tam robili takí Limp Bizkit (úplne odveci) alebo opisovanie nezmávych, alebo veľmi starých skupín zo začiatku mi tiež liezlo na nervy, lebo tomu venovali veľa času. Kto si chce spraviť prehľad o punku, radím skôr originálny "Punk's Not Dead". Tam sa dostanú k slovu aj kvalitnejší predstavitelia novšej generácie, a nie iba samí vyžití dedkovia, lepšie skupiny a ak sa nemýlim, tak aj viac live show. (16.10.2011)