Tatarská poušť

Jestli to je tím mizerným DVD od Levných knih s kdovíproč francouzským dabingem, nevím. Ale film mne moc nevtáhl. Kulisy jsou úžasné, iránský Bam (v roce 2003 byl poničen zemětřesením) ve své slávě. Ale buď že tam bylo moc postav a na žádnou nebyl prostor, nebo se to hnalo kupředu až moc rychlými skoky a spousta věcí zůstala nevysvětlených (kdo se vetřel do pevnosti místo Lazaruse?), přišlo mi to celé takové nedořečené, nakousnutá věta bez konce. Chápu, že jde o alegorii, která by se dala vztáhnout na současné workoholiky, kdy je člověk obětí nesmyslných rozkazů vedení a čeká, ani neví na co, ale k dokonalosti mi u filmu zkrátka něco víc chybělo. (01.08.2010)

Jediná adaptace románu Dina Buzzatiho přinesla příležitost pro nevšední all - star film, který až v druhém plánu se s naprostou samozřejmostí proměnil v dusné psychologické drama. Za zmínku především stojí výkon Giuliano Gemmy, který skutečně nebyl jen Angeličiným Nicolasem, a Jacquese Perrina, který si tu prochází příběhem zmaru celého jednoho života. Perrinovu linii pak skvěle doplňuje Helmut Griem. Naprosto standardní, ale nikoli slabé, výkony odvádějí Jean-Louis Trintignant a Max von Sydow. Ovšem zdaleka největším překvapením je Rolf Wanka, který opětovně dokazuje, že není malých rolí. Jeho závěrečná etudka v sobě zrcadlí celý jeho profesionální život a na minimální ploše je z něj možno vyčíst příběh celého osudu člověka. V něco takového jsem ani nedoufala. (30.03.2013)

Na první pohled tenhle film nabídne hodně slušně vybavenou pevnost uprostřed pouště. Na té poušti je vcelku slušnej regiment francouzských vojáků a tihle francouzští vojáci mají psychiku úplně v prdeli. Jejich jediný aktuální zájem je chovat se podle pravidel pevnosti. Nikdo nesmí pevnost opustit, nikdo nesmí ani ceknout. Kdo pevnost opustí a pak se vrátí, bude bez milosti zastřelen. Mohlo by se totiž jednat o zvěda, kterého Tataři zblbli a poštvali proti svým kamarádům. Kluci Francouzští jsou v takový schíze, že ačkoliv je od pevnosti na všechny světové strany alespoň tří kilometrový výhled do písečných dun, pořád si myslí, že Tatar přijde během minuty a celou pevnost, velikostí největšího pevnostního komplexu v Evropě, sestřelí jedním kanonem. A kanony? Ty v žádném případě nesmí použít. Kdyby kanon vystřelil, tak by se tím plukovníci mohli unáhlit a to by se šéfům taky nemuselo líbit. Psychologie jako prase. Klobouk dolů. Bylo mi z nervů na blití celé dvě hodiny. A to jsem ani nemusel být uprostřed pouště v pevnosti, se jejíž obranou by měl problém i generál „pouštní liška“ Rommel. (10.09.2013)

Méně známější italský literární bratříček Mannova Kouzelného vrchu. Zurlini se velmi profesionálně snaží neztratit ani píď z myšlenkové stavby románu, přičemž mu pomáhá jak herecký ansábl v čele s Maxem von Sydowem, který přesně vystihl muže živícího se do poslední chvíle nadějí, že přijde vysněný cíl jeho života - útok tatarských hord -, cíl, kterému obětoval celý svůj život a duši, tak Morriconeho hudba geniálně vystihující duši mužů čekajících na vysněný okamžik jejich životů, čekajících týdny, roky... (22.04.2009)

Nesmírně podivné, nesmírně neuchopitelné, nesmírně pomalé, nesmírně vtahující, nesmírně komplexní, nesmírně nesoudržné. Film, který je v rámci dojmů tak protikladný, jsem snad ještě nikdy neviděl. Tatarská poušť je podmanivou podívanou, již umocňuje nejen přehlídka hereckých es v čele s Perrinem, Von Sydowem a Reyem, ale zejména znamenitá obrazová stránka a Morriconeho rovněž podivně neuchopitelná hudba. Nevím, jak to vstřebat. Je to dílo fyzické i abstraktní. Divák si musí zasloužit a poctivě vysedět každou minutu. Líné plynutí času postavy filmu nikam nesměruje. A v tom právě shledávám klíč k přijetí Tatarské pouště. Myslím, že chápu jeho přesah, ale z hlediska možné interpretace ho více ocení diváci starší. Nejlépe tak se na film podívat zjevně vícekrát a v různých fázích života. (01.11.2023)