Tatarská poušť

Na první pohled tenhle film nabídne hodně slušně vybavenou pevnost uprostřed pouště. Na té poušti je vcelku slušnej regiment francouzských vojáků a tihle francouzští vojáci mají psychiku úplně v prdeli. Jejich jediný aktuální zájem je chovat se podle pravidel pevnosti. Nikdo nesmí pevnost opustit, nikdo nesmí ani ceknout. Kdo pevnost opustí a pak se vrátí, bude bez milosti zastřelen. Mohlo by se totiž jednat o zvěda, kterého Tataři zblbli a poštvali proti svým kamarádům. Kluci Francouzští jsou v takový schíze, že ačkoliv je od pevnosti na všechny světové strany alespoň tří kilometrový výhled do písečných dun, pořád si myslí, že Tatar přijde během minuty a celou pevnost, velikostí největšího pevnostního komplexu v Evropě, sestřelí jedním kanonem. A kanony? Ty v žádném případě nesmí použít. Kdyby kanon vystřelil, tak by se tím plukovníci mohli unáhlit a to by se šéfům taky nemuselo líbit. Psychologie jako prase. Klobouk dolů. Bylo mi z nervů na blití celé dvě hodiny. A to jsem ani nemusel být uprostřed pouště v pevnosti, se jejíž obranou by měl problém i generál „pouštní liška“ Rommel. (10.09.2013)

Moj prvy Valerio Zurlini. Z talianskej kinematografie mi teda Zurlini vela nehovori, a po tomto filme tomu este dlho tak aj bude. Nicota a miestami aj nihilizmus dostava az neprirodzene vela priestoru, z hercov je pre mna znamejsi snad len Noiret. No nic, Zurlinimu sa budem vyhybat, a ostanem verny Filmom Sergia Corbucciho, Antonioniho, Stena, Felliniho .... 30 % (13.09.2014)

Jestli to je tím mizerným DVD od Levných knih s kdovíproč francouzským dabingem, nevím. Ale film mne moc nevtáhl. Kulisy jsou úžasné, iránský Bam (v roce 2003 byl poničen zemětřesením) ve své slávě. Ale buď že tam bylo moc postav a na žádnou nebyl prostor, nebo se to hnalo kupředu až moc rychlými skoky a spousta věcí zůstala nevysvětlených (kdo se vetřel do pevnosti místo Lazaruse?), přišlo mi to celé takové nedořečené, nakousnutá věta bez konce. Chápu, že jde o alegorii, která by se dala vztáhnout na současné workoholiky, kdy je člověk obětí nesmyslných rozkazů vedení a čeká, ani neví na co, ale k dokonalosti mi u filmu zkrátka něco víc chybělo. (01.08.2010)

Do Tatarské pouště jsem šel vysloveně jako do potenciálně pětihvězdičkového filmu. Na první pohled snímku není co vytknout, naopak možno obdivovat řadu nádherných vizuálních kompozic (odjezd i příjezd kočárem, pochod vojáků uprostřed hustých mrazů...) a vnímat hvězdné mezinárodní obsazení i na úrovni zcela epizodních rolí. Bohužel se dostavilo zklamání. V něčem mi to připomíná častý problém současné tvorby v podobě snímků s perfektní technickou a vizuální stránkou v doprovodu nevydařeného scénáře. Hlavní postava mladého vojáka Droga je sice hodně blízká mému věku, ale to bylo tak všechno co mne na ní zaujalo. Drogův představitel (Jacques Perrin) působil na mně jaksi úplně bez charismatu a neoslovil mne asi stejně jako "válečný" příběh bez války o jakémsi zjevu bílého koně a čekání na nepřicházejícího nepřítele. Silné scény (zejména s lékářem J. L. Trintignantem a pak dojímavá scéna se starým vysloužilcem v podání Rolfa Wanky) jsou střídany s dialogy i situacemi bez napětí, celkově to působí nekonzistentně a roztříštěně i navzdory tomu, že se pořád pohybujeme v tom samém prostředí. V té poušti slunce hodně svítilo, ale osobně mne Tatarská poušť mimo vizuál a několik herců oslnit nedokázala... 55% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (08.03.2020)

Projedete štěrkovou poušť a dostanete se do opuštěného, polozbořeného města, kterému vévodí vojenská pevnost. Když vylezete na její nejvyšší ochoz, začne vycházet slunce a město pod vámi zrůžoví. Přivřete oči, a jako byste slyšeli jeho život, jemný cinkot korálkových závěsů v nichž pobíhá ranní vánek, stříbrné zvonění náramků na rukou žen a vzdálený ruch místního trhu. Ale když je otevřete, nad vaší hlavou se jen třepotá na stožáru vlajka a vy jen shlédnete na muže, dodržujících přísný vojenský řád. Tím lze také ubít nečinný, bezútěšný stav, kdy netušíte, zda se nepřítel objeví. A pevnost je obrovská, s tlustým vysokými zdmi a oblouky. V té nejlepší části najdete velení. Vittorio Gassman si svojí autoritou a Giuliano Gemma svoji tvrdostí kradou scény pro sebe, pozadu ovšem nezůstává ani tiše vzdorující Max von Sydow, či v roli lékaře zajímavý Trintignant. Noiret ve vcelku přehlédnutelné roli generála. A Rolf Wanka, ten kdysi krásný chlap z Plzně... Zůstane status quo? Hudba je tichá, skutečně jemně podbarvující a jen v závěrečných minutách, kdy nepřítel je konečně na obzoru, v ní od Morriconeho zaslechnete vzdálenou krásu pouště i zoufalství mužů, kteří třeba zrovna teď padnou. (13.09.2014)