Tatarská poušť

Nesmírně podivné, nesmírně neuchopitelné, nesmírně pomalé, nesmírně vtahující, nesmírně komplexní, nesmírně nesoudržné. Film, který je v rámci dojmů tak protikladný, jsem snad ještě nikdy neviděl. Tatarská poušť je podmanivou podívanou, již umocňuje nejen přehlídka hereckých es v čele s Perrinem, Von Sydowem a Reyem, ale zejména znamenitá obrazová stránka a Morriconeho rovněž podivně neuchopitelná hudba. Nevím, jak to vstřebat. Je to dílo fyzické i abstraktní. Divák si musí zasloužit a poctivě vysedět každou minutu. Líné plynutí času postavy filmu nikam nesměruje. A v tom právě shledávám klíč k přijetí Tatarské pouště. Myslím, že chápu jeho přesah, ale z hlediska možné interpretace ho více ocení diváci starší. Nejlépe tak se na film podívat zjevně vícekrát a v různých fázích života. (01.11.2023)

Moj prvy Valerio Zurlini. Z talianskej kinematografie mi teda Zurlini vela nehovori, a po tomto filme tomu este dlho tak aj bude. Nicota a miestami aj nihilizmus dostava az neprirodzene vela priestoru, z hercov je pre mna znamejsi snad len Noiret. No nic, Zurlinimu sa budem vyhybat, a ostanem verny Filmom Sergia Corbucciho, Antonioniho, Stena, Felliniho .... 30 % (13.09.2014)

Příběh (snad jen fantasma) jakoby podle Lovecrafta na jedné straně (obecné) a individuální (podle Kafky). Fundamentální zlo se formuje někdy v bezčasí, někde daleko, v nedozírné Tartarské poušti (neplést s pozdějšími Tatary, zde se zřejmě odkazuje na Tartaros, dle řecké mytologie bezednou propast, jenž vznikla z počátečního Chaosu a měla charakter pevnosti, železné zdi a brány; dle nových spekulací viz pevnosti ve Velké Tartarii.). Toto zlo se občas vynoří a opět zmizí. Kdo ho však spatří, a kdo o něm byť jen slyší, je jím fascinován jako pohledem hada. (Jak zde nevzpomenout na Kjošiho haiku "Had se odplazil/ jen oči co na mě upřel / zůstaly v trávě".) Příchod ZLA má zadržet PEVNOST, resp. její vojenská osádka. Ale zlo už do pevnost začíná prosakovat hadím pohledem. Nejde jen o zvláštní, málo logické a hodně zmatené příkazy a zvyklosti, ale především o smrtelnou chorobu (mor, coronavirus - dle příznaků), které nakonec podlehne i sympatický major Giovanni Drogo, který se ještě jako poručík domníval, že za tamtím kopcem začne nový život.... Daleko jsem se nedostal. Tady by mohla pomoci sémiotika. PEVNOST je zde systém, ve kterém se přenášejí znaky (klíčové jsou zřejmě hovory mezi důstojníky a jejich vlastní prohlášení). Tyto znaky mají význam (zřejmě také poukazují i na průběh bitvy a její vyústění). Je třeba to jen dekódovat. Obecné (zlo, osud) má paralelu v individuálném prožitku: neurčitost - zmatenost - posedlost - nemoc - ne(naplnění) - smrt. Mega-znakem je tu výchozí bod: Neurčitost lokální: "Nevěděl ani přesně, kde (pevnost (Bastiani leží) leží" (tato a další citace z románu Dina Buzzatiho). Neurčitost smyslová: "něco hloupého a nesymslného, jen takové tušení... Čert věř vojákům, jeden říká to a druhý ono.: Neurčitost časová (možnost odejít ihed, za čtyři měsíce, za dva roky, nikdy). Neurčitost pojmů (již zmíněný vojenský řád a jeho výklad důstojníky). A možná je to právě (ve filmu nepříliš akcentovaný, na rozdíl od vzpoury čety či sebevraždy kapitána Ortize, které v knize nejsou, a jsou v něm nejspíš zbytečné) dopis matce, při němž se Giovanni mění v samsovského brouka... Rozhodně pozoruhodná novela a pozoruhodný film. (15.02.2020)

Projedete štěrkovou poušť a dostanete se do opuštěného, polozbořeného města, kterému vévodí vojenská pevnost. Když vylezete na její nejvyšší ochoz, začne vycházet slunce a město pod vámi zrůžoví. Přivřete oči, a jako byste slyšeli jeho život, jemný cinkot korálkových závěsů v nichž pobíhá ranní vánek, stříbrné zvonění náramků na rukou žen a vzdálený ruch místního trhu. Ale když je otevřete, nad vaší hlavou se jen třepotá na stožáru vlajka a vy jen shlédnete na muže, dodržujících přísný vojenský řád. Tím lze také ubít nečinný, bezútěšný stav, kdy netušíte, zda se nepřítel objeví. A pevnost je obrovská, s tlustým vysokými zdmi a oblouky. V té nejlepší části najdete velení. Vittorio Gassman si svojí autoritou a Giuliano Gemma svoji tvrdostí kradou scény pro sebe, pozadu ovšem nezůstává ani tiše vzdorující Max von Sydow, či v roli lékaře zajímavý Trintignant. Noiret ve vcelku přehlédnutelné roli generála. A Rolf Wanka, ten kdysi krásný chlap z Plzně... Zůstane status quo? Hudba je tichá, skutečně jemně podbarvující a jen v závěrečných minutách, kdy nepřítel je konečně na obzoru, v ní od Morriconeho zaslechnete vzdálenou krásu pouště i zoufalství mužů, kteří třeba zrovna teď padnou. (13.09.2014)

Novopečený poručík Drogo, zrejme plný vskutku najrôznejších očakávaní, zrovna prichádza do akejsi pevnosti menom Bastiano, nachádzajúcej sa kdesi v odľahlej, tatárskej púšti, naprosto odrezanej od civilizácie, večne čakajúcich na príchod potenciálneho nepriateľa..., a čo ešte vlastne ďalej prichádza do úvahy, než sa len prizerať na akúsi egoistickú, šaržovanú spoločnosť, a to v celkom zaujímavých stvárneniach hereckými elitami, či povedzme zároveň k tomu i s celkovo fascinujúcou, vizuálnou stránkou, za to ale zas pre zmenu samotný príbeh akosi neustále stál na jednom mieste, trpel prílišnou ukecanosťou, a tak práve kvôli tomu som následne pocitovo vnímal, že namiesto 2. hodín a niečo extra naviac, napokon som netrpezlivo sledoval dianie asi o dobrú hodinu dlhšie, než teda v skutočnosti bolo, čiže tým pádom som začal úplne nepocitovo pociťovať určité „zaseknutie sa” v konkrétnom dianí, čo vôbec nie je ideálnym oznámením pre diváka, ktorému sa neuveriteľným spôsobom naťahoval čas... • Mimochodom, taliansky režisér v podaní Valeria Zurliniho, mi bol síce doposiaľ totálne neznámym, ale i napriek tomu si nemyslím, že ešte niekedy niečo od neho v budúcnosti uvidím... → klobúk dole aspoň pred tým, ako sa mu podarilo napchať do jeho posledného filmu toľko hereckých elít, pričom ak by trebárs predčasne náhle nezomrel, tak by bolo určite pozoruhodnejšie sledovať nasledujúci vývoj jeho režisérskej kariéry, čo by bolo nakoniec rozhodne oveľa zaujímavejšia záležitosť, než len na čosi stále vyčakávať, čo sa vzťahovalo na tento daný prípad, ktorý ma predovšetkým najviac oslovil prostredníctvom nádherného kompozičného obrazu Lucianom Tovolim, a už len najmä preto treba dať tomuto počinu, akú-takú šancu + ďalší významný Talian taktiež spadá do môjho záverečného skonštatovania v podobe hudobného skladateľa Ennia Morriconeho, a tak tri výsledné hviezdičky by som nasledovne rozdelil medzi: obsadenie, kameru a hudbu. (06.07.2023)