Réžia:
Vladimír VlčekKamera:
Jan StallichHudba:
Ludvík PodéšťHrajú:
Josef Bek, Vlasta Chramostová, Jaroslav Průcha, Marie Ježková, Vlasta Fabianová, Jaroslav Vojta, Vilém Besser, Jarmila Kurandová, Eva Jiroušková (viac)Obsahy(1)
Český barevný film podle románu Antonína Zápotockého. Rok 1918. Toník se vrací domů z fronty. Na Kladně, kam přijíždí, to vře nespokojeností. Sociální demokraté jsou sice ve vládě, ale nic se nezměnilo. Socialisace provedena nebyla, je hlad a s potravinami se dále keťasuje. Z Ruska přicházejí první zprávy o socialistickém státě. Na 1. máje manifestuje dělnické Kladno svou věrnost ideálům Velké říjnové socialistické revoluce. V prosinci 1920 je i na Kladně vyhlášena generální stávka. Dělníci se ozbrojují, dělnické rady přejímají do svých rukou správu města a ustavují se i v okolních obcích. Je připravováno ozbrojené povstání. Pravicové vedení soc. demokratické strany vpadlo však dělníkům do zad. Do Kladna je posláno vojsko. Stávka je potlačena, vedení zatčeno. Zatčen je i Toník. Avšak žalařování a persekuce dělníky nezlomily. Porážka způsobila, že poznali, že bez pevného vedení silné strany nemohou dojít k vítězství. Levice sociální demokracie, mající na své straně většinu členstva, žádá připojení strany ke III. Komunistické internacionále. Pravice a vedení jsou proti. Dochází k rozkolu ve straně. Na sjezdu sociálně demokratické levice 15. května 1921 je 562 hlasy proti 7 odhlasováno založení Komunistické strany Československa. (Filmový přehled)
(viac)Recenzie (116)
"Podívej se, jak je to krásné, když je naše Kladno celé rudé." - "Ty myslíš pořád jenom na rudé Kladno. A přál by sis, aby celá republika byla rudá, viď?" Epický velkofilm (haha) o povstání hrdinného proletariátu proti kapitalismu a prohnilé vrchnosti. Učebnicová komunistická agitka natočená bez přehánění jako ta nejnaivnější pohádka o boji dobra se zlem. Možná nejvíc mě pobavil jímavý rozhovor nekonečně ušlechtilého Toníka Zápotockého s malými dcerkami o tom, jak moc velký je soudruh Lenin. "Pakáž bolševická!" ()
Bylo potřeba si řádně ospravedlnit poválečný politický vývoj a co je lepšího než autobiografický literární opus Tondy Zápotockého o dělnickém hnutí na Kladensku ve 20. letech. Jakkoliv kdysi mohla literatura s podobnými tématy mezi obyčejnými čtenáři rezonovat, dnes jde jenom o obskurní relikt minulosti. ___Románová freska druhého dělnického prezidenta si svou epickou rozmáchlostí napodobuje styl román-řeka a byť se stejně číst nedá, tak je v literární podobě soudržnější než její filmová verze. Tam, kde Šádek dlouho nahání Rézinu na kanape se zrcadlem, si Vlček vystačí s jednou sekvencí po odchodu z kina a tak by se dalo pokračovat dál. Z rozsahem monumentálního (vynechme kritérium kvality) románu se stalo zmrzačené torzo špatně napsaného scénáře, se kterým po opakovaných konzultacích nebyl spokojený ani autor předlohy. ___Postavy postrádají jakoukoliv hlubší psychologickou prokreslenost, vidíme šablonovité typizované postavy hrdinných soudruhů, jejich váhavých souputníků, zbrklých revolucionářů a vedle nich i keťasů, oportunistů a zpátečnických kapitalistů. Nechtějme vývoj postav, ty jsou v budovatelském dramatu dané.___ Když mužské postavy odejdou na konci druhé třetiny filmu do vězení, tak zbylá část po vzoru vyprázdněné umělecké narace rezignuje na jakýkoliv dramatický vývoj děje a dostaneme několik nespojitých obrazů s poselstvím - i ženy bojují za stranu, ženy musí do práce, dělnická pospolitost nenechá nikoho v bídě a jen jedna Strana nade všemi. ____ Podle hesla "k čertu s jednotlivcem" je v centru pozornosti je především politické uvědomění proletariátu, kterému se jako jedinému dostává nějaké proměny. Z poválečného chaosu se právě levicová síla a snaha o socializaci stává hybnou silou lépe organizovaného zítřka. A není až takové překvapení, když se dělníci a rolníci odtrhnou od kavárenských socialistů a už nezávisle na nich se přimknou ke Třetí internacionále a dosáhnou svého Svatého grálu - založí Komunistickou stranu Československa. Co na tom, že se na to nedá koukat a je to nuda k nepřežití - zvlášť, když je vrcholem vtipu uspořádat zemědělskou stávku v zimě, kdy úplně není na poli sezóna.. ()
Na Zápotockýho pomník jsem se podíval čistě ze zvědavosti a v podstatě mě v ničem "nezklamal." Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet při pomyšlení na to, jak je tenhle film stupidní. Dialogy, který tady postavy vedou, jsou buď o ničem, nebo jsou to obyčejný komunistický žvásty. Je smutný, že kvalitní československý filmy, který vnikaly v šedestátejch a sedmdesátejch letech, putovaly do trezoru a místo toho se promítalo tohle. A taky je smutný, že k tomuhle škváru se propůjčilo i několik našich předních herců, kterejch jsem si já osobně vždycky vážil. Jsem rád, že žiju v době, kdy si můžu filmy vybírat podle svýho vkusu, a ne podle toho, co mí naservíruje komunistická propaganda. A taky jsem rád, že můžu svobodně veřejně prohlásit, že Rudá záře nad Kladnem je jedna z největších sraček, co jsem kdy viděl. ()
Čítankový přepis zlatého fondu proletářské literatury z pera tehdejšího hradního pána Antonína Zápotockého ve všem podléhá času a době, ve kterém byl natočen. Historie upravená a upravující, postavy černobílé, děj žádný. Je to celé natočeno mnohem hůř, než statický přenos fotbalového utkání. Stávky, projevy, stávky, projevy a zase stávky. Beka, Průchu, Bessera a další herecké kádry by tu jeden i čekal, ale jaké překvapení divákům přichystá mladá Vlasta Chramostová, když v závěru coby Zápotockého manželka křičí do světa: "Nám patří budoucnost! Náš bude svět!" Škoda, že si na to nevzpoměla, když si podávala ruku s Václavem Havlem. ()
Galéria (13)
Fotka © Národní filmový archiv
„V právu jsou Neuměřičtí! Zvoleněvští jim pomohou!“- aneb prvorepublikový útisk podle zakaldatele ROH Tondy Zápotockého, který vždycky stál na straně dělníků (měnová reforma nebude!) a psal o tom románky. Čs. státní film to natočil, soudruhu prezidentovi s úctou a láskou. „Podívej se, jak je to krásné, když je naše Kladno celé rudé.“ Pepíček Toníček se s jágrovskou vizáží dobrosrdečného zarostlého bojovníka vrací ze svého čtyřletého válčení za c.k. habsburské mocnářství a jediné, co ho zajímá, je: „co je se socializací?“. Jedna z jeho základních ctností je, že má pořád rád vdolky. Je jasné, že s takovým kádrem lid musí zvítězit, zvláště jde-li o tak nadaného řečníka: „..za hrdým praporem neposkvrněné proletářské Třetí internacionály, dnes slavně, muži i ženy, přísaháme!“ Ono je to vůbec jako tehdejší filmy o husitech: revoluční lid, jeho ideologie, jeho vůdci, jeho zrádci, jeho zavilí nepřátelé. Mimo čistý radikalismus je jen mravně zpustlý oportunismus. Tytéž charaktery, táž rétorika, týž průběh. Včetně takových nezbytných drobností, jako je zamilovaný revoluční pár, davová přísaha či burcující listy z vězení. „Ta pevná víra, že se bude žít dobře, i kdyby přítomnost byla nevím jak zlá, to je myslím nejzákladnější kámen, o který se opírá celá projektovaná výstavba socialismu.“ (Stejný mustr je i v jistém filmu o národním boji v dobách havlíčkovských. Bojovné schůze lidu i veselice, veřejné agitace i partizánské noční vylepování plakátů.) Jen to Rusko s Leninem je tady navíc (resp. cizí mocnost zde stojí na opačné straně, místo Římu Moskva, čímž kompenzována absence svatého mučednického idolu). Na druhé straně je to zase jako číst Javořickou – navazování na nejpokleslejší polohu prvorepublikových filmů, kdykoli se che dojemným humorem ilustrovat všední bodrost lidu. Přebírá se i brakový zářivý úsměv hlavních hrdinů (jenž v jiném převtělení vládne zase dnes – konečně s totální mocí). K Pepíčkovi Bekovi ta reklama na zubní pastu tak nějak patří – neslezla mu z tváře po celou kariéru. Zato pozorovat ji na Chramostové je velmi smutný zážitek. (Mimochodem, zmínka o ní v pozoruhodném komentáři NinydeL k Spalovači mrtvol byla hlavním motivem, proč jsem Rudou záři zatoužil vidět.) Alespoň že můj miláček Brodský působí coby proletář (s vizáží židovského trockisty) docela vkusně, dokonce i při své vstupní wtf hlášce „člověk už nemá co žrát a ještě z práce ho vyhoděj“. Sympatické je pak jeho harmonikářské „Občané a občanky, soudruzi a soudružky! Poslechněte si srdcervoucí píseň pro baby a panny, jak bolšáni na Kladně mordovat chtěj pány!“ Pozornosti nejvíce hodnou je Vlasta Fabiánová, která totiž jediná ze všech herců poněkud vyčnívá z umělé šablony, pod níž lze v jejím případě zahlédnout skrovné, ale působivé příznaky skutečného naturelu (nevím, jestli proto, že tak dobře hraje, nebo naopak paradoxně proto, že tuto polohu moc neumí), což v kontextu působí skoro až rušivě parodicky. Její postava stojí za zmínku: je zpodobněním přerodu od starého smýšlení k novému (v čemž strhává s sebou i svého Šádka). Od počátečního orgasmu z představy pořízení plyšového kanape se zrcadlem, kvůli němuž se nakonec vdává za starého dědka („Rézinko, když se vezmeme, to kanape tady stát bude a spořitelní knížka je vaše!“ „Jémináčku..., vy dovedete ženskou duši a její city tak pochopit...“), až po tzv. emancipovanou ženu, která se nadále odmítá nechat živit manželem a zuačne chodit do práce, aniž by ovšem polevila v radostné péči o něj a o domácnost – emancipovaná socialistická žena zvládne dvě šichty jako nic a s radostným úsměvem, to byl možná nejdůležitější propagační výtěžek tohoto filmu. Pozoruhodné je, že komunističtí političtí vězni pohodlně agitují i z vězení, odkud se ostatně, jak sami nepochybují, brzy dostanou, do kteréžto doby je jejich ženám vyplácena státní podpora. A při tom mají ty svině drzost mluvit o šibenicích (pro ně). Úmysly věšet kladenské bolševiky se ve filmu řeší celkem dvakrát a je příznačné, že jsou pokaždé atikulovány výhradně jimi samotnými a to bez jakékoli opory v konkrétech (rozuměj: ani film samotný žádné takové konkétní náznaky nenabízí). „Pijme všichni na kuráž pívo s rumem, čaj, pověsíme bolšány, ať nám pokoj daj“ – zní z filmových pláten veselá písnička nedlouho poté, co Tondova parta zvěšela mezi mnohými jinými i vlastní lidi. Ostatně jediná poctivá věc na tomto filmu je, že nijak nezastírá, že s komunisty se dá jednat jedině s kvérem v ruce. /// Komentáře: NinadeL, sportovec. Záslužná citáce dobové nekritiky: ripo. () (menej) (viac)